Novozákonní biblická bádání

Pro Plenární sněm české katolické Církve

„Svatá Matka Církev pevně a neochvějně trvala a trvá na tom, že čtyři zmíněná evangelia (podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana), jejichž dějepisnou pravdu bez váhání potvrzuje, věrně podávají to, co Ježíš Syn Boží za svého života mezi lidmi skutečně činil a učil k jejich věčné spáse až do dne, kdy byl vzat do nebe (srovnej Sk 1, 1-2).“ (Druhý vatikánský sněm. Dokumenty. DV 19. Vydáno 1983 v Římě)
Je potěšující, že současné vědecké poznatky dokládají, že evangelia jsou záznamy současníků Ježíšových a očitých svědků a nikoliv produkt tradice druhé, třetí a možná i čtvrté generace věřících, jak tvrdí metoda dějin literárních forem. Na základě této skutečnosti můžeme vyvést „současnou novozákonní biblistiku ze slepé uličky, do které ji tato metoda zavedla“, tak konstatuje D. Duka v recenzi Tresmontantovy knihy „Le Christ Hébreu“ (Salve 1/1992).
Dnes totiž máme k dispozici rukopisy synoptických evangelií z doby před zbořením Chrámu, tj. před rokem 70. Uvedeme je nyní jednotlivě a připojíme poznatky, dokládající dobu jejich sepsání.
Nejdříve Matoušovo evangelium, resp. části jeho textu. Prezentuje je papyrus P64, který je deponovaný od roku 1901 v Magdalen College v Oxfordu, a tzv. Barcelona papyrus P67. Oba pocházejí z téhož kodexu, který byl bezpečně napsán před rokem 70, jak konstatuje papyrolog Thiede po srovnání s P.Oxy II/246; ten nese datum 24.7.66 a je v evidenci od roku 1899. P 64/67 náleží do druhé etapy písemného tradování; lze oprávněně usuzovat, že byl napsán kolem roku 50. První forma písemné tradice (svitky) byla napsána dříve, a tak se dostáváme do období let 30 – 36, kdy bylo podle poznatků filologů Tresmontanta a Carmignaca napsáno Matoušovo evangelium. Také Theodor von Zahn, filolog a profesor pro Nový zákon na univerzitách v Götingenu, Kielu, Erlandenu a v Lipsku dokládá ve svém opakovaně vydaném komentáři k Matoušovu evangeliu, že Matouš psal své evangelium před rokem 66. Rovněž J.A.Robinson klade vznik Matoušova evangelia do let 40 – 60. A jsou další, kteří umisťují napsání Matoušova evangelia před zničení Chrámu Z Markova evangelia máme nejstarší dochovaný rukopis na fragmentu ze svitku. Je psán řecky, má označení 7Q5 a O´Callaghan jej identifikoval jako Mk 6,52-53. Oxfordský paleograf G.H.Roberts konstatuje, že 7Q5 napsaný klasickým ozdobným písmem pochází nejpozději z roku 50 a jeho dataci dosud nikdo nezpochybnil (Lucio Brunelli: Qumran; „Proč? č. 2/1995, str.25-29). Filologové Tresmontant a Carmignac, novozákoník A.T.Robinson a Günter Zuntz, profesor řečtiny v Manchestru, kladou vznik Markova evangelia do roku 40. Roku 1991 přednesl americký novozákoník E.Earle Ellis na mezinárodním kongresu o Kumránu na univerzitě v Eichstättu sdělení, že Markovo evangelium bylo napsáno za života Petrova, který je četl a dal svolení, aby se užívalo při výuce v Církvi. Církevní otec Ireneus totiž roku 179 píše, že Marek napsal své evangelium po „odchodu“ (exodos) Petra z města (Říma). Mnozí komentátoři rozumí pod tímto „odchodem“ Petrovu smrt, ale počítačový rozbor Ireneových spisů ukázal, že Ireneus vždycky, když mluvil o smrti, užíval slovo „thanatos“ případně latinské „mors“, kdežto slovo „exodos“ užíval pro odchod, jak je běžné (např. odchod z Egypta; viz název 2. knihy Mojžíšovy). To je v souladu s údaji Eusebia a jiných křesťanských historiků. A existuje mnoho dalších dokladů o časném vzniku Markova evangelia.
Doba napsání Lukášova evangelia je dokumentována jeho nejstarším dochovaným rukopisem v kodexu „P4“ neboli v „P. Suppl. Gr. 1120“ deponovaném v Biblioteque Nationale v Paříži. Obsahuje části textu z prvních šesti kapitol Lukášova evangelia a podle papyrologů a paleografů byl napsán o něco málo později než P64/67. Doba jeho vzniku je ve shodě s poznatky filologů a jde o období kolem roku 50. Janovo evangelium má nejstarší dochovaný rukopis na papyrusu Bodmer II (P66), což je téměř úplný kodex Janova evangelia; papyrolog Herbert Hunger jej datuje na rok 125. Profesor Klaus Berger z Heidelbergu je zajedno s novozákoníkem J.Robinsonem, že je třeba datovat vznik Janova evangelia na rok 66 a Zjevení na léta 68/69. Mezinárodně známý filosof E.L.Mascall, anglikánský kněz, považuje Janovo evangelium za nejstarší z důvodu archaičnosti zpráv a také P. Benoit, bývalý ředitel Jeruzalémské biblické školy, upozorňuje na stáří některých Janových perikop. Janovo evangelium rozlišuje kalendáře saducejský a farizejský a to mělo smysl jen dokud existoval Chrám (viz recenze knihy „Le Christ Hébreu“ od D.Duky OP v Salve 1/1992). Filolog Tresmontant klade vznik Janova evangelia do let 38 – 40.
Z uvedeného vyplývá, že biblisté mají dostatek spolehlivých dokladů, podle kterých byla evangelia napsána krátce po Ježíšově smrti, resp. krátce po jeho zmrtvýchvstání a nanebevstoupení. Data vzniku evangelií, která v současnosti uvádí bible, zvláště ekumenické, jsou plodem spekulací metody dějin literárních forem a „… nejsou ničím odůvodněna. Jsou to apriorní tvrzení vyvěrající z filosofického podkladu nominalismu, osvícenství a hegelianismu.“ (D.Duka v recenzi Tresmontantovy knihy „Le Christ Hébreu“, Salve 1/1992).
Také „…profesor Klaus Berger, jeden z čelných německých exegetů, ukazuje přesvědčivě, že základní principy protestantské tzv. liberální exegeze jsou již vědecky zcela překonané.“ (Manfred Lütz: „Klaus Berger a liberální protestantská exegeze“, Světlo č.38/2002, str. 6). Bylo by tedy správné, aby plenární sněm katolické církve inicioval solidní posouzení všech stávajících poznatků o době napsání evangelií a ohlásil výsledky této aktivity.

Společenství hlučínsko – ludgeřovické

Zaslat reakci na tento text.