Z průzkumu prezentovaného v druhé kapitole je patrné, že většina jáhnů u nás dnes působí ve farní pastoraci. Tato prostá skutečnost poukazuje hned na dva podstatné problémy v pastorační strategii české katolické církve. Jednak připomíná fakt, že systém farní správy, vybudovaný v době osvícenství císařem Josefem II., se stále více hroutí, nebo spíše neodpovídá dnešní potřebě církve. Jednak připomíná skutečnost, že jáhenská služba není zatím plně zvažována jako samostatný a především jiný způsob pastorační péče.
Zdá se, že otázka přepracování josefínské reformy je základem pro rozvoj pastorační strategie církve. Podle CIC 1983 není farnost chápána jako území, ale jako společenství křesťanů a dílčí část místní církve (diecéze). Pro úplnost je třeba josefínskou reformu přesněji popsat:
„Z té doby máme nejen všechna sufragánní biskupství, kromě plzeňského, ale také poměrně hustou síť farností a farních případně filiálních kostelů na venkově. Dá se říci, že rozložení farností u nás odpovídá ve velké části demografické situaci josefínské doby, tedy situaci zcela jiné než je ta dnešní, ovlivněná jak industrializací 19. a 20. století, tak pronikavými změnami v posledních čtyřiceti letech. Na růst měst na přelomu 19. a 20. století ještě bylo tu a tam reagováno. Upravily se hranice farností, vznikly některé farnosti a kostely v okrajových čtvrtích průmyslových měst, jako například v Praze, Kladně nebo Plzni. Ale na odliv lidí z venkova po odsunu a dále v průběhu padesátých a šedesátých let a na koncentraci lidí v nových sídlištích, která mají počet obyvatel na úrovni větších či menších měst, nebylo možno reagovat ze známých důvodů vůbec.“
Důsledkem stálého dodržování tohoto modelu je snaha, aby bylo na co nejvíce místech co nejvíc mší. Farář pokud možno v každé větší vsi. A protože těmto požadavkům nelze dostát kvůli nedostatku farářů, jsou do farností místo presbyterů vysílání jáhni nebo i laici. Jde tedy o přesně opačný pohyb, místo aby systém odpovídal aktuálním potřebám pastorace, snaží se pastorační úsilí systém stále respektovat. Tak jednak uniká neuvěřitelné množství lidské energie a také financí do prázdna, když faráři nebo jejich zástupci slaví v neděli hned několik bohoslužeb, a když se opravují kostely, kam po celý rok nikdo nepřijde, a jednak se stále podporuje názor, že katolictví k českému národu patří zcela nutně, a proto musí být služby katolické církve všude k dispozici. Bohaté zkušenosti, které církev načerpala v době útlaku a pronásledování za socialistické republiky, stále čekají až budou využity. Fakt, že pastorační práci lze uskutečňovat v týmu, kdy jeho členové jsou jak svěcení služebníci tak laici, a že taková pastorační práce je vysoce efektivní, se zdá poněkud zapomenut. Podobně se zapomnělo, že církev mohla docela dobře fungovat i bez takových akcí, jako jsou například procesí po náměstích měst.
Proto základní změna pastorační strategie není zřejmě možná bez zmíněného odklonu od josefínského modelu. Ten byl ve své době ukázkovým příkladem inkulturace křesťanství. V současnosti je třeba tuto inkulturaci provést znovu. Proto se pastorální teologie opět začala zabývat celistvým pojetím života a jeho realizací. S tím dále souvisí rozvoj nových forem pastorační práce. Tzn. jednak rozvoj farností, jako míst, kde existuje živé společenství křesťanů, a dále používání nových pracovních postupů jako je například zmiňovaná týmová práce. S obojím úzce souvisí skutečnost, že podstatným cílem pastorace má také být příprava a výchova k samostatnému a zodpovědnému křesťanskému životu. Intenzita života křesťanského společenství – farnosti nesmí primárně záviset na intenzitě práce a aktivitě svěcených služebníků, ale musí vycházet ze společenství samotného. S tím souvisí pastorace realizovaná existencí a životem tzv. malých společenství. Od doby koncilu už také nechápeme ty, kdo přijali svátost svěcení, jako nositele úřadu, a v důsledku toho jako správní úředníky řídící církev, ale chápání nositelů svátosti svěcení se opět obrátilo k termínu služebníci. To znamená, že podle svého svěcení mají sloužit různým společenstvím církve. To ale také znamená, že mají tato společenství fungovat do určité míry nezávisle na svěcených služebnících. Přesněji řečeno, život společenství by nemělo nějak zásadně ovlivňovat ani to, že se osoba služebníka celkem často mění, ani to, že služebníků je málo, a ne vždy je služebník společenství nastálo k dispozici. Pozitivním signálem zde může být čím dál častější volání po jiných způsobech pastorace, než jen slavení bohoslužeb slova s přijímáním, eucharistie, svátosti smíření a případně dalších svátostí. V době starověku například církev slavila eucharistii pouze v neděli. A nebylo to kvůli nedostatku služebníků nebo snad nechuti eucharistii slavit, ale zcela jistě kvůli zdůraznění významu jak neděle tak eucharistie.
Podle P. Ambrose je jedním ze základních problémů dnešní společnosti, která se vidí v krizi, nevíra v možnost změny, v rozvoj a pokrok. To jsou kořeny zmíněné krize. Pokud se někdy touto krizí cítí zachvácena i církev, neměla by zapomenout právě na naději, o které mluví apoštol Pavel (1Kor13,7;13), ke které patří i to, že změna je možná. Zdá se, že tato naděje v české katolické církvi nechybí. Otázkou zůstává, v jaké míře. Přesto a proto není možné mluvit o současné pastorační strategii jen s otazníky. Každému, kdo sleduje církevní dění musí být zřejmé, že katolická církev obrací své pastorační úsilí i jinými směry než jen do farností. V médiích je zřejmě nejviditelnější ukázkou zájem pražského pomocného biskupa Václava Malého, který se postupně seznamuje s pastorační situací v tzv. speciální pastoraci. Zajímavý pastorační dopad ale má také například působení křesťanských škol nebo České katolické charity. Pozitivním znamením je přijmutí Tříkrálové sbírky v široké veřejnosti. Pro práci na pastorační strategii české katolické církve by stálo za to tuto kapitolu více zmapovat. S velkým úspěchem se také zřejmě setkává pastorační péče v Armádě ČR, resp. tato služba je vnímána společností pozitivně. Podobná situace je i ve vězeňství, které ovšem jako místo, kde přebývá „dno společnosti“, není na takovém výsluní zájmu jako duchovní péče v armádě. Zatím v počátcích je pastorační péče o Rómy, které ale podle zaangažovaných pastoračních pracovníků stále chybí teoretické základy a zřejmě i širší společenská a vnitrocírkevní podpora.
Tyto, jen lehce naznačené, směry pastoračního úsilí české katolické církve však musí mít nebo najít také určitou teoretickou základnu. Není proto zvláštní, že česká praktická teologie tuto nosnou rovinu hledá. Toto hledání se realizuje jednak teoreticky, na akademické půdě, a v pastoračních centrech a střediscích jednotlivých biskupství, ale také vyrůstá přímo z praxe. Mám zde na mysli především, podle zainteresovaných osob, kvalitní spolupráci v armádní nebo vězeňské duchovní službě na silné ekumenické bázi. V praxi to znamená, že například v jedné věznici jsou profesionálně zaměstnáni dva duchovní, každý na půl úvazku, nebo že v armádě je duchovní z jedné církve podřízen veliteli z církve jiné. Zde je dobře patrné, že spolupráce stojí na společném pastoračním cíli, který je zároveň společným pastoračním základem. Jiným příkladem může být skutečnost, že živě fungující farnosti přijímají zodpovědnost za pastoraci na svém území. Například že sami farníci navštěvují obyvatele v domově důchodců, který je na území farnosti.
|
