Při uskutečňování směrnic II. vatikánského koncilu dostává synodální praxe pro církev nový rozměr. Synodalita sice nebyla v posledních staletích v západní církvi zrušena, byla však pod vlivem politických okolností a při nedostatku vnitrocírkevního dialogu zastíněna autoritativním principem. Synodální princip se dnes začíná uplatňovat nejen na všech úrovních církevních, ale i ve všech společenských strukturách: obecní a regionální samospráva, parlamentarizace řízení státních útvarů a mezinárodních unií, kolektivně organizovaný ekumenický a mezináboženský dialog, týmová práce ve vědeckém výzkumu, konciliarita např. v lékařství, kolektivní akcionářské rozhodování ve velkých hospodářských společenstvích. Při neustálém narůstání počtu obyvatelstva, komunikace a množství informací se globální systémová řešení vznikajících problémů stávají ve společnosti nezbytností. Synodalita je pak jedním z aspektů systémových řešení. Je také reakcí církve na sociální kontext dnešní doby (požadavku subsidiarity, demokratizace, medializace, nezbytnosti informačního systému, racionalizace a systémovosti rozhodování, potřeby rychlé a účinné exekutivy).
Tak to také viděl II. vatikánský koncil: Tento posvátný ekumenický sněm si přeje, aby ctihodné instituce synod a sněmů opět rozkvetly novou silou. Těmito slovy z Dekretu o pastýřské službě biskupů (CHD 36) koncil v církvi opět vyzdvihl do povědomí Božího lidu jednu skutečnost daleko do pozadí zatlačenou a přece se zakládající na podstatném synodálním principu církve. V návaznosti na koncil se obnovila synodální činnost, která se projevila především ve zřízení poradních systémů, a to na farní , diecézní a eparchiální , provinční a metropolitní , regionální a patriarchální , mezinárodní a meziobřadové , římské a univerzální úrovni.
Z poradních systémů přebírá dnešní církevní právo původní starobylé formy partikulárních sněmů a rozlišuje je na diecézní (kán. 460 CIC), eparchiální (kán. 235-242 CCEO), provinční (kán. 440-446 CIC), metropolitní (kán. 172 CCEO), plenární (kán. 439 CIC) a patriarchální (kán. 140-145 CCEO). Jejich kompetence a průběh však nově definuje . K nim např. přidává nové významné typy jako biskupské sněmy (kán. 342-348 CIC), biskupské konference (kán. 447-457 CIC), o kterých se zmíníme později, a nadějnou synodální institucí je také sněm ordinářů církví více obřadů (kán.322 CCEO).
Povzbuzení, které se od II. vatikánského koncilu dostalo církevním synodám, sněmům, biskupským konferencím a různým radám, je zkouškou, kterou koncil chtěl znovu vrátit do hry jak kolegialitu biskupů, tak význam místní církve v obecném církevním společenství. Synodalita vždy byla rozšířeným principem ve všech velkých křesťanských tradicích, i když s rozdílnými důrazy a fázemi. Východní církve byly a jsou stále založeny na fungujícím synodálním principu a na něm jsou založeny historické či nově vzniklé církevní denominace, vyjma těch, které projevují totalitářský a sektářský charakter. Tento princip učinila svým vlastním cílem také Ekumenická rada církví.
Na institucionální úrovni se synodální systém západní církve tedy už vyrovnal se synodálními strukturami východních církví. Mnoho však schází do naplnění synodální praxe zejména u nás. Papež Jan Pavel II. si mimoto přál, aby synodalitas effectiva (synodalita jednající), která se dnes v západní církvi projevuje celkem úspěšně, se časem obohatila o synodalitas affectiva (synodalitu prožívanou) . To však závisí na vůli a odvaze každé místní církvi samé. Lze to jistě a správně učinit, navážeme-li na historicky a věroučně ověřenou synodální tradici.
|
