Zkušenosti s výukou náboženství na základní škole v podmínkách severních Čech

Zkušenosti z výuky náboženství na základní škole v podmínkách severních Čech

Na základě zkušeností získaných z mé šestileté katechetické praxe, bych se chtěla vyjádřit k některým otázkám této problematiky.

Jaké rodinné zázemí mají děti, které rodiče přihlásili k výuce náboženství a co rodiče od této výuky očekávali?
Drtivá většina přihlášených dětí je z ateistických rodin. Děti praktikujících katolíků jsou víceméně výjimkou. Přibližně polovina dětí je z rozvedených rodin, s často značnými problémy v chování.
Pohnutky, které vedly rodiče k tomu, aby své děti přihlásili k výuce náboženství, lze rozdělit do několika skupin:
a) rodiče chtějí dát svým dětem poznat základy křesťanství, protože se domnívají, že tyto patří k všeobecnému vzdělání
b) instinktivně cítí, že v křesťanství jsou velké morální hodnoty a rodiče by byli rádi, aby jejich děti vyrostly ve spořádané občany.
c) výuka náboženství jim má pomoci zvládnout jimi nezvládnutou výchovu svých dětí.

Přes všechny rozdíly prostředí, ze kterých děti přicházejí, jsou všechny otevřené a oslovitelné. Většina z nich chodila do náboženství 3 - 4 roky. Problémy nastávají právě po této době. Tři roky dostatečná doba, aby byly položeny základy křesťanské víry a morálky. K dalšímu duchovnímu růstu dítěte je však bezpodmínečně nutné, aby dítě našlo svůj osobní vztah k eucharistickému Kristu (první sv. přijímání) a žilo v církevním společenství (pravidelná návštěva nedělní bohoslužby). Děti této věkové kategorie jsou však závislé na rodičích, nemohou se samostatně rozhodovat ani své rozhodnutí realizovat.
Při svých návštěvách v rodinách jsem zjistila, že část rodičů tuto aktivitu považuje již za nadbytečnou, část by formálně souhlasila, ale naprosto nic pro to není ochotna udělat. Dovést tyto děti k prvnímu svatému přijímání tak, aby to nebylo jen dovršení jedné etapy, ale především začátek jejich života s Bohem, je podle mého názoru v těchto podmínkách nereálné.
Rozhodla jsem se tedy mluvit s dětmi o této věci otevřeně a nabádala jsem je, aby tento krok udělaly, až se budou moci rozhodovat samy. Moje katecheze vůči těmto dětem do té doby bude modlitba za to, aby zaseté semínko víry u nich v pravý čas vzklíčilo.

Otázka vyučování náboženství ve školách nebo na farách
Domnívám se, že pokud je to jen trochu možné, je lepší učit nejen na farách, ale i na školách. V podmínkách větších a velkých měst je nemožné očekávat, že děti nižších tříd základních škol přijdou z okrajových sídlišť na faru do centra města. Vzhledem k tomu, že převážná část dětí pochází z ateistických rodin, nevyvinou rodiče tolik aktivity, aby děti k výuce náboženství doprovodili.
Mimo to je výuka náboženství ve škole dobrou příležitostí i k oslovení učitelského sboru. Moje zkušenosti v tomto ohledu jsou vesměs kladné.
K často diskutované otázce posměchu dětí chodících do náboženství ze strany ostatních dětí školy, bych ze své zkušenosti řekla, že je lépe děti na tuto realitu připravit a naučit je ji přijmout, než před ní utíkat a skrývat se.

Zaslat reakci na tento text.