|
|
Východní církve u nás
Vznik a stručné dějiny Východních církví a zvlášť v oblasti
střední Evropy a pak v Čechách
Prvotním prostorem, ve kterém se křesťanství po svém vzniku šířilo,
byla Římská říše, jejíž hlavní kulturní centra se nacházela v oblasti
dnešního blízkého Východu. Liturgické i právní tradice se lišily město
od města. Jednotlivé církevní obce zakládaly svůj původ od jednotlivých
apoštolů (Řím: Petr, Cařihrad: Ondřej, Arménie: Bartoloměj atd.)
Původně byly všechny církevní obce v jednotě, jak o tom svědčí
dochovaná korespondence jejich představených, církevních otců. Neshody
nastaly už v období prvních všeobecných sněmů, kde mnohé církve
opustily plnou jednotu katolické církve z důvodu odlišné formulace
dogmatu. Největší skupinou východních církví byla církev byzantská,
která se odloučila po tzv. „velkém východním rozkolu“ r. 1054.
Do naší země přišlo křesťanství z obou hlavních středisek tehdejšího
světa: latinské z Německa a byzantské z Řecka. Ujalo se, pro
neexistenci jazykové bariéry, především to byzantské, přinesené Cyrilem
a Metodějem, kteří stáli i za christianizací celého slovanského světa,
především Ruska. Kvůli kulturní návaznosti českých zemí na západní země
byla ovšem slovanská mise a liturgie poměrně brzy zlikvidována.
Kolik je hlavních sjednocených východních církví s církví
římskou a které to jsou, jejich kontinuita s církví římskou v otázkách
víry, mravů, učení a vedení
Dá se říci, že každá původní východní církev, která se v minulosti
rozešla s římskou církví, má svoji, většinou podstatně menší část,
která se s Římem znovu sjednotila. Takže vedle Arménské apoštolské
církve existuje i Arménská katolická církev atd. Největší skupinou
těchto uniatských církví jsou tzv. řeckokatolíci, totiž sjednocení
křesťané byzantského ritu. Podle dikce nového kodexu kanonického práva
východních církví (CCEO) tvoří však diecéze jednoho obřadu na stejném
jazykovém či státním území církev s vlastním právem, tzv. ecclesia sui
iuris, tedy je to jakési zrcadlo autokefalie, jak ji známe z církve
pravoslavné. Rozeznáváme tedy např. Církev Slovenskou, Církev
Ukrajinskou, Církev Rusínskou (k té patří i náš Apoštolský exarchát),
Církev Maďarskou atd.
V otázkách víry a mravů stejně jako ve vedení a otázce učitelského
úřadu zachovávají uniatské církve plnou jednotu s Římem. Někdy ovšem
lpějí i na věcech, které nepocházejí z jejich vlastní tradice, ale jsou
převzaty z tradice latinské, i když vlastní východní tradice obdobné
věci zná také a vyjadřuje je svým osobitým způsobem (růženec vs.
čotky).
Kolik je hlavních ritů ve Východních církvích a které hlavní
části má sv. liturgie a její podobnosti se mší svatou?
Východní rity se dají rozdělit podle původu na dvě hlavní skupiny, na
antiochijskou (syrsko-antiochijský ritus), maronitský, byzantský,
arménský nestoriánský, chaldejský a malabarský a alexandrijskou
skupinu, k níž přináležejí rity koptský a etiopský. V našem prostředí
známý byzantský ritus se dále dělí podle způsobu praktikování a podle
jazyka, jež užívá do dalších podritů: rumunský, maďarský, slovenský,
ruský, rusínský…
Vysluhování eucharistie v byzantském ritu, sv. liturgie, má tři
základní části: proskomídii, ve které se připravují obětní dary,
liturgii katechumenů, ve které se předčítá z Písma, a liturgii
věřících, ve které dochází k proměnění darů v Tělo a Krev Božího
Syna.
Sv. liturgie byzantsko-slovanského obřadu náleží do liturgického
pokladu katolické církve. Její základy jsou již v dobách apoštolských a
do dnešní doby byla upravena ve 4. století za cařihradského arcibiskupa
sv. Jana Zlatoústého. Jde tedy o výsostně katolickou liturgii, která má
stejné hlavní části jako mše svatá latinského obřadu: bohoslužbu slova,
průvod s obětními dary, proměňování, přijímání. Účastí na této liturgii
spolní katolík kteréhokoli obřadu (tedy i latinského, tj. římského)
svou nedělní povinnost, a je-li připraven, může přistoupit i ke svatému
přijímání. Tuto východní liturgii k nám přenesli slovanští apoštolové
sv. Cyril a Metoděj a jejich dílo bylo schváleno římskými papeži.
Nynější Svatý otec, stejně jako jeho předchůdci, si velmi přeje,aby se
s východní liturgií seznámili všichni katoličtí křesťané k obohacení
svého duchovního života.
Tradice východních církví, jejich odlišnosti v oblasti
církevního práva od práva římské církve ve svátostech a při jejich
udělování
Jednou z podmínek, na které trvali představitelé východních církví při
opětovném sjednocení s církví římskou, bylo zachování liturgických a
právních tradic těchto církví. Pro naše prostředí se držme pouze tradic
a odlišností v praxi byzantského obřadu.
Pro všechny východní církve vstoupil v roce 1991 v platnost společný
Kodex kánonů východních církví (CCEO), který upravuje jejich kanonické
právo in genere. Mnoho věcí je však (právě pro značné odlišnosti
jednotlivých východních církví) ponecháno v kompetenci partikulárního
práva, jež má každá církev sui iuris právo vytvářet za podmínek v CCEO
stanovených.
V byzantském obřadu se přitom jedná o následující tradice ohledně
udělování svátostí, které jsou odlišné od tradice církve latinského
obřadu:
Iniciační svátosti: Byzantský ritus nikdy neopustil původní praxi
prvotní církve udělovat všechny tři iniciační svátosti, totiž křest,
biřmování (myropomazání) a svaté přijímání najednou. V řeckokatolické
církvi se ale bohužel pod latinským vlivem od svatého přijímání
nemluvňat upustilo. Svátosti křtu a biřmování jsou však i liturgicky
spojeny v jeden celek a pouze z vážných příčin je možné obě svátosti
udělovat odděleně. S tím souvisí i kanonický předpis can. 694 CCEO: „Ex
ecclesiarum orientalium traditione chrismatio sancti myri sive
coniunctim sive separatim ministretur a presbytero,“ totiž že vlastním
udělovatelem svátosti biřmování je kněz.
Svátost manželství: Užívá se zvláštní formulář pro sňatek dvou vdovců,
odlišný od formuláře pro sňatek dvou dosud nesezdaných. Pro platnost
manželství se vyžaduje kněžské požehnání, takže vlastním vysluhovatelem
svátosti je toliko kněz. Kanonické právo počítá, na rozdíl od práva
latinského, s jednou kanonickou překážkou navíc: je to překážka
duchovního příbuzenství, která vzniká mezi kmotrem, neofytou a jeho
rodiči (can. 811 CCEO).
Svátost eucharistie: Ve všech východních církvích (kromě arménské
tradice) se k vysluhování používá kvašený chléb. Svatá liturgie se
vysluhuje denně, kromě dní, jež jsou aliturgické – v původní tradici to
byly všechny všední dny Velkého postu, kdy se ve středu a v pátek
konala tzv. liturgie předem posvěcených darů (vlastně večerní oficium
se svatým přijímáním): i od této praxe však sjednocení ustoupili, nyní
je však přáním Kongregace pro východní církve, aby byla tato (i jiné
východní tradice) zachována.
Svátost kněžství: Svěcení se uděluje ve dvou nižších a třech vyšších
stupních: čtec, hypodiakon, diakon, kněz, biskup. Podle norem
partikulárního práva je možné udělit kněžský stupeň této svátosti i
muži žijícímu v manželství. Biskupové jsou vybíráni pouze z řad
celibátníků nebo řeholníků.
Struktura Řeckokatolické církve v ČR a její poslání
Řeckokatolická církev v ČR tvoří samostatnou správní jednotku na úrovni
diecéze – exarchát (přípravný stupeň pro vznik vlastní diecéze –
eparchie), který je přímo podřízen Apoštolskému stolci.
Organizační strukturou se dělí na 7 děkanátů, v nichž je 25 farností,
které svou rozlohou pokrývají celé území ČR. Působí zde cca 40 kněží.
Posláním Řeckokatolické církve v ČR je kromě vlastní evangelizační a
posvěcující práce uchovat i svébytné východní křesťanství, vlastní těm,
kteří sem přišli z bývalých území ČSR, zejména Podkarpatské Rusi a
východního Slovenska.
Mgr. Vladimír Štěpánek a o. Josef Blaščák
Zaslat reakci na tento text.
|