Církev - ekklesia - je shromáždění věřících nebo doslova vyvolených – oslavených (klétos) . Církev (qāhāl) je pak shromáždění vyvoleného, Božího lidu , což potvrzuje po velikých teologických hledáních i II. vatikánský koncil (LG 8,9). Výrazem tohoto Božího lidu je communio – společenství. Starozákonní qāhāl se ovšem odlišuje od řeckého lidového shromáždění občanů s hlasovacím právem v tom, že k němu patří i ženy a děti. S tím souvisí, že jsou to muži, kteří svým rozhodnutím stanoví, co se má uskutečnit, zatímco shromáždění Izraele se schází proto, aby slyšelo oznámení Boží a přijalo je . Také pojem společenství jako koinoia velmi vhodně vyjadřuje hluboké jádro tajemství církve a je klíčem k obnovenému učení o církvi . Chápat církev jako synodalitu společenství je dnes zvláště důležitý úkol.
Synodalita společenství má být nejhlubším sebepochopením církve; má být obrazem nejhlubší skutečnosti pocházející z vnitřního (intratrinitárního) života Božího , který se projevuje v životě církve a ve vztazích mezi věřícími. Podstata církevního společenství je tak tajemstvím osobní jednoty každého člověka s trojjediným Bohem a s ostatními lidmi. Plným uskutečněním společenství je však až nebeská církev na konci časů. Aby se stávala viditelnou skutečností na této zemi dnes, musíme si zde nebeskou církev stále uvědomovat a realizovat. Tyto vztahy mají být tak živé a intenzivní, že samy tvoří ze společenství věřících tajemné Tělo Kristovo. V pozadí tohoto pojetí je semitská představa o korporativní osobnosti: My všichni jsme Adamem, jediným člověkem ve velkém . Je to tedy synodalita, která vyjadřuje svátostnou povahu církve jako zvláštní a intenzivní jednotu a z pouhého anonymního shromáždění věřících tvoří viditelně a rozličně jednající a žijící údy tajemného Těla Kristova, jako uspořádanou společnost, lid shromážděný Otcem, Synem a Duchem svatým. Vstup a začlenění se do takového společenství však musí být podmíněno obrácením a usmířením se s Kristovým společenstvím a se sebou samým . V tomto smyslu je synodalita výrazem toho, co církev je a žije. Aby církev mohla být v tomto smyslu stále viditelnější a věrohodnější, musí v ní růst její synodalita.
K tomu je nutné dávat stále větší šanci činnosti Ducha svatého, moci Božího slova a účinnějšímu slavení eucharistie. Svátostná synodalita jak společenství místních církví (communio ecclesiarum) , tak vnitřního společenství jedné každé partikulární církve (communio fidelium) , je eucharistické shromáždění za papežova či biskupova předsednictví s účastí věřících, manifestující tak plné společenství mezi sebou a s Bohem . Je to i každá mše farnosti, sloužená v duchovním společenství jak s celou, tak s místní církví, jak je to vyjádřeno ve všech eucharistických modlitbách. Toto poslední je třeba neustále připomínat a zdůrazňovat. Dekrety, které jsou ovocem a dovršením koncilů, sněmů a synod, jsou proto slavnostně vyhlašovány při eucharistickém shromáždění . Synodalita církevního společenství má proto svůj kořen a cíl v eucharistii, která je pramenem a tvůrčí silou společenství mezi členy církve právě proto, že každého sjednocuje s Kristem. Církevní společenství se totiž při eucharistických shromážděních nejzřejměji projevuje jako jedno tělo Kristovo. Sněmovní proces – synodalita - církevního společenství je pak k tomuto cíli nezbytnou cestou a podmínkou.
Synodalita církevního společenství se tedy nesmí redukovat pouze na organizační otázky a problémy, které se zabývají pouze pravomocemi . Aby později při analýze pojmu synodalita nedošlo k nedorozumění, je třeba upozornit, že se tento pojem nekryje pouze se sněmovní aktivitou, či s pouhou účastí (participací) věřících na životě církve , nýbrž neoddělitelně ve všech výše jmenovaných rozměrech.
|
