Mons. Jaroslav Škarvada

Chtěl bych tu předložit dvě provokativní otázky:

1) Evangelium je radostná zvěst. V čem spočívá ta radost? Jak často o ní mluvíme?
Svatý otec ve shodě s Písmem často vybízí mladé, aby dovedli obhájit nejen svou víru, ale zvlášť také naději, naději, která je základem naší radosti. V čem ta naděje spočívá? Paragraf 40, c říká našeho instrumentu laboris říká: „Otázka naděje: Nová evangelizace je spojena se schopností odpovídat na touhu lidí najít východiska z jejich tíživé situace v každodenním životě (malomyslnost, zoufalství, sebevraždy, stresy, nervozita atd). Křesťanství má velkou přednost v tom, že člověka může uspokojit absolutně, protože Kristus je definitivní, konečnou nadějí, ne falešnou útěchou.“ Konec citace.
To je pěkné, ale není to málo? Zde nejde jen o stresy a nervozitu, nýbrž o podvědomé prociťování vlastní pomíjivosti a ohroženosti, metafyzické kontingence, naší smrtelnosti. Všímáme si, jak často o tom mluví liturgie i v mešních anaforách? V adventu, v době velikonoční, když představuje lidský život jako pouť k cíli? Nezůstáváme jakoby uvězněni jen v kruhu pozemského života, z kterého nedovedeme vyjít? Nemáme strach mluvit o tomto zdroji naší radosti?To „nebojte se!“ Jana Pavla II. má podle mne základ právě v této naději a jistotě.

2) Druhá otázka: Jakou účinnost má naše ustavičné hřímání proti potratům a eutanazii? Že je lidské embryo skutečným člověkem, to nelze popřít. Ale co z toho? Není-li člověk partnerem Boží lásky, jestliže je na konci jen pád do tmy, co je na potratu a na eutanazii hrozného? Proč by se člověk, který trpí nesnesitelnými bolestmi nemohl osvobodit usmrcující injekcí? Myslím, že rozhodující tu není skutečnost, že jde o život člověka, nýbrž co či kdo ten člověk vlastně je. Konstituce Gaudium et spes v paragrafu 22 říká, že Kristus nám zjevil nejen kdo je Bůh, ale také kdo je člověk. Nebylo by tedy užitečnější ten inkoust, který nyní vyplýtváváme na boj proti potratům a eutanazii, použít na vysvětlování lidské důstojnosti, k níž nás Kristus povolal? I to patří k základům té evangelijní naděje. Mluvíme dost často o Zmrtvýchvstalém, ale máme odvahu také říci, že se s ním každý osobně setká při smrti? Či máme také strach to slovo smrt vůbec vyslovit? Žijeme, jak říká mešní modlitba, „v naději na požehnaný příchod našeho Pána Ježíše Krista“? Zde je nejhlubší základ naší radosti i motiv naší naděje. Bez toho jsou všechny argumenty proti potratům a eutanazii plané a lidský život zůstane nudným.

Zaslat reakci na tento text.