Východní církve u nás

Vznik a stručné dějiny Východních církví a zvlášť v oblasti střední Evropy a pak v Čechách
Prvotním prostorem, ve kterém se křesťanství po svém vzniku šířilo, byla Římská říše, jejíž hlavní kulturní centra se nacházela v oblasti dnešního blízkého Východu. Liturgické i právní tradice se lišily město od města. Jednotlivé církevní obce zakládaly svůj původ od jednotlivých apoštolů (Řím: Petr, Cařihrad: Ondřej, Arménie: Bartoloměj atd.) Původně byly všechny církevní obce v jednotě, jak o tom svědčí dochovaná korespondence jejich představených, církevních otců. Neshody nastaly už v období prvních všeobecných sněmů, kde mnohé církve opustily plnou jednotu katolické církve z důvodu odlišné formulace dogmatu. Největší skupinou východních církví byla církev byzantská, která se odloučila po tzv. „velkém východním rozkolu“ r. 1054.
Do naší země přišlo křesťanství z obou hlavních středisek tehdejšího světa: latinské z Německa a byzantské z Řecka. Ujalo se, pro neexistenci jazykové bariéry, především to byzantské, přinesené Cyrilem a Metodějem, kteří stáli i za christianizací celého slovanského světa, především Ruska. Kvůli kulturní návaznosti českých zemí na západní země byla ovšem slovanská mise a liturgie poměrně brzy zlikvidována.

Kolik je hlavních sjednocených východních církví s církví římskou a které to jsou, jejich kontinuita s církví římskou v otázkách víry, mravů, učení a vedení
Dá se říci, že každá původní východní církev, která se v minulosti rozešla s římskou církví, má svoji, většinou podstatně menší část, která se s Římem znovu sjednotila. Takže vedle Arménské apoštolské církve existuje i Arménská katolická církev atd. Největší skupinou těchto uniatských církví jsou tzv. řeckokatolíci, totiž sjednocení křesťané byzantského ritu. Podle dikce nového kodexu kanonického práva východních církví (CCEO) tvoří však diecéze jednoho obřadu na stejném jazykovém či státním území církev s vlastním právem, tzv. ecclesia sui iuris, tedy je to jakési zrcadlo autokefalie, jak ji známe z církve pravoslavné. Rozeznáváme tedy např. Církev Slovenskou, Církev Ukrajinskou, Církev Rusínskou (k té patří i náš Apoštolský exarchát), Církev Maďarskou atd.
V otázkách víry a mravů stejně jako ve vedení a otázce učitelského úřadu zachovávají uniatské církve plnou jednotu s Římem. Někdy ovšem lpějí i na věcech, které nepocházejí z jejich vlastní tradice, ale jsou převzaty z tradice latinské, i když vlastní východní tradice obdobné věci zná také a vyjadřuje je svým osobitým způsobem (růženec vs. čotky).

Kolik je hlavních ritů ve Východních církvích a které hlavní části má sv. liturgie a její podobnosti se mší svatou?
Východní rity se dají rozdělit podle původu na dvě hlavní skupiny, na antiochijskou (syrsko-antiochijský ritus), maronitský, byzantský, arménský nestoriánský, chaldejský a malabarský a alexandrijskou skupinu, k níž přináležejí rity koptský a etiopský. V našem prostředí známý byzantský ritus se dále dělí podle způsobu praktikování a podle jazyka, jež užívá do dalších podritů: rumunský, maďarský, slovenský, ruský, rusínský…
Vysluhování eucharistie v byzantském ritu, sv. liturgie, má tři základní části: proskomídii, ve které se připravují obětní dary, liturgii katechumenů, ve které se předčítá z Písma, a liturgii věřících, ve které dochází k proměnění darů v Tělo a Krev Božího Syna.
Sv. liturgie byzantsko-slovanského obřadu náleží do liturgického pokladu katolické církve. Její základy jsou již v dobách apoštolských a do dnešní doby byla upravena ve 4. století za cařihradského arcibiskupa sv. Jana Zlatoústého. Jde tedy o výsostně katolickou liturgii, která má stejné hlavní části jako mše svatá latinského obřadu: bohoslužbu slova, průvod s obětními dary, proměňování, přijímání. Účastí na této liturgii spolní katolík kteréhokoli obřadu (tedy i latinského, tj. římského) svou nedělní povinnost, a je-li připraven, může přistoupit i ke svatému přijímání. Tuto východní liturgii k nám přenesli slovanští apoštolové sv. Cyril a Metoděj a jejich dílo bylo schváleno římskými papeži.
Nynější Svatý otec, stejně jako jeho předchůdci, si velmi přeje,aby se s východní liturgií seznámili všichni katoličtí křesťané k obohacení svého duchovního života.

Tradice východních církví, jejich odlišnosti v oblasti církevního práva od práva římské církve ve svátostech a při jejich udělování
Jednou z podmínek, na které trvali představitelé východních církví při opětovném sjednocení s církví římskou, bylo zachování liturgických a právních tradic těchto církví. Pro naše prostředí se držme pouze tradic a odlišností v praxi byzantského obřadu.
Pro všechny východní církve vstoupil v roce 1991 v platnost společný Kodex kánonů východních církví (CCEO), který upravuje jejich kanonické právo in genere. Mnoho věcí je však (právě pro značné odlišnosti jednotlivých východních církví) ponecháno v kompetenci partikulárního práva, jež má každá církev sui iuris právo vytvářet za podmínek v CCEO stanovených.
V byzantském obřadu se přitom jedná o následující tradice ohledně udělování svátostí, které jsou odlišné od tradice církve latinského obřadu:
Iniciační svátosti: Byzantský ritus nikdy neopustil původní praxi prvotní církve udělovat všechny tři iniciační svátosti, totiž křest, biřmování (myropomazání) a svaté přijímání najednou. V řeckokatolické církvi se ale bohužel pod latinským vlivem od svatého přijímání nemluvňat upustilo. Svátosti křtu a biřmování jsou však i liturgicky spojeny v jeden celek a pouze z vážných příčin je možné obě svátosti udělovat odděleně. S tím souvisí i kanonický předpis can. 694 CCEO: „Ex ecclesiarum orientalium traditione chrismatio sancti myri sive coniunctim sive separatim ministretur a presbytero,“ totiž že vlastním udělovatelem svátosti biřmování je kněz.
Svátost manželství: Užívá se zvláštní formulář pro sňatek dvou vdovců, odlišný od formuláře pro sňatek dvou dosud nesezdaných. Pro platnost manželství se vyžaduje kněžské požehnání, takže vlastním vysluhovatelem svátosti je toliko kněz. Kanonické právo počítá, na rozdíl od práva latinského, s jednou kanonickou překážkou navíc: je to překážka duchovního příbuzenství, která vzniká mezi kmotrem, neofytou a jeho rodiči (can. 811 CCEO).
Svátost eucharistie: Ve všech východních církvích (kromě arménské tradice) se k vysluhování používá kvašený chléb. Svatá liturgie se vysluhuje denně, kromě dní, jež jsou aliturgické – v původní tradici to byly všechny všední dny Velkého postu, kdy se ve středu a v pátek konala tzv. liturgie předem posvěcených darů (vlastně večerní oficium se svatým přijímáním): i od této praxe však sjednocení ustoupili, nyní je však přáním Kongregace pro východní církve, aby byla tato (i jiné východní tradice) zachována.
Svátost kněžství: Svěcení se uděluje ve dvou nižších a třech vyšších stupních: čtec, hypodiakon, diakon, kněz, biskup. Podle norem partikulárního práva je možné udělit kněžský stupeň této svátosti i muži žijícímu v manželství. Biskupové jsou vybíráni pouze z řad celibátníků nebo řeholníků.

Struktura Řeckokatolické církve v ČR a její poslání
Řeckokatolická církev v ČR tvoří samostatnou správní jednotku na úrovni diecéze – exarchát (přípravný stupeň pro vznik vlastní diecéze – eparchie), který je přímo podřízen Apoštolskému stolci.
Organizační strukturou se dělí na 7 děkanátů, v nichž je 25 farností, které svou rozlohou pokrývají celé území ČR. Působí zde cca 40 kněží. Posláním Řeckokatolické církve v ČR je kromě vlastní evangelizační a posvěcující práce uchovat i svébytné východní křesťanství, vlastní těm, kteří sem přišli z bývalých území ČSR, zejména Podkarpatské Rusi a východního Slovenska.

Mgr. Vladimír Štěpánek a o. Josef Blaščák

Zaslat reakci na tento text.