Církev a veřejný život

Pí. Michaela Freiová
Církev a veřejný život
Příspěvek 13. 5. 96

Vaše excelence, dámy a pánové,
Tady se od rána stále vrací myšlenka, že jakýmsi hlavním cílem synodu, nebo čehokoliv, je evangelizace. Vidím tady jeden problém a jednu překážku a tím je, nedostatek konsensu v církvi samé. Mluvilo se zde o tom, že církev je po dlouhých letech atomizovaná. Když byl v roce 1968 můj manžel požádán o článek do dřívějších Literárních novin o katolících, nazval ho Neznámá pevnina. Hlavní myšlenkou toho článku bylo, že katolíci jsou neznámou pevninou nejen pro zbytek společnosti, ale především sami pro sebe. Důsledek té atomizace je po mém soudu velmi závažný a sice velmi nízká hladina obecného konsensu a to převážně konsensu naukového. Ono to souvisí s poválečným trendem jakési postupné redukce náboženství na morálku. Nechceme podceňovat morální konsensu, církev bez něho nemůže existovat, ale základní je konsensus naukový. Příklady z poslední doby: katolický časopis pro mládež přeje poměrně dost velký prostor propagaci myšlenky reinkarnace. Katolický kněz v televizi dá jednoznačně najevo, že nevěří ve věčný život. Jestliže přijdu na svátek Nejsvětější Trojice do jednoho z nejprestižnějších kostelů a dozvím se tam, že teologická reflexe trojjedinosti Boží není vůbec důležitá, že podstatné je abychom měli ten správný vztah k Bohu, pak se domnívám, že tady se jenom odráží na těchto frapantních příkladech situace, která je poměrně neblahá. Když se tady po všech těch hrůzách stěhování národů a pod všemi těmi zraky zvenčí ustavovala, rodila křesťanská Evropa, byla ustavována na bázi jednoty víry. Požadovalo se jakési minimum pravd víry, které měl každý znát. Už v tehdejší době se bazírovalo na tom, aby každý věřící zpaměti znal nejenom Otče náš, ale také krédo. Já se domnívám, že tento akcent by měl také nějak při přípravě té synody i na té synodě samotné zaznít. Důraz na nauku není žádné uzavírání se do sebe, to je naopak komunikace se společností, protože lidé hledají pravdu a hledají smysl života. Proto bych ráda uzavřela tento svůj referát jistou připomínkou, že by to neměla být jenom evangelizace, ale také katechizace, katechizace dospělých a katechizace celé společnosti . Děkuji.

Já se na rozdíl od svých předřečníků nebudu pouštět do výčtu témat, která by se měla na sněmu probírat, přidržím se jednoho tématu a pokusím se naznačit z kolika úhlů by bylo dobré toto téma nasvítit. Myslím si, že je možné poskytnout určitou analogii k tématům dalším. Již jsem tady naznačila, že tu jde o církev a veřejný život. To je téma, které je velice choulostivé právě proto, že se velmi často nerozlišuje mezi veřejným životem jako tématem poměrně širokým a politikou v užším slova smyslu. Tak jsme byli svědky toho, že někteří činitelé nebo instituce občas zasáhli do oblasti politické, což by církevní instituce dělat neměly. Ale na druhé straně mě připadá, že pokud jde o nasazení do veřejného života jako takového, že tady máme určité rezervy a že by bylo třeba, aby k podstatným otázkám veřejného života církev systematicky zaujímala stanovisko, a to ne tak, že vydává pouze verbální prohlášeni k tomu či onomu, ale aby si více uvědomovala, že tak jako pro nás, kteří žijeme ve světě, je církev zdrojem alternativních postojů, tak by měla systematicky otevírat prostor pro alternativní řešení. Já to uvedu na příkladu sociální problematiky, protože jsme se o tom nedávno bavili v ekonomické sekci Křesťanské akademie a narazili jsme tam s kolegy z Občanského institutu na názor, který nás zarazil. Že totiž poprvé, pokud jde o sociální angažmá církve, jsou koncepčně cíle jasné: Máme tady charitu, která dělá tyto úkoly, máme tady některé řehole, které jsou schopné vykonávat tuto či onu práci, ale o tomhle já nechci mluvit. Chtěla bych se zmínit o tom, že církev v tom svém dialogu s vlastními členy, kteří žijí ve světě, jakoby málo vnímala, že ti lidé žijí pod strašným tlakem a že ona je právě tím prostředím, kde mohou těmito alternativními postoji odolávat . Já bych jenom poukázala na to, že považuji za znepokojivé, když se tady hovoří o církevním majetku a uvažuje se, co vlastně s tím církevním majetkem budeme dělat v ekonomické sféře. Pak se vlastně nemluví o tom, co se bude dělat, nebo co by se mělo dělat, pro rodiny s velkým počtem dětí, což je katolické specifikum. Nechci tady navrhovat, aby církev měla speciální úseky, aby se přímo zabývala řešením těchto problémů, dotahováním až do té realizace, ale domnívám se, že by církev měla být prostředím, kde by takové iniciativy mohly vzniknout. Tam, kde jsme my pod silným tlakem světa, měla by církev umět být protitlakem. Jinou dimenzí veřejného angažmá církve je potom právě otevírání se problémům světa . Mluvilo se tady o kulturním šoku, kteří naši věřící mají z poměrů ze západní Evropy, zejména z její německy mluvící části. Na druhou stranu mě přijde líto, když se reflexe o současných problémech církve ve světě omezuje jenom na tu západní Evropu, jako by tady nebyl Súdán a celá jiná řada zemí, kde křesťané strašným způsobem trpí strachem, tlakem a přijde mi jaksi smutně příznačné, že třeba publikace zprávy Karolíny Coxové ze Súdánu vlastně šla mimo náš oficiální katolický tisk. Ta zpráva byla v církevním prostředí publikována, ale byla publikována zcela separátně a distribuuje se volně po kostelech, ale třeba Katolickým týdeníkem prošla jen velice malá zpráva. Tolik, pokud jde o vztah církve a veřejného života, a když už tedy mluvím, dovolila bych si na závěr podtrhnout něco v otázce médií. Domnívám se, že je opravdu i tady třeba, aby církev byla zdrojem nebo prostorem pro alternativní řešení. Já jsem nesmírně ráda, že máme rádio Proglas a budu velice ráda, když bude takových iniciativ více. Je to celosvětový trend, protože ta velká masmédia mají tendenci o realitě ne referovat, ale utvářet ji. To je obecná tendence a musí se tomu čelit a opravdu jenom těmi menšími médii, která jsou alternativním prostředkem komunikace. Samozřejmě, že musíme s co největší otevřeností komunikovat s kvalitními médii, ale na. druhou stranu nemůžeme v takovém křesťanském prostředí zavírat oči před tím, že je tady ještě jiný tisk a jiná média, která mají linií daleko dravější a nám nepřátelskou. Já se obávám, že se to málo vnímá a mrzelo mě, že např. právě Katolický týdeník o Lysickém případu přinesl takové referáty, které se spíše snažily být sebekritické, aniž by se tady vzalo v úvahu, co s tou aférou udělaly takové listy jako Vlasta, Týden nebo podobně. To jsou listy, které, jak tu sedíte, nečtete, ale které čtou tisíce lidi. Po systematickém tažení proti církvi, těch velikých nechutností a štvaní, které se tam na církev dělávají v souvislosti s touto kauzou, to je něco, čemu musíme také čelit. Nejspíše tedy pozitivně, to je na alternativních médiích, a k tomu bych si dovolila už jako úplně poslední poznámku zmínit problematiku žen, ačkoliv se o ní příliš na veřejnosti nevyjadřuji. Zamrzelo mě, když v církevním prostředí, nevím do jaké míry to bylo oficiální, byla negativní reakce na snahu některých nás katolických žen rozjet tady časopis pro katolické ženy. Slyšely jsme takové reakce, že to není potřeba, že nic takového nepotřebujeme. Prosím Vás pěkně, potřebujeme. Máme tady opravdu metráky literatury, kde se žena prezentuje jako tvor méněcenný, který se zajímá o aféry herců, sex, vaření apod. Ale my tady nemáme týdeník, nebo měsíčník, který by oslovil ženu, která má určitou duchovní hloubku a jakýsi intelektuální rozhled. Bylo by velkou zásluhou církevního prostředí, kdyby nekladlo této iniciativě překážku, protože list takto zaměřený by měl poslání širší než je jenom reflexe konkrétních zájmů jen katolických žen. Já vám děkuji.

Zaslat reakci na tento text.