S. Marie Civínová

Vážení přátelé, účastníci sněmu,

mé vystoupení se bude týkat v prvé části § 100 až 101, § 90 a § 65, v druhé části § 37 Instrumenta laboris.
Jsem zde na sněmu za řeholnice, ale pracuji jako diecézní právník a jsem tak v kontaktu s dalšími skupinami církve, zejm. s laiky.
Zde na sněmu již zazněly hlasy týkající se komunikace a spolupráce v církvi a žádost o zařazení podnětů v tomto směru do IL. Proto se můj první návrh bude dotýkat především vztahů, komunikace a spolupráce biskupů a kněží s instituty zasvěceného života a laiky. Spočívá v konkrétní realizaci na úrovni diecézí, vikariátů a farností.
Na základě zkušeností řeholních sester z jiných zemí navrhuji, aby roční pastorační program vycházející od diecézních biskupů, příp. z ČBK (který se už uskutečňuje v některých našich diecézích) byl rozpracován na vikariáty a farnosti, a to tak, že v něm každá ze zmiňovaných skupin najde svoje místo. Předpokladem ovšem je, že vikariátní konference nebudou složeny jen z kněží, ale i ze zástupců institutů zasvěceného života, zástupců hnutí a angažovaných laiků, kteří společně s kněžími budou rozpracovávat pastorační program pro farnosti a podílet se na jeho realizaci na partnerské úrovni. Zdůrazňuji: na partnerské úrovni, tzn., že rozhodování bude demokratické. Tentýž postup bude realizován i ve farnosti (míním tím farnosti, kde je víc než 3 lidé). Řeholní sestry se cítí být leckdy poněkud na vedlejší koleji, jak nasvědčuje i text § 100 IL, cituji: „ Řeholnice velmi dobře působí ve farnostech svou péčí o kostely a charitativní a evangelizační službou u těch, kteří to potřebují.“ Konkrétní v této větě je jen péče o kostely, ostatní je tak obecné, že si z toto můžeme vyvodit cokoli. Instituty zasvěceného života a samozřejmě i laici totiž nemají v rámci územní pastorace své pevné místo. Záleží jen na knězi, jaký má k uvedeným skupinám vztah a jak je schopen s nimi spolupracovat. Proto předkládám tento návrh, který by požadovanou spolupráci mohl zabezpečit.
Takové působení, o němž návrh uvažuje, však vyžaduje nepochybně i vysokou angažovanost ze strany zúčastněných, čímž mluvím i do vlastních řad. Mnohé z institutů zasvěceného života se totiž angažují příliš na svém „vlastním písečku“, dbají víc na formu než na obsah, ve snaze „zajistit se“ se brání otevřít se a vyjít ven. I to je možná důvodem nedostatku řeholních povolání. Pokud to zobecním, i řehole jsou takové, jaká je církev i společnost. Touha žít si ve svém vlastním ghettu nám brání působit misijně. A to je kapitola, totiž misijní činnost církve, která mi v IL chybí, ačkoliv se tato tématika na sněmovních kroužcích probírala. Rovněž včera se o této problematice hovořilo ve skupině o preevangelizaci a byl vznesen návrh, aby misijní působení církve bylo dopracováno do všech kapitol IL. Za svou osobu se domnívám, že jde o tak podstatnou část působení církve, že je nutné, aby mu navíc byla věnována samostatná kapitola. Navrhuji proto, aby kapitola o nutnosti a způsobu misijního působení církve v českých zemích byla do IL dopracována. Jistě mi dáte za pravdu, když řeknu, že zvláště Čechy jsou misijním územím. Jak ale misijně působit v této zemi?
Leccos zde bylo již naznačeno. V prvé řadě se musíme ptát a dívat se, jak na druhé lidi působíme. Zde pro příklad uvádím poznání jedné mé mladé nevěřící kolegyně, které jsem se po roce práce na Arcibiskupství zeptala, jaký má z nás, katolíků, dojem? Odpověď zněla: „Když jsem sem nastupovala, měla jsem strach, že tu budou tak hodní lidé, že až pak přijdu do obyčejného světa, nebudu se umět bránit, orientovat. Ale teď už vím, že to tak není. Ta touha po moci, po penězích, kterou tady vidím, touha vládnout, mě přesvědčuje, že tady jsou stejní, ne-li horší lidé než jinde.“ A pak dodala: „Musím se přiznat, že jsem trochu zklamaná. Čekala jsem přece jen něco jiného…“
Snad si řeknete, že to je povrchní pohled. Ale je fakt, že tak nás také lidé zvenku vidí. Musím přiznat, že i když vím o církvi mnoho a vidím mnoho, přece jen to byl pro mě šok.
Jak tedy dál v tomto apoštolském misijním působení?
Ráda bych uvedla ještě jeden příklad mladé polské sestry foucauldky, která ve svých 23 letech přišla do severních Čech do misií. Svůj příběh nám vyprávěla na jednom sněmovním kroužku. Nastoupila zde jako jediná sestra do prádelny, kde pracovala s asi 10 dělnicemi. Dovedete si jistě představit to prostředí: hrubé řeči, sprosté vtipy, posměch…. Ale ta sestra řekla: „Byla jsem zde 3 roky a jsem těm lidem ze srdce vděčná. Nejen, že mě naučili česky, oni mě naučili žít, naučili mě, co to znamená mít rád. Bylo to pro mě úžasné obohacení. Celou tu dobu jsme nikdy nemluvili o Bohu. A po 3 letech, když jsem skládala dočasné sliby, jsem je pozvala do kostela. Nedělala jsem si žádné iluze a byla jsem přesvědčená, že nepřijdou. Ale oni přišli všichni. A druhý den jsme začali zcela spontánně mluvit o Bohu.“
O co jde? Jde o to, abychom se nebáli opustit své vlastní představy o tom, co si myslíme, že Bůh chce, ale udělali ten první krok na cestě, který jsme v naslouchání Bohu zaslechli. Je třeba v prvé řadě vyjít.
Vyjít ze svých ghett, ulit, řádových domů, ze svých obrněných farností i ze svých rodin a jít kus cesty s těmi druhými, kterým mnohdy nerozumíme a o nichž nic nevíme. Snad zní tato moje slova příliš proklamativně, ale uvažme, že jsme stále vyzýváni k modlitbě za obnovu církve u nás. A je třeba říci, že mnozí, řádové sestry zvláště, se skutečně modlí. Jak to, že naše země je stále tak ateistická? Vždyť modlitba sama v sobě nese skutek.
Myslím, že je třeba ještě udělat ten skutek, ten první krok. Proto prosím, vykročme! Jinak je modlitba jen určitým druhem vlastního sebeuspokojování. Pak stojíme na místě a točíme se v kruhu.
Vyjděme spolu s Abrahámem do neznámé země, do neznámého prostředí, pouze s vírou v Boží zaslíbení. To vidím pro sebe, pro instituty zasvěceného života, pro naši církev i naši společnost jako poselství sněmu.
Je ještě několik problémů, které cítím jako velkou bolest církve, ale pro nedostatek času alespoň dva zmiňuji jen orientačně:
- sociální zázemí kněží
- potřeba otevřených nespecifických společenství nebo aspoň jednotlivců pro nově pokřtěné (jak bylo řečeno včera)
Považuji za nezbytné, aby tyto oblasti byly v dokumentu sněmu zpracovány, a to jak z hlediska analýzy, tak i výstupů.

Zaslat reakci na tento text.

Ing.Václav Anděl

Díky za dobrý a realistický příspěvek. Komunikaci v církvi je třeba opravdu výrazně zlepšit. Účast laiků na vikariátních konferencích, na rozpracování pastoračního programu i na řízení farností je velice potřebná. Laici chtějí převzít větší odpovědnost za církev, touží po dialogu, chtějí klást otázky a sdělit i svůj názor. Chtějí evangelizovat naši společnost . Jsem přesvědčen, že to nejde bez větší otevřenosti a důvěry k těm, kteří nevěří, nebo věří „jinak“. Dialog se ovšem nedá vést máme-li předem a za všech okolností „patent na pravdu“.