Tridentská reforma chtěla oživit provinční koncily, od 14. století téměř všeobecně opomíjené. Tridentský koncil definoval, že provinční sněmy se mají svolávat každé tři roky. To se ovšem vzhledem ke ztrátě jejich významu nedodržovalo. Přesto však těsně po koncilu shledáváme krátké období pokusů synodální činnost oživit. Důvod tohoto oživení je zřejmý. Partikulární synody měly úkol prosazovat ve své oblasti dekrety Tridentského koncilu a tak se stávaly orgány aplikace všeobecného církevního práva. Trident tak na ohrožení církve luterskou reformací reagoval zvýšením disciplíny a další centralizací. Tridentský koncil proto ignoruje právní úpravu plenárních a národních koncilů, protože apoštolský stolec v této době k nim choval velkou nedůvěru vzhledem k onomu nebezpečí, jež se později projevovalo v tzv. galikanismu , episkopalismu a febronianismu . Toto odmítavé stanovisko sdílela také státní moc, která si vyhradila právo souhlasu se svoláváním partikulárních sněmů. Papež Sixtus V. (1585-1590) vymezil, že jakákoliv budoucí sněmovní akta se musí přezkoumat a revidovat nově ustanovenou kongregací pro koncily v Římě. Tím se opět posílil vliv Svatého stolce na partikulární sněmy. To ovšem mělo za následek, že během 17. a 18. století se prakticky žádné plenární, ani provinční a ani diecézní synody nekonaly.
Pražský arcibiskupský stolec byl opět obsazen v roce 1561. Nový arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice (1561-1580) se účastnil tridentského koncilu kde v císařských intencích usiloval o povolení kněžského manželství a laického kalicha. Kněžské manželství koncil odmítl, za to však laický kalich ponechal na rozhodnutí papežově. Pius IV pak povolil laický kalich pro českou a salcburskou provincii. Toto povolení bylo také užívána v provincii ostřihomské. Bylo však již pozdě, aby se tímto nastolila opětná jednota v západní církvi. Arcibiskup Brus se snažil velmi snažil uplatňovat usnesení tridentského koncilu. Zejména chtěl svolat provinční synodu, ale nepřízeň českých stavů, kteří byli většinou nekatolíky, mu to nedovolila. Snažil se tedy alespoň obnovit synodální činnost nejprve kněžskými konvokacemi, aby nějaký řád mezi kněžími ustanovil. Musíme si uvědomit že v na konci 16 století bylo v Čechách 1600 far z toho jen 200 podléhalo arcibiskupovi 200 staroutrakvistům a 1200 jich bylo bez vyšší církevní organizace.
Brusova postupná rekatolizace vyprovokovala roku 1575 svolání zemského sněmu v Praze, kde došlo k dohodě mezi českými bratři jednotou bratrskou a novoutrakvisty, aby se augšpurská konfese přepracovala na konfesi českou, jejíž svobodné vyznávání bylo potvrzeno až roku 1609 Rudolfovým majestátem o náboženské svobodě. Zároveň s majestátem došlo o tomto k dohodě mezi katolickými a evangelickými stavy.
Na Moravě byl uplatněn tridentský koncil i na diecézní synodě roku 1568. Byla odvážným dílem energického biskupa Vilíma Prusinovského. Na programu měla správní otázky, kde se hledal způsob, jak na Moravě obnovit jednotu víry a napravit pokleslé mravy. Biskup pozval na synodu i nekatolíky, zvláště vlivnou Jednotu bratrskou . Protestantští páni však považoval Prusinovského pozvání za útok na náboženskou svobodu. Synoda trvala tři dny účastnilo se jí 250 kněží, Několik kališnických kněží přivedl prostějovský utrakvistický farář. Čeští bratři poslali jen tajného pozorovatele, který byl důvěrníkem bratrského biskupa Jana Blahoslava. Sněmování bylo nebouřlivější třetí den, kdy byly vyhlašovány tresty na nepolepšitelné kněze za opilství a obžerství. Hlavním ovocem Prusinovského synody byl nový breviář a nový misál .
Do Olomouce svolal biskup Stanislav II. Pavlovský (1579-1598) poslední diecézní synodu roku 1591 , která byla vyvrcholením reformního úsilí na Moravě. Na této synodě byly prohlášeny všechny tridentské reformní dekrety. Dohledem na provádění všech předpisů byli pověřeni děkani.
Biskup Stanislav Pavlovský byl silnou osobností, hrdou, energickou a nebojácnou, přitom člověk snášenlivý, ušlechtilý a sociálně cítící. Nesnesl však veřejnou urážku, byl bojovníkem za církev zítřka, kterou vyvedl ze stávajících zmatků, protože jako duchovní pastýř velmi těžce nesl náboženskou roztříštěnost, věroučnou zmatenost a mravní nevázanost doby. Po něm se v olomoucké diecézi žádný sněm nekonal a je předmětem dalšího studia, proč ani pozdější olomoucká provincie, založená 1777 nikdy provinční sněm nekonala. Touha po shromažďování a synodálním řešení některých problémů se však v olomoucké metropoli od minulého století přesto projevovala Velehradskými poutěmi a tzv. unionistickými sjezdy arcibiskupa Stojana, jak ukážeme dále.
V roce 1596 se v rámci rekatolizačního hnutí také sešel metropolitní sněm v Brestu Litevském, kde byla prohlášena unie pravoslavné Kijevsko-rusínské církve s Římem . Unii posléze uzavřela na sněmu v Užhorodu roku 1649 kartpatorusínské eparchie. Metropolitní sněm v dnešním polském Zamošči v roce 1720 doplnil symbol víry o přídavek filioque. Byly opraveny bohoslužebné knihy v souladu s katolickým učením, zavedeny některé latinské svátky a přístup žen do oltářního prostoru.
Jediným a vzorným plněním tridentské reformy ve svolávání diecézních a provinčních sněmů byl Milánský sněmovní proces pořádaný sv. Karlem Boromejským. Ten prosazoval tridentskou reformu synodální metodou odzdola: během svého dvacetiletého působení pořádal osobní vizitace farností, které se staly podkladem pro diecézní synody (1564-1584, celkem 11) v jednotlivých biskupstvích, a ty opět podkladem pro provinční sněmy (1565-1579, celkem 5) , jež na ně vzápětí navazovaly. Provinční sněmy byly opět směrnicí pro diecézní synody a ty pak instrukcí pro farní vizitace . Takovýmto způsobem se podařilo sv. Karlu během několika let svého působení prosadit tridentskou reformu radikálně a přitom nenásilně, nastálo a prakticky beze zbytku. Jeho Acta ecclesiae Mediolanensis 1582 se stala vzorem po pořádání partikulárních sněmů až do II. vatikánského koncilu v celé Evropě a také pro pražskou diecézní synodu v roce 1605 a provinční sněm v roce 1860.
|
