|
|
Novozákonní biblická bádání
Pro Plenární sněm české katolické Církve
„Svatá Matka Církev pevně a neochvějně trvala a trvá na tom, že čtyři
zmíněná evangelia (podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana), jejichž
dějepisnou pravdu bez váhání potvrzuje, věrně podávají to, co Ježíš Syn
Boží za svého života mezi lidmi skutečně činil a učil k jejich věčné
spáse až do dne, kdy byl vzat do nebe (srovnej Sk 1, 1-2).“ (Druhý
vatikánský sněm. Dokumenty. DV 19. Vydáno 1983 v Římě)
Je potěšující, že současné vědecké poznatky dokládají, že evangelia
jsou záznamy současníků Ježíšových a očitých svědků a nikoliv produkt
tradice druhé, třetí a možná i čtvrté generace věřících, jak tvrdí
metoda dějin literárních forem. Na základě této skutečnosti můžeme
vyvést „současnou novozákonní biblistiku ze slepé uličky, do které ji
tato metoda zavedla“, tak konstatuje D. Duka v recenzi Tresmontantovy
knihy „Le Christ Hébreu“ (Salve 1/1992).
Dnes totiž máme k dispozici rukopisy synoptických evangelií z doby před
zbořením Chrámu, tj. před rokem 70. Uvedeme je nyní jednotlivě a
připojíme poznatky, dokládající dobu jejich sepsání.
Nejdříve Matoušovo evangelium, resp. části jeho textu. Prezentuje je
papyrus P64, který je deponovaný od roku 1901 v Magdalen College v
Oxfordu, a tzv. Barcelona papyrus P67. Oba pocházejí z téhož kodexu,
který byl bezpečně napsán před rokem 70, jak konstatuje papyrolog
Thiede po srovnání s P.Oxy II/246; ten nese datum 24.7.66 a je v
evidenci od roku 1899. P 64/67 náleží do druhé etapy písemného
tradování; lze oprávněně usuzovat, že byl napsán kolem roku 50. První
forma písemné tradice (svitky) byla napsána dříve, a tak se dostáváme
do období let 30 – 36, kdy bylo podle poznatků filologů Tresmontanta a
Carmignaca napsáno Matoušovo evangelium. Také Theodor von Zahn, filolog
a profesor pro Nový zákon na univerzitách v Götingenu, Kielu, Erlandenu
a v Lipsku dokládá ve svém opakovaně vydaném komentáři k Matoušovu
evangeliu, že Matouš psal své evangelium před rokem 66. Rovněž
J.A.Robinson klade vznik Matoušova evangelia do let 40 – 60. A jsou
další, kteří umisťují napsání Matoušova evangelia před zničení Chrámu
Z Markova evangelia máme nejstarší dochovaný rukopis na fragmentu ze
svitku. Je psán řecky, má označení 7Q5 a O´Callaghan jej identifikoval
jako Mk 6,52-53. Oxfordský paleograf G.H.Roberts konstatuje, že 7Q5
napsaný klasickým ozdobným písmem pochází nejpozději z roku 50 a jeho
dataci dosud nikdo nezpochybnil (Lucio Brunelli: Qumran; „Proč? č.
2/1995, str.25-29). Filologové Tresmontant a Carmignac, novozákoník
A.T.Robinson a Günter Zuntz, profesor řečtiny v Manchestru, kladou
vznik Markova evangelia do roku 40. Roku 1991 přednesl americký
novozákoník E.Earle Ellis na mezinárodním kongresu o Kumránu na
univerzitě v Eichstättu sdělení, že Markovo evangelium bylo napsáno za
života Petrova, který je četl a dal svolení, aby se užívalo při výuce v
Církvi. Církevní otec Ireneus totiž roku 179 píše, že Marek napsal své
evangelium po „odchodu“ (exodos) Petra z města (Říma). Mnozí
komentátoři rozumí pod tímto „odchodem“ Petrovu smrt, ale počítačový
rozbor Ireneových spisů ukázal, že Ireneus vždycky, když mluvil o
smrti, užíval slovo „thanatos“ případně latinské „mors“, kdežto slovo
„exodos“ užíval pro odchod, jak je běžné (např. odchod z Egypta; viz
název 2. knihy Mojžíšovy). To je v souladu s údaji Eusebia a jiných
křesťanských historiků. A existuje mnoho dalších dokladů o časném
vzniku Markova evangelia.
Doba napsání Lukášova evangelia je dokumentována jeho nejstarším
dochovaným rukopisem v kodexu „P4“ neboli v „P. Suppl. Gr. 1120“
deponovaném v Biblioteque Nationale v Paříži. Obsahuje části textu z
prvních šesti kapitol Lukášova evangelia a podle papyrologů a
paleografů byl napsán o něco málo později než P64/67. Doba jeho vzniku
je ve shodě s poznatky filologů a jde o období kolem roku 50.
Janovo evangelium má nejstarší dochovaný rukopis na papyrusu Bodmer II
(P66), což je téměř úplný kodex Janova evangelia; papyrolog Herbert
Hunger jej datuje na rok 125. Profesor Klaus Berger z Heidelbergu je
zajedno s novozákoníkem J.Robinsonem, že je třeba datovat vznik Janova
evangelia na rok 66 a Zjevení na léta 68/69. Mezinárodně známý filosof
E.L.Mascall, anglikánský kněz, považuje Janovo evangelium za nejstarší
z důvodu archaičnosti zpráv a také P. Benoit, bývalý ředitel
Jeruzalémské biblické školy, upozorňuje na stáří některých Janových
perikop. Janovo evangelium rozlišuje kalendáře saducejský a farizejský
a to mělo smysl jen dokud existoval Chrám (viz recenze knihy „Le Christ
Hébreu“ od D.Duky OP v Salve 1/1992). Filolog Tresmontant klade vznik
Janova evangelia do let 38 – 40.
Z uvedeného vyplývá, že biblisté mají dostatek spolehlivých dokladů,
podle kterých byla evangelia napsána krátce po Ježíšově smrti, resp.
krátce po jeho zmrtvýchvstání a nanebevstoupení. Data vzniku evangelií,
která v současnosti uvádí bible, zvláště ekumenické, jsou plodem
spekulací metody dějin literárních forem a „… nejsou ničím odůvodněna.
Jsou to apriorní tvrzení vyvěrající z filosofického podkladu
nominalismu, osvícenství a hegelianismu.“ (D.Duka v recenzi
Tresmontantovy knihy „Le Christ Hébreu“, Salve 1/1992).
Také „…profesor Klaus Berger, jeden z čelných německých exegetů,
ukazuje přesvědčivě, že základní principy protestantské tzv. liberální
exegeze jsou již vědecky zcela překonané.“ (Manfred Lütz: „Klaus Berger
a liberální protestantská exegeze“, Světlo č.38/2002, str. 6).
Bylo by tedy správné, aby plenární sněm katolické církve inicioval
solidní posouzení všech stávajících poznatků o době napsání evangelií a
ohlásil výsledky této aktivity.
Společenství hlučínsko – ludgeřovické
Zaslat reakci na tento text.
|