§ 51
a) Každá svátost je tajemným setkáním Boha a člověka, které přináší posvěcení. Jedná se o dialog a smlouvu, svátost je současně slovem, které zvěstuje, a činem, který uskutečňuje to, co bylo zvěstováno; volání a odpověď, poslání a zodpovědnost. Dialog mezi člověkem a Bohem se při liturgii neomezuje na vnější slovní výměnu, Boží slovo není bez účinku: činí to, co říká, a uskutečňuje to, co hlásá.
b) Kristus, vtělené Slovo, stále žije a působí ve své církvi skrze znamení, která věřící ve víře přijímají a v liturgii aktualizují; nazýváme je svátosti. Slova, skutky a gesta našeho Pána se staly základem pro dnešní chápání liturgie jako rituálu; církev v nich nachází záruku a jistotu spásy.
c) Mimo rozdělení služeb je pro bohoslužebné slavení důležité, aby nechalo mluvit svá znamení a zvláště symboly, které se užívají. Slovo a znamení musejí umět zjevovat tajemství, které se slaví, a spásonosný význam toho, co právě při liturgii probíhá. Bohoslužba se stává vnitřně nepravdivou, jestliže chybí proporcionalita mezi slovem, gestem a symbolem. Liturgická reforma předpokládá pochopení Božího záměru aktualizovat a udílet spásu skrze svátosti, obyčejné věci a každodenní činnost. Proto církev, vedená duchem Kristovým, projevuje snahu, aby byly do liturgie začleněny prvky jednotlivých kultur. Liturgické slavení je dialogem s místní kulturou, zvyky a tradicí daného regionu.
d) Je nutné si uvědomit, že čím budou znamení a gesta pravdivější, tím jistěji a účinněji budou zjevovat svůj pravý význam. Otupělost vůči znamením je v liturgii vyvažována vysvětlujícím slovem, což však nenahrazuje emotivní a afektivní zaujetí člověka, které představuje symbol. Křesťanské svátosti proto žijí ze svého základního gesta – znamení – a v něm.
§ 52
a) Středem liturgického života je nedělní slavení eucharistie, které se stává jedním ze základních „poznávacích znamení“ křesťana. Neděle je dnem církve, dnem církevního společenství, dnem setkání se zmrtvýchvstalým Kristem; je dnem Božího slova a dnem eucharistie; proto se věřící scházejí, aby jimi byli živeni. Neděle je dnem víry, památky, očekávání, modlitby, dnem odpočinku a kultu, je určujícím znamením příslušnosti k církvi. Křesťané nemohou žít, aniž by slavili den Páně. Neslaví-li křesťanské společenství nedělní bohoslužbu, jedná se o vážné ohrožení existence a životaschopnosti tohoto společenství.
b) Kristovo tajemství je příliš obsáhlé a bohaté, život věřících příliš pestrý a různorodý, proto se jednotlivé aspekty Kristova mystéria pojí s rytmem lidského života v rámci liturgického roku. Liturgický rok ve svém členění poukazuje i na liturgickou modlitbu, která posvěcuje jednotlivé hodiny dne, lidskou činnost a život. Vědomí adventu, postní doby a posvátného času Velikonoc se však pozvolna vytrácí. Často si i věřící uvědomují dobu adventní, postní a velikonoční jen tehdy, jsou-li v kostele. Na jejich všední život posvátné doby nemají velký vliv. Je třeba zvážit, jak spojit prožívání liturgických dob s kající praxí věřících. Při výběru textů podle liturgického kalendáře je vhodné v této době zdůraznit české světce, křesťanské evropské tradice i univerzálnost církve.
§ 53
Liturgie nezahrnuje jen samotnou mši, ale i slavení ostatních svátostí a svátostin a liturgickou modlitbu církve; přesto je eucharistie středem každého farního, řeholního a křesťanského společenství.
§ 54
Důležitost eucharistie pro život z víry je evidentní, je však nutné zvážit nejen objektivní potřebu daného počtu nedělních mší, ale i osobní dispozici věřících. Velkým přínosem liturgické reformy je, že značné množství věřících během mše svaté přistupuje k přijímání, avšak je nutno neopomíjet osobní dispozici, jež je nutná pro niterné setkání s Kristem. Je třeba s povděkem hodnotit různé možnosti podávání eucharistii našim věřícím, současně však je důležité neopomíjet důležitost tradiční i nové podoby eucharistické úcty (výstav Nejsvětější svátosti, adorace, noční bdění, eucharistický průvod, klanění apod.).
§ 55
a) Významným plodem liturgické reformy je obnovení společného udílení svátostí křesťanské iniciace dospělým, kterému předchází doba přípravy a osobního zrání – katechumenát. Důležitost doby přípravy na přijetí iniciačních svátostí, ale nejen jich, má vést k všeobecně zodpovědnému přístupu, jež je patrný z katechezí a jednotlivých obřadů zasvěcení. Benevolentní a povrchní přístup ke svátostem, ospravedlňovaný občas ze strany kněží obrazem Dobrého pastýře, není k duchovnímu prospěchu jak osobnímu, tak i církevnímu. Na druhé straně je třeba ocenit všechny ty, kteří se pokouší řešit problémy v přípravách na svátosti v hlubší duchovní rovině, vedoucí k osobnímu setkání s živým Bohem.
b) Svátosti, zvláště pak křest a svátost smíření, nejsou jen soukromou záležitostí, ale slavností farní rodiny. Pro správné slavení svátosti smíření je třeba neustálá formace k vnitřnímu obrácení, formace svědomí, správné pojetí lidské svobody a citlivost pro lidskou slabost a hříšnost. Zpovědníci by měli respektovat citlivost kajícníka při volbě způsobu vykonání svaté zpovědi. Je třeba poukázat na značné odcizení v pojetí hříchu a na zodpovědnost člověka vůči morálnímu zlu dnešní doby.
c) Svátost nemocných je třeba propojit s péčí o staré a nemocné lidi; praxe udílení této svátosti se má intenzivně propojit s celkovou péčí o člověka (zdravotní, duchovní i rodinnou). Nemocný a starý člověk je pro církev darem a mnohdy i příkladem svědectví víry pro celé společenství; je tedy nutno postavit se proti některým postojům, které vnímají tuto skupinu jako neužitečnou a bezcennou. Sněm povzbuzuje všechny kněze, aby věřící vybídli k vyhledávání těchto lidí a péči o staré, opuštěné a nemocné; se zvláštní láskou ať se kněží věnují umírajícím.
§ 56
Denní modlitba církve je veřejnou modlitbou a významným zdrojem zbožnosti. Z vnitřní povahy se jedná o modlitbu konanou ve společenství, což je výzvou i pro mnohá farní společenství. V některých farnostech, kde jsou laici aktivní, se denní modlitba církve praktikuje. Je třeba vyjádřit obdiv mnoha řeholním komunitám, kde má tato modlitba své nezastupitelné místo a často i slavnostní ráz.
§ 57
a) Formy lidové zbožnosti, modlitba růžence, Anděl Páně a křížová cesta, jsou samozřejmostí pro ty, kteří prošli dobrou náboženskou přípravou. Na mnoha místech jsou velmi oblíbené. Na jiných místech kněží podcenili lidovou zbožnost natolik, až některé projevy lidové zbožnosti zanikly. Přesto je mariánská úcta pro mnohé vhodnou cestou k obnově vztahu ke Kristu a dnes velmi charakterizuje lidový náboženský život.
b) Poutní místa, hlavně mariánská, jsou významnými duchovními centry. Poutě jsou stále na mnoha místech ve velké oblibě, zúčastňuje se jich veliké množství lidí, aniž by byla potřeba zvláštní propagace. Poutní bohoslužby navštěvují i ti, kteří se jinak ve farnosti aktivně náboženského života neúčastní. Na poutních místech věřící očekávají kvalitní duchovní službu, krásnou liturgii, dobré kázání a povzbuzení ve víře. To vše dává možnost hlubokého osobního náboženského zážitku. Tento požadavek klade vysoké nároky na kompetenci a pastorační citlivost kněží na poutních místech. Nezastupitelná je služba zpovědníků a příležitost ke svátosti smíření, vyhledávaná hlavně těmi, kteří nechodí k této svátosti pravidelně, nebo chtějí nově začít.
c) Odpustky je třeba vhodně vysvětlovat především jako skutečnost duchovního života i proto, že je zatíženo tendenčními výklady. Věřící se jenom občas setkávají s jejich dostatečným výkladem. Jubilejní rok byl příležitostí k lepšímu pochopení významu odpustků.
d) Kostely nově postavené po II. vatikánském koncilu jsou v naší zemi důležitým pastoračním počinem. Pozorujeme zde, že se zde zvyšuje počet účastníků na bohoslužbách. Nové kostely se často stávají centrem nové apoštolské horlivosti. Budoucí stavby se musí důsledně řídit zásadami sakrální architektury a dobrou pastorační rozvahou, zahrnující výhled na mnoho desetiletí do budoucna.
§ 58
Sněm předkládá diecézním synodám a místní církvi následující náměty:
a) Pastorační pokyny pro kněze, který spravuje více farností.
b) Pastorační směrnice pro zavádění bohoslužeb bez přítomnosti kněze.
c) Metodické pokyny pro udílení svátostí.
d) Zvážit vhodnost vzdělávacího a formačního plánu všech, kdo se podílejí na důstojném slavení liturgie, a to na diecézní úrovni.
|
