Misie u nás

Misie u nás !

1. Chtěla bych poukázat na potřebu misií u nás. Neboť z národa, který byl drive skoro stoprocentně křesťanský, je dnes pouze asi pět procent aktivně věřících. Pro mnohé z těchto pěti procent se víra smrskla jen na nedělní návštěvu mše svaté. Nedovoluji si odhadnout kolik procent lidí se, z těch co navštěvují bohoslužby, modlí. Samozřejmě že situace není všude stejná, liší se oblast od oblasti. Tímto jsem chtěla jenom nastínit stav, který je ne zrovna utěšený. Nesmíme zapomenout na naše nevěřící spoluobčany. Dle mých zkušeností mezi námi žije asi stejné procento lidí, kteří jsou vůči víře nenávistní, jako těch, co ji praktikují. Nejvíce je však těch, kteří jsou zcela lhostejní a považují víru za přežitek minulosti, který jim už nemá co říct.
2. Tímto chci poukázat na velikou potřebu evangelizace u nás. Odhadem třetina národa neslyšela nikdy evangelijní zvěst. Tato skupina neustále narůstá, protože především mladá generace o Kristu neví. A není nikdo, kdo by jim o něm řekl. Těch, kteří se o to snaží, je přinejmenším velmi málo. Nevěřící rodiče dětem o Kristu vyprávět nebudou, protože sami o něm nic neví, a na náboženství je taky nepošlou, protože nemají důvod. Děti, a nejenom ony, ale my všichni jsme neustále pod tlakem materialistické a ateistické propagandy. Lidé kolem nás a masmédia na nás neustále působí a ovlivňují nás, ať chceme nebo ne. Nejméně jsou těmto názorovým vlivům schopni vzdorovat pochopitelně děti a mladí lidé, kteří si své názory teprve tvoří. Je zcela pochopitelné, že děti postupně odmítají. chodit do kostela a mladí odpadají od víry. Tlak prostředí a nepřesvědčivost víry rodičů nemůže zůstat bez následků. Víra těchto mladých lidí nemůže být často povzbuzena ani životem farní obce. Anonymní prostředí při bohoslužbách, které jsou pro mnohé jediným místem styku s křesťanstvím, v nich víru neposílí. I situace v mnohých společenstvích mládeže, kde se mladí scházejí, není vůbec růžová. Většina těchto mladých tam chodí jen z potřeby mít nějakou partu nebo přátele a ne kvůli Kristu a povzbuzení. Tam, kde se nenajde alespoň jeden, který by druhé povzbuzoval a vedl k Bohu, se tato setkání zvrhnou jen na schůzky, které se příliš neliší od part nevěřících. Tady si mladí mezi sebou předávají jen své světské zkušenosti, místo zkušeností s Kristem. Také různé pomluvy a nevraživosti mezi různými skupinami uvnitř církve mladé velmi negativně ovlivňují, takže nejeden z těch, které jsem poznala, kvůli nim opustil víru.
3. Tato situace by měla být pro nás alarmující. Ježíš poslal své učedníky především hlásat evangelium, křtít obrácené a přivádět je do církve, kde se máme navzájem povzbuzovat, modlit se a vůbec praktikovat svou víru. Toto poslání se netýká jen některých, ale všech, jak to zdůrazňuje druhý vatikánský koncil a encyklika Jana Pavla II. Redemptoris missio. Druhý vatikánský koncil nás vyzývá všechny k účasti na misijním povolání církve a Jan Pavel II. zdůrazňuje, že misie není jen charita, nebo dialog mezi náboženstvími, ale především hlásání radostné zvěsti o vykoupení v Ježíši Kristu, a to jak slovem, tak i příkladem. Toto je leckdy špatně pochopeno. Každý z nás nese svůj díl zodpovědnosti za spásu nebo zavržení druhého. Velice často se při své misijní práci setkávám u věřících s nedoceněním věčnosti. Málokdo vidí jako podstatnější věčnou spásu než časná dobra. Možná je to i proto, že mnozí lidé mají víru velmi zredukovanou. Mnohokrát při rozhovoru zjistím, že dotyčný věřící vůbec nevěří v existenci pekla. Pak se není co divit, že takovýto člověk necítí vůbec potřebu misie. Největší překážku misie u mnohých lidí bych viděla v tom, že mají strach se vystavit posměchu druhých tím, že se přihlásí ke Kristu, aniž si uvědomí, že Ježíš byl ochoten pro nás podstoupit nejen posměch, ale i smrt na kříži. A my kolikrát nejsme ochotni se vystavit i nepatrné situaci, která by pokořila naši pýchu pro toho, který se za nás vydal.
4. Také kněží, a to především mladí kněží, by měli být vedeni v duchu encykliky Redemptoris missio, kde se říká: "Všichni kněží musí mít misionářské srdce a smýšlení. Musí být otevřeni pro potřeby církve a světa, musí si všímat i těch, kteří stojí opodál, a to především nekřesťanských skupin ve svém okolí. Obzvláště kněží v oblastech, kde jsou křesťané v menšině, mají být co nejvíce proniknuti obzvláštní misijní horlivostí a úsilím. Pán jim svěřil nejenom duchovní péči o křesťanské společenství, ale také a především evangelizaci oněch spolubratří, kteří dosud nepatří k jejich stádci." Jan Pavel II toto zdůrazňuje jistě proto, že především kněží mohou ovlivnit své farníky k misii svým příkladem a povzbuzením. Pro mnohé to jistě může být velmi těžké při náročnosti mnohých dalších kněžských povinností. Povzbuzení a podpora laiků k misii by proto měla být zdůrazňována zvláště těm, kteří se na kněžství připravují. Kněží by měli být formováni ze značné části jako misionáři, protože naše situace se spíše podobá situaci misijní než jiné.
5. Prozatím se většina sil u nás věnuje pastoraci věřících, kterých je však na většině místech drtivá menšina. Kdyby se apoštolové věnovali jen své skupince a těm málo věrným, jistě by brzy vymřeli. Ale oni šli a přes problémy, překážky a pronásledování dokázali roznést evangelium v krátkém čase po celé Římské říši. Naše Dobrá zpráva je především k tomu, aby se předávala a šířila. Myslím, že by se měla u nás více podpořit evangelizační činnost, a to i podporou misijních povolání zaměřených na naši zem. Je třeba pomáhat a povzbuzovat ty, kteří cítí misijní povolání a rozvíjet tato povolání. K podpoře misijních povolání také patří vedení mladých ke svatosti, protože misijní touha může vycházet jen z hlasu Ducha svatého a tento hlas může zaslechnout jen ten, kdo mu naslouchá. Misijní povolání může růst jen z hlubokého a živého vztahu s Kristem. Mladí se lehko nadchnou pro krásné a velké ideály, které jim Duch svatý vnukne, ale aby tyto ideály dokázali v sobě uchovat přes všechny překážky, potřebují především být vedeni k hlubokému životu s Kristem. Bez posily a moci Ducha svatého nemůže nikdo obstát. Jedině skrze hluboký život modlitební a svátostný může člověk udržovat potřebný úzký svazek s Bohem. Mladí lidé jsou mnohdy schopni mnohem více, než si myslíme. Jen je u nich třeba dávat pozor na vytrvalost a především ji u nich pěstovat. Jan Pavel II. neustále vyzývá k nové evangelizaci v tradičně křesťanských zemích, kde došlo (jako u nás) ke ztrátě víry. Také říká v Redemptoris missio: "Církve se starou církevní tradicí, které se zabývají velmi důležitou úlohou nové evangelizace, chápou lépe, že nemohou misijně působit na nekřesťany v jiných zemích a kontinentech, jestliže se nestarají vážně o nekřesťany ve vlastním domě."
6. Jan Pavel II vyzdvihuje úkol Ducha svatého při misii, viz Redemptoris missio. Prvotní církev do seslání Ducha svatého se skrývala, bála a nehlásala, ale po letnicích - naplněna Duchem svatým - hlásala všude víru v Krista. Jak můžeme číst ve Skutcích apoštolských a i ve výše zmíněné encyklice, Duch svatý je vedoucí činitel v misii. Bez skutečné aktivní přítomnosti Ducha svatého není misie ani myslitelná. Chceme-li aby misie u nás rostla, nesmíme zapomenout na to, aby byla dána možnost Duchu svatému se aktivně projevit v našich životech, a také všude kolem nás podporovat působeni Ducha svatého. Sv. Pavel ve svých Listech zdůrazňuje, že lidé nepřijali evangelium kvůli lidské moudrostí, ale kvůli moci Boží (l. Kor. 2, 1-5). Svědectví křesťanů se především opíralo o skutky Ducha svatého. Prakticky celé evangelium sv. Marka je plné zázraků a mocných činů Ježíše. Toto evangelium bylo napsáno pro pohany, aby uvěřili, a aby se křesťané povzbudili ve víře. Bez víry v Boží moc a otevření se Duchu svatému se misie ani dělat nedá. Duch svatý vždy vedl církev k modlitbám a přímluvám za obrácení těch, kteří to potřebují. V historii církve víme o mnohých svatých, kteří svými modlitbami přivedli ke konverzi mnoho nevěřících. Chceme-li více rozvinout misijní činnost, ke které nás papež volá, je potřeba udělat prostor v našich farnostech Duchu svatému a vytrvalé modlitbě. Nikdo z nás nemůže změnit srdce člověka, jenom Bůh to může učinit. Ten Bůh, který nám slíbil, že o cokoli ho požádáme ve shodě s jeho vůlí, to nám dá. Proč by nám nedal duše, po kterých i on sám touží?
7. V tomto bodu bych chtěla zdůraznit už jen jednu věc, a to co je podstatou evangelijní zvěsti. Toto vidím jako důležité, protože mnozí křesťané vůbec neví, co je základní křesťanská zvěst. Někteří (a není jich málo) si myslí, že je to morálka. Řeknou: Bud' dobrý! Ale jak může být člověk dobrý, když nemá Boží milost posvěcující a ani nemá jiný důvod být dobrý. Vždyť nevěří a dle myšlení tohoto světa by se tím ochudil. Člověk není spasen svými skutky, ale milostí Boží. Hlásání morálky člověka nespasí. Člověk se může snažit být dobrý ve chvíli, kdy ví proč. Mnohdy je zcela bezpředmětné pranýřovat chyby nevěřících a někdy i věřících, protože oni nevnímají žádný důvod proto, aby se jich vzdali. Je to jako se psem, který má starou shnilou kost. Pokud se mu ji pokusíme vzít, pokouše nás, ale když mu nabídneme krásnou voňavou šunku, na svou starou shnilou kost si ani nevzpomene. Pokud chceme lidem mluvit o morálce, je třeba jim dát napřed šunku. A tou je evangelijní zvěst o spáse. O tom, že nás Ježíš vykoupil svou smrtí na kříži z moci smrti, hříchu a ďábla. A že hřích je zdroj všeho utrpení a bolesti na světě. Pokud lidé hřeší, ubližují především sami sobě, zabíjejí svou duši a zadělávají si i na mnohé těžkostí a utrpení tady na světě. Bůh chce jen jediné, aby byl člověk šťastný a všechno, co dělá a říká, dělá jenom proto, aby člověku pomohl. Všechno zlo a utrpení je tady jenom kvůli lidské vzpouře, protože zlo nechce Bůh, ale člověk. Mnohdy se však církev prezentuje spíš negativně. Bere kost. Lidé mají pocit, že je církev chce o něco okrást, což pochopitelně spíš odpuzuje, než přitahuje. První křesťané také nehlásali nějaký zákon, ale naopak vykoupení od zákona, osvobození od hříchu, Boží lásku a milost a Bůh jejich kázání dosvědčoval znameními. Křesťanská zvěst je pozitivní, proto je dobrou zprávou. Je to zvěst ne o Božím zatracení pro hřích, ale o Božím odpuštění, o přijetí člověka zpět. Přes jeho odmítnutí Boha. Chceme-li být přijatelní musíme skutečně hlásat evangelium radost pro všechny. A také tuto radost žít, aby z nás vyzařovala. Ona pak sama bude druhé přitahovat. Zrovna před pár dny mi jeden nevěřící řekl, že ač má mnoho výhrad proti našim doktrínám, naše radost ho vždycky zlomí. Skoro všichni lidé hledají štěstí a my ho máme. My ho můžeme nabídnout těm, kdo ho nemají a neustále ho objevovat i sami pro sebe. Jak chceme předat druhým něco, co v nás není? Napřed je třeba, abychom zevangelizovali sami sebe, a pak můžeme evangelizovat druhé. Tím však nechci říct, jako si mnozí myslí, že člověk musí být napřed svatý, aby mohl druhým něco říct o Kristu. To by totiž nebylo nikdy. I spravedlivý sedmkrát za den padne. Také Ježíš rozesílá své nedokonalé učedníky aby hlásali Radostnou zprávu.
8. Na závěr se chci podělit o zkušenost z vyučování náboženství. Učila jsem na několika dosti velkých základních školách v Praze. V průměru do náboženství chodilo z celého prvního stupně 5 - 10 dětí a z druhého asi 6. Většina z těchto dětí měla rodiče nevěřící nebo nepraktikující víru. Děti mi říkali, že jim doma tvrdí, že Bůh není. Pár chlapců mi jindy nadšeně vypravovalo že reálný svět je to, co vidí v akčních filmech. Jindy jsem se dozvěděla, že žák druhé třídy sleduje doma porno, a při jiné příležitosti jsem zjistila, že sestra jedné z mých žákyň, která je v osmé třídě, spí s chlapcem. To jsou děti, které jsem měla vyučovat katechismus. Podle mých zkušeností není možné tyto děti učit katechismus, ale je třeba je nejprve evangelizovat. Vyučováním katechismu je myšleno děti naučit co nejvíce vědomostí o křesťanství, bez zohlednění jejich životních postojů, které především v mladém věku přijímají z rodiny. Evangelizovat však znamená, vést tyto děti k přijetí milosti víry, obrácení a touze se dozvídat o Bohu a křesťanství víc, ne z donucení, ale z vlastni vůle. Děti, které chodí na náboženství a víra je jim předávána tím, že se naučí zpaměti poučky z katechismu, samozřejmě nejsou schopny pochopit podstatu křesťanství, protože ji nechápou jejich rodiče a ti jsou pro dítě vyšší autoritou než katecheta. A v dospívání s největší pravděpodobností víru odmítnou, protože se domnívají, že už ji znají a mají pocit, že je to nepravda. Vyučování katechismových pouček dětí z nevěřících rodin se mi jeví stejně užitečné, jako stavění domu od záclon nebo nábytku, vodovodu nebo střechy, místo kopání základů. Dle mého názoru je lepší tyto děti vést pomalu k svobodnému a upřímnému přijetí víry, a ne do nich hustit informace, kterým nerozumí a které jejich rodiče popírají. Tento problém, kdy vyučování náboženství nevede k přijetí víry, ale působí jako očkování proti víře, není jen při vyučování ve školách, ale mnohdy i při vedení katechumenů. Z mých zkušeností vyplývá, že takovíto lidé se pak evangelizují nejhůř ze všech.
V tomto příspěvku jsem se pokusila zpracovat několik podnětů ohledně evangelizace, které se mi zdají zvlášť závažné. Jak vyplývá z textu vyučovala jsem náboženství, věnovala jsem se vedení společenství mládeže a nyní pracuji v Misijním centru při Arcibiskupství pražském. Při psaní jsem vycházela hlavně ze zkušeností, které jsem nasbírala při těchto činnostech.

Mgr. Lucie Vlčková

Zaslat reakci na tento text.