P. Stanislav Přibyl CSsR

Formy lidové zbožnosti a mariánská poutní místa
Moje vystoupení se týká §57 Instrumenta laboris.
Jako správce poměrně velkého a živého poutního místa – Svaté Hory v Příbrami - bych se pokusil o jakousi základní analýzu stavu lidové zbožnosti tak, jak ji denně zakouším.
Vztah k poutnímu místu a jeho geniu loci je vztahem – alespoň v současné době – téměř výlučně osobním. Lidé, kteří na poutní místo přicházejí, přicházejí na něj proto, že se jedná o rodinnou, farní či jinou tradici. V tomto smyslu je poutní místo velmi choulostivým pokladem, o nějž je třeba dbát s mimořádnou péčí.
Těmi, kdo tento vztah k poutnímu místu mají, a předávají jej, jsou především starší kněží a také laici, zpravidla velmi organizačně schopní. Musím bohužel konstatovat, že s odchodem starší kněžské generace a smrtí těchto v nejlepším smyslu slova „angažovaných laiků“ v určitých lokalitách zaniká vztah k poutnímu místu.
Mladí kněží, a především kněží – cizinci, bohužel nemají tento vztah, a tak pomalu dochází ke kritickému stavu. Ke stavu, který je kritický v dobrém smyslu toho slova. Ke stavu, kdy je třeba se nějak rozhodnout.
Poslední léta se tedy zamýšlím nad budoucí podobou poutního místa a nyní ji sněmu prezentuji:
· Poutní místo musí být především místem s otevřenou náručí. Nezbytnou podmínkou toho, aby se poutní místo udrželo při bytí jako duchovní centrum, je na prvním místě skutečnost, že poutní kostel je otevřený. Je to záležitost jistě náročná, z bezpečnostních, personálních a finančních důvodů, ale je to podmínka technická, tedy snadno splnitelná. V době, kdy například mezi Prahou a Plzní není podle informací, které mám, kromě Svaté Hory, jediný kostel po celý den otevřený, je poměrně snadné stát se duchovním centrem. A zkušenost ukazuje, že tomu tak je.
· Poutní místo by mělo být místem speciální pastorace. Během svého působení jsem jaksi nabyl dojmu, že si církevní administrativa s poutním místem neví rady. Zažívám pokusy zařadit poutní místo do škatulky s názvem farnost, ale ono z této přihrádky stále vypadává. Já sám bych charakterizoval poutní místo jako místo mimořádné příležitosti a mimořádného slavení skutečností, které jsou jinak ve farnosti řádnými.
o Mám především na mysli slavení svátostí, z nichž na prvním místě stojí svátost Eucharistie a smíření. Zde je potřeba okamžité a hluboké reformy. Především svátost smíření je napadena chorobou formalismu. Tento formalismus se zakládá na neochotě a někdy i nemožnosti zamyslet se nad sebou, trpí špatným chápáním viny a odpuštění a je posilování inflací zpovědi ze zbožnosti. Domnívám se, že poutní místo musí být místem hluboké reformy přístupu ke svátosti smíření. Totéž se týká eucharistie. Pouhé vrstvení mší vede spíše k povrchnímu prožívání této svátosti a nepřitahuje ani ty, kteří na poutní místo přicházejí poprvé nebo velmi zřídka.
o Dalšími formami speciální pastorace, které jsou s poutními místy spjaty a pro něž poutní místo tvoří vhodné zázemí, jsou duchovní cvičení, různé modlitební a vzdělávací akce a v neposlední řadě je to také jakási „pastorace okamžiku“, totiž oslovení náhodných návštěvníků a turistů.
· Poutní místo musí být místem, kde je doma kultura a umění. Pouť při své jisté výjimečnosti v duchovním životě katolíka musí být také zážitkem kulturním a uměleckým. Především liturgie musí být na dobré umělecké úrovni – hudba, kvalitní úprava liturgického prostoru. Také určité prvky pastoračního působení musí být na hranici užitečnosti a umělecké kvality. Mám na mysli biblická čtení a kázání, která by měla mít vysokou rétorickou kvalitu. Důležitým činitelem je také taková úroveň liturgie, která vyzařuje kromě krásy vnitřní harmonii a pokoj. Tyto činitele kulturního prostředí mohou mít vzhledem ke své výjimečnosti pouti v životě katolíka i častěji mimořádnou formu. Mám na mysli například sborový zpěv či figurální hudbu.
· V neposlední řadě je úkolem poutního místa, aby si zachovalo svoji identitu. Každé poutní místo má své tradice, více či méně rozvinuté. Často se setkávám s nepochopením, jak ze strany kléru, tak i laické veřejnosti, a i s určitým tlakem, aby se některé formy lidové zbožnosti zrušily. Domnívám se, že tímto směrem cesta nevede. Důležité je, aby se všechny projevy tradice pečlivě zkoumaly a vysvětlovaly. Jsem přesvědčen, že mnohé zvyky na poutních místech ukazují tak neobyčejnou a hlubokou tvář víry našeho národa, že se pro mnohé mohou stát povzbuzením.
· Asi posledním bodem, kterého bych se chtěl dotknout, je infrastruktura. Poutník se těší také na to, že se nají, napije, vyspí, případně i poveselí. Se změnou životního standardu obyvatel, a tedy i věřících, se rapidně zvýšily nároky na služby na poutním místě a jeho okolí. Dohnat toto padesátileté zanedbání znamená velké personální a finanční investice.
Vzhledem k tomu, že poutní místa jsou významným pokladem a dědictvím víry našich předků, který má velký pastorační potenciál, podávám návrh, aby ČBK ustanovila komisi, která se bude zabývat lidovou zbožností a činností na poutních místech.

Zaslat reakci na tento text.