Kdo četl pokoncilní a koncilové dokumenty, všimne si, že vlastně reflektují celou oblast církevního učení i smyslu současného a lidského života a jeho dějin. Závěr II. vatikánského koncilu zastihl naši církev v hlubokém ochromení, takže ho nebylo možno systematicky a vědomě prosazovat také do života naší církve.
Nelze tedy pochybovat, že základní cíl našeho sněmu, "vyhmátnout" to nové, co koncil přináší, uvést hlouběji učení koncilu do života našich místních církví, je věc aktuální a naléhavá. Jsme k tomu tolikrát vybízeni Sv. otcem. To je hlas nejpovolanější, rozptylující všechny pochyby, obavy a váhání.
To nové, co by se tedy mělo uplatnit z koncilního a pokoncilního učení, je proto třeba odhalit a definovat. Nejprve je třeba zjistit, co nového se už po II. vatikánském koncilu udělalo , a to jak v církevní legislativě , tak v životě společenství.
Připravovaný plenární koncil se proto bude muset v duchu II. vatikánského koncilu vrátit k dobovým událostem až k počátkům našeho křesťanství, a dát jim nový a hlubší význam. Měl by tak konkrétně přispět k řešení jednotné pastorace křesťanů různých obřadů a tradic, k čemuž vyzývá současný papež ve své encyklice Ut unum sint, a to cestou revize těch událostí v tomto tisíciletí, které v naší církvi vedly k pohoršení a rozdělení; k revizi vyzývá papež ve svém listu Tertio millenio adveniente. Právě naše církev byla vždy křižovatkou a leckdy arénou tradic a hnutí. Sněm by tak měl také za úkol reflektovat vlastně celé tisícileté dějiny naší církve, což by se stalo nabídkou, přínosem a odpovědí užitečnou i pro celou církev na prahu nového tisíciletí. Na tento významný úkol upozorňovali např. všichni papežové posledních sto let a vidí smysl a syntézu našich dějin v cyrilometodějské tradici. Naposledy Jan Pavel II. encyklice Slavorum Apostoli (1985), adresované především opět biskupům, praví: Za posledních sto let a zvláště v posledních desetiletích se událo mnohé, co oživilo v církvi duchovní odkaz, ale také zájem o historický a kulturní význam obou světců. Jejich zvláštní charisma se stalo srozumitelnější ve světle nových poměrů a zkušeností. Přispěly k tomu mnohé události, patřící jako skutečná znamení času do dějin 20. století a zvláště do dějin oné velké události v dějinách církve, kterou je II. vatikánský koncil. Ve světle učení a pastoračních snah tohoto koncilu můžeme novým, hlubším způsobem ocenit velikost obou postav, od kterých nás dělí už jedenáct století. Můžeme tak vyčíst v jejich životě a apoštolském díle, co tam moudrá Boží prozřetelnost vepsala, aby se s novou plností zjevili naší době a přinášeli tak nové ovoce ( čl. 3) .
Aby se mohlo navázat na pravidelnou odpovědnou a závaznou synodalitu, museli bychom také navázat na české a moravské synody pozdního středověku: není zřejmě náhoda, že Svatý otec Jan Pavel opakovaně vybízí českou církev, aby se po vzoru obecné církve vyrovnávala se svou minulostí posledního tisíce let a zvláště vyřešila své dodnes nejbolavější místo ve své historii, totiž aby Husova osobnost již nerozdělovala, nýbrž spojovala rozštěpené křesťany v naší zemi . Ale ani ony pravidelné, angažované a zodpovědné české a moravské středověké sněmy nebyly schopny vyřešit urgentní problémy týkající celé tehdejší církve, protože byly nad jejich síly a kompetenci: viklefismus, husitství, západní schizma, utrakvismus. Ke všem těmto událostem by měl plenární sněm zaujmout nové a kompetentní stanovisko.
Dalším úkolem je pak zaujetí stanovisek k historickým událostem tam, kde byla opomenuta: čeští a moravští biskupové totiž ve své době nejčastěji z důvodů nepříznivých historických a politických okolností nenaplňovali či nemohli naplňovat usnesení Tridentského sněmu konat provinční sněmy každé tři roky , ani naplnit starý kodex z roku 1917, který jim přikazoval konat plenární či provinční sněmy každých dvacet let (kán.283 CIC 1917) a diecézní synody minimálně každých deset let (kán. 356 CIC 1917) , a tak aby synodálním způsobem prozíravě předešli vzniku starokatolické církve po roce 1870, reagovali na mocné kněžské hnutí od roku 1905, na vznik liberalistického Československa v roce 1918 a předešli odtržení nacionální Československé církve v roce 1920, aby uskutečnili papežem požadovanou Katolickou akci z roku 1922, čelili hrozbě nacismu v roce 1939 a komunismu roku 1948.
Tato dosavadní nepřehledná kanonická situace je však v našich diecézích různá. Její vývoj se ustrnul, když se v místní církvi sněmovní proces a biskupova zákonodárná činnost zastavily. Jak jsme ukázali, v české provincii byl poslední provinční sněm v roce 1860, ze kterého povstalo partikulární právo české provincie, a v zásadě platí až podnes. Kdo je však zná, co z něj ještě platí, a kdo se podle něj ještě řídí? Poslední diecézní synody v české provincii se konaly v Litoměřicích a v Hradci Králové 1863, v Praze 1873 a naposledy v Českých Budějovicích 1913. V moravské provincii se od jejího vzniku 1777 provinční sněm nekonal ještě nikdy. Poslední olomoucká diecézní synoda proběhla v roce 1591 a brněnská v roce 1934. Je tedy třeba najít k těmto sněmovním usnesením biskupské instrukce a tzv. obyčejové právo a stav jeho uplatňování. Je třeba se také zeptat, nakolik byl u nás dosud koncil uskutečněn. Při přípravě sněmu bude o tom připraven hlubší a fundovaný rozbor . Takováto historická a sociologická analýza ukáže také dosavadní kanonický stav naší církve na základě kterého můžeme teprve definovat to nové, co pro nás po stránce legislativní II. vatikánský koncil vlastně přinesl.
Na domácí půdě nebyl koncil rozebírán a "rozpracováván" také pro širší vrstvy věřících, protože režim se bál "modernizace" církve, takže se udělalo jen to minimum, mnohdy pro oko zahraničních turistů, např. liturgická reforma. V oblasti liturgie, slavení svátosti je nejzřetelnější posun víry do hloubky, kupředu. Zde však je právě také nejsnáze zjistitelný hluboký rozdíl ve víře, v její kvalitě a hloubce, v její radostnosti a charakteru společenství jako v žádné jiné oblasti. Zde je také nejpatrnější dluh, který vůči koncilu - co říkám - vůči Duchu sv. máme. Zde se nejsilnější a nejzřetelnější jeví povrchnost dosavadního uskutečnění učení koncilu a naléhavá nutnost konat sněm, který by měl vyplnit zřetelnou propast mezi mentalitou víry před koncilem a po něm. Po skončení Druhého vatikánského koncilu je tedy všeobecně patrné pouze nedostatečné uskutečnění české liturgické reformy ze sedmdesátých let a vydávání koncilových a pokoncilních dokumentů . až v devadesátých létech.
Jak je patrné, v účasti na kompetentních řešeních těchto úkolů synodální metodou nemáme tedy vůči univerzální církvi zpoždění pouze čtyřicetileté, jak se všeobecně míní, nýbrž synodalita naší církve se nachází ve stavu už několikasetleté rezignace . Ta byla také zřejmou příčinou, proč nejen naše církev nebyla schopna příslušným způsobem zvládat a ovlivňovat zlomové situace v dějinách. Jak jsme viděli, příčiny této rezignace byly však složitější a často nebyly v kompetenci našich církevních představených.
|
