ČBK - plenární sněm Katolické Církve v ČR
 
Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR 
Poslední zprávy o sněmu 
 
Základní dokumenty plenárního sněmu 
Sněmovní kroužky 
 
I. zasedání Plenárního sněmu 
Příprava II. zasedání Plenárního sněmu 
II. zasedání Plenárního sněmu 
 
Statistiky a analýzy 
Příspěvky ke sněmu 
Napsali o sněmu 
 
Archiv 
První zasedání 
POSELSTVÍ Z PRVNÍHO ZASEDÁNÍ PLENÁRNÍHO SNĚMU 
Všeobecné informace 
Materiály prvního zasedání 
Instrumentum Laboris 
Příspěvky z prvního zasedání 
Výstupy z tématických skupin 
Tiskové zprávy 
Sněmovní zpravodaj 
Přípravná komise Plenárního sněmu 
Sněmovní kroužky 
Sekretariát Plenárního sněmu 
Liturgie Plenárního sněmu 
Modlitba za plenární sněm 
Církevní dokumenty (koncilní a pokoncilní) 
 
Mapa stránek 
Kontakt 
 
 



 

Instrumentum Laboris 127

Sekretariát Plenárního sněmu

13. Služby křesťanské lásky, charita a sociální apoštolát

§ 59
Účinná pomoc lidem v nouzi byla vždy považována za jeden z nejdůležitějších úkolů křesťanského společenství. Ani v naší zemi není mezi věřícími málo těch, kdo se angažují ve prospěch nemocných, zdravotně postižených, starých a opuštěných spoluobčanů. Křesťanská dobročinnost má specifické rysy, protože pramení z víry v milujícího Boha a představuje odpověď na radikální etickou výzvu Ježíše Krista, který přišel, „aby lidé měli život a měli ho v hojnosti“ (Jan 10,10). Každý trpící člověk v hloubi duše touží po lásce. Skutky tělesného i duchovního milosrdenství by se minuly cílem, kdyby nebyly zaměřeny k celé lidské osobě a motivovány opravdovou solidaritou, jež přináší naději i v nejtěžších situacích. V tomto smyslu se charitativní služby a sociální apoštolát církve stávají bytostným svědectvím o Boží dobrotě a lásce.

§ 60
Křesťané mají u nás příležitost pracovat v různých národních i mezinárodních dobročinných organizacích, občanských sdruženích i mnoha církevních institucích (Konference sv. Vincence, Maltézská pomoc, mnohá zařízení řeholí a kongregací). Největším nestátním poskytovatelem zdravotních a sociálních služeb v České republice je Sdružení Česká katolická charita, jejíž aktivity zahrnují různé formy pomoci strádajícím lidem, bez ohledu na jejich náboženské vyznání či národnost. Téměř čtyři tisíce stálých zaměstnanců a několik tisíc dobrovolných spolupracovníků působí ve více než šesti stech charitních zařízeních (domy pro tělesně a mentálně postižené, hospice, domovy pokojného stáří, azylová zařízení pro bezdomovce, domovy pro matky v tísni, poradny pro drogově závislé, střediska domácí ošetřovatelské a pečovatelské služby, střediska pro vězně a migranty). Sdružení Česká katolická charita je samostatnou právnickou osobou podle Kodexu kanonického práva; organizačně sdružuje osm (arci)diecézních charit, devátým subjektem jsou domovy duchovních a řeholnic. Každá (arci)diecézní charita má vytvořenu síť oblastních, městských a farních charit, které spolupracují s místní samosprávou, se státními zdravotnickými a sociálními zařízeními i s nestátními poskytovateli humanitárních služeb. Zvláště v poslední době se Sdružení Česká katolická charita významnou měrou podílí též na humanitárních akcích v zahraničí. Velká péče je věnována duchovní a odborné formaci zaměstnanců i dobrovolných spolupracovníků Charity.

§ 61
Konkrétní aplikace sociální nauky církve směřuje k tomu, aby všichni sociálně potřební lidé měli zabezpečeny nezbytné prostředky k důstojnému životu. V současné době u nás převažují aktivity na mikrosociální úrovni; věřící podle svých možností přispívají finančně i pracovní výpomocí. Postupně se realizují některé sociálně ekonomické programy, např. zaměstnávání zdravotně postižených lidí a provozování chráněných dílen.

§ 62
Diakonická složka života církve je právem považována za podstatnou část jejího poslání jak vůči potřebným členům církve, tak vůči okolnímu světu. Nelze ji považovat za pouhou „zájmovou činnost“ nebo za církevní obdobu státem organizované sociální péče. Je projevem života církve, praktickým uskutečněním lásky k bližním, která pomáhá z křesťanských motivů potřebným, ať už jsou nebo nejsou křesťany. Může být organizována na místní nebo vyšší úrovni, koná se ovšem také neorganizovaně „od člověka k člověku“. Jako projev lásky a výraz autenticity křesťanské víry je sama o sobě určitým druhem apoštolátu, nemůže být však chápána jako účelově používaný nástroj pro získávání potřebných a na pomoci závislých lidí pro víru.

§ 63
Sněm předkládá diecézním synodám a místní církvi k reflexi tyto body:
a) Nerovnoměrné rozložení farních charit na území republiky i v rámci některých diecézí, a tím i rozdílnou kvalitu možných služeb. Zřízení a udržování specializovaných charitních zařízení (domy pokojného stáří, azylové domy, domy pro osamělé matky, hospice apod.) je třeba personálně, legislativně i finančně dobře zajistit.
b) Na celostátní úrovni je třeba řešit otázky legislativní a organizační na úrovni kontaktu s ministerstvy a otázky vzdělání jak odborného, tak i teologického či spirituálního východiska pro charitní a sociální práce. Důležitý je i rozvoj dobrovolnické pomoci.
c) V pastoračních plánech diecézí je třeba zařadit diakonii jako neodmyslitelnou součást pastorace a integrovat práci charit do života farností, nedílnou součástí pastorace je vstup křesťanských institucí i jednotlivých křesťanů do celé sociální sféry v duchu zásady kooperace církve a státu, a to především nabídkou „oduševňování“ či „zlidšťování“ sociální práce na úrovni obcí a krajů (peníze jsou důležité, ale nejsou všechno).



předcházející | obsah | následující