Apoštolát laiků

Apoštolát laiků

Uvažujeme-li o laickém apoštolátu ve světle dekretu II.vatikánského koncilu "Apostolicam actuositatem", shledáváme, že v naší zemi je ještě spousta prostoru, kde by mohl být uskutečňován.
Často slýcháme nářky, že je u nás dosud nedostatek kněží. O to víc by měla být aktivní pomoc laiků využívána všude, kde je to možné.
Že i nás je málo?
Nám všem je řečeno "Vy jste sůl země".Ale soli není potřeba mnoho, aby vše bylo správně prosoleno.
Laický apoštolát by měl zahrnovat všechny oblasti života.
1. Především tedy ve farnosti.
Obvykle to bývá pomoc při katechezi dětí a mládeže a při setkáváních s nejstaršími farníky.
Většinou jsou však opomíjena mladá manželství s malými dětmi. Kde jsou pro to vhodné prostory, je potřeba umožnit setkávání rodin s malými dětmi, třeba jen l x za čtrnáct dnů nebo i l x za měsíc. Ale pravidelně. Při shromážděních adventistů nebo jehovistů je účast všech, tedy i nejmenších dětí, samozřejmostí. (Pro část programu je samozřejmě možné zajistit odděleně dětem dozor nebo i vlastní program.)
Zvláště pak bývá opomíjena zralejší generace, která se blíží k důchodu. Manželé dospívajících nebo dospělých dětí, kteří začínají mít více času (a mají již určité životní zkušenosti). A snad právě z nich by mnozí mohli organisovaně pomáhat při práci v laickém apoštolátu. K tomu je potřebná určitá formace ze strany duchovních.
Všechny pravidelné schůzky ve farnosti mimo mši sv. by měly mít dvě roviny zaměření: první k Bohu, druhou k bližnímu.
První část setkání by tedy měla obsahovat buď část naukovou: prohlubování znalostí Písma sv., dokumentů II.vatikánského koncilu, životopis světce vztahujícího se k aktuálnímu datu, nebo by základem setkání mohly být modlitby: ať už Růžence nebo za potřeby doby (před volbami, podepsání německo-české deklarace, ukončení války v určité zemi atp.), potřeby církve, farnosti (i jednotlivých rodin.) V některých oblastech naší země je pravidlem scházet se na tzv. "modlení" v domě zemřelého, zve se celá ves. Snad by bylo snadné v těchto místech zavést modlitby u nemocných, za uzdravení, dobrou smrt, ap.
Druhá část setkání by pak měla obsahovat časově omezený prostor pro rozhovor a vzájemné poznávání se. Problémy zůstávají, když o nich lidé spolu nemluví (a nesnaží se je řešit.)
Samozřejmostí na těchto schůzkách však musí být naprostá otevřenost vůči všem, tedy u vůči nově příchozím. Žádné uzavřené party! (Alespoň občas je důležité uspořádat mezigenerační besedy, při kterých "dospělí ať usilují navázat s mladými přátelský dialog... a mladí ať projevují úctu a důvěru ke starším" /AA, kapitola Mládež/. Tyto besedy pomohou jak ke vzájemnému poznávání se, tak k obohacování se.
Nejsme spolkem, jak nám bývá předhazováno, ale Kristovou církví. Proto ať duch láskyplného porozumění je v každé farnosti patrný i pro veřejnost, aby i o nás říkali: "pohleďte, jak se milují."
2. Máme-li na mysli slova Pána Ježíše o soli, musíme se zamyslet i nad dalším: "aby sůl nepozbyla chuti". To znamená, že máme prohlubovat svůj osobní duchovní život. Je ještě mnoho věřících, kteří nevědí, že si mají vybrat nejen zpovědníka, ale duchovního vůdce pro svůj duchovní růst. Napomáhat nám také mohou dlouhodobější přípravy na přijetí svátostí, kající pobožnosti, misie, duchovní cvičení. Při jejich přípravách máme také napomáhat.
3. Další ekumenickou oblastí, kde může laický apoštolát vykonat kus práce, by měla být pravidelná setkávání s odloučenými bratry. Na modlitbách, kázáních, prostě hledat vše, co nás spojuje.
Snad by bylo dobré i vyslovit, co nás rozdělilo. A zamyslet se, zda některé důvody, které se mohly zdát oprávněné v době reformace, už neztratily po II. vatikánském koncilu svá opodstatnění. Známe se vzájemně?
4. V lokalitách, kterých se to týká, bychom se měli alespoň občas scházet k modlitbám s nekřesťanskými věřícími. A vzývat společně jednoho Boha milosrdného a slitovného, který je zdrojem naší víry, naděje a lásky, abychom prohlubovali lásku k Bohu a nalezli lásku k sobě navzájem. Obzvláště na těchto setkáních by neměli chybět věřící žádné věkové kategorie.
5. Ve vztahu k nevěřící veřejnosti bychom měli uskutečňovat laický apoštolát rozhodně především svědectvím vlastního života. Ale kromě toho i využíváním všech příležitostí, kdy nás jako křesťany mohou poznávat a o křesťanství se dovídat.
Charitativní činnost je patrně přijímána nejlépe.
Pokud jsme již nepromeškali zájem, který byl po roce 1989, je velmi důležité vyučování náboženské výchovy ve školách. A to na všech stupních - od základních po vysoké. Jak jinak se k nám přidají ti z nevěřících rodin?Mnozí, díky výchově a předsudkům, přímo na faru nebo do kostela nepůjdou. Zato však často děti, které poznaly Boha při vyučování ve škole, přivedou i svoje rodiče.
Na školách a učňovských střediscích, kde předmět náboženská výchova ani etika neexistuje, by bylo dobré nabídnout alespoň cyklus přednášek (Témata pak mohou být: Křesťanství a Evropa, Křesťanství v naší zemi, Svatovojtěšské milénium ap.) Poslední hodina by pak mohla vyplynout jako diskusní. Zájemce, kteří by se o katolické církvi chtěli dovědět víc, by bylo možné pozvat do farního společenství.
Podobně by mohly probíhat besedy pro starší občany v pečovatelských domovech.
To není podbízení se, jak se nám někteří snaží namluvit, ale naše povinnost, podle slov našeho Pána: "Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích."
6. Stále také není dost informací o činnosti v církvi ve sdělovacích prostředcích. I v této oblasti bychom se měli snažit hledat nové možnosti a prostor.
Celý laický apoštolát musí však být prodchnut radostnou důvěrou v Boží pomoc při každodenní práci ve všech oblastech života. Současně však má být konán se stálým zřetelem na náš konečný cíl, kterým je věčnost - Bůh.
Měli bychom se denně modlit:
Pane dej, prosíme, ať proměňujeme všechny okamžiky a okolnosti svého života v příležitost k milování Tebe, k radostné a prosté službě Církvi, Svatému Otci a všem lidem. Dej, ať zjasňujeme pozemské cesty světlem víry a lásky.

Jana Mindlová

Zaslat reakci na tento text.