Nacházíme se na prahu nového tisíciletí a v každodenním životě naší církve můžeme vzdor mnohým viditelným i skrytým nedostatkům rozpoznat četná znamení naděje, velká i malá, probouzená a posilovaná Božím Duchem.
Znamením naděje je pro nás
- opětovně nabytá svoboda naší církve, k níž prorockým a rozhodným způsobem přispěl papež Jan Pavel II., a která nám otevřela nové možnosti k obnovení života farností a řeholí a současně přinesla nové výzvy ke zralejší odpovědnosti;
- rostoucí zaměření naší církve na její duchovní poslání, odpovědné úsilí o prioritní postavení evangelizace rovněž ve vztahu k sociální a politické realitě naší republiky;
- přítomnost a šíření nových hnutí a komunit, jejichž prostřednictvím se probouzí křesťanský život vyznačující se větším evangelním radikalismem a misionářským úsilím;
- rozmach nové oddanosti evangeliu a velkodušné ochoty ke službě v tradičních strukturách církve, jako jsou farnosti, společnosti zasvěceného života, laická sdružení, modlitební skupiny, laický apoštolát a rozmanitá společenství mládeže;
- prohlubující se vědomí spoluodpovědnosti u všech našich křesťanů za to, aby se vzájemně doplňovaly všechny rozmanité dary a úkoly v jedinečném poslání naší církve;
- S upřímnou vděčností rozpoznáváme “znamení naděje” v krocích vykonaných i přes mnohé potíže na cestě ekumenismu ve znamení pravdy, lásky a smíření, zejména v poslední době.
Možná dnes málo viditelným, avšak o to významnějším znamením naděje je řada našich mučedníků, kteří mezi námi žili zejména v období nacismu a komunismu a žijí i v těchto dnech: jejich naděje byla a je silnější než smrt! Na jejich svědectví nejenže nemůžeme a nechceme zapomenout, ale máme je odhalit a stavět na světlo za příklad sobě samým. Jejich svědectví má nesmírnou cenu a je pro každého z nás nezbytně nutné, neboť nám připomíná, že bez kříže není spásy a bez účasti na odpouštějící lásce ukřižovaného Krista není opravdového křesťanského života.
Znamením naděje je dnes také svatost nesčíslného množství mužů a žen v naší zemi, kteří jednoduše v každodennosti života žili a žijí s velkodušnou a nenápadnou odevzdaností svou věrnost evangeliu.
Tyto naděje jsou nejen pro všechna naše církevní společenství, nýbrž i pro každého z nás darem, ale také odpovědností, a musíme je hájit a uskutečňovat.
Čas je příhodný a je pro úkoly církve také plný znamení . K rozhodnutí a jednání nás vybízí souhra situací, ve kterých se na konci druhého a na úsvitu třetího tisíciletí nacházíme:
· v době velkých světových politických změn na přelomu osmdesátých a devadesátých let: od železné opony a studené války mezi bloky k ekonomicko-politické globalizaci;
· v době převratných politických událostí u nás: od pádu komunismu k nástupu liberalizmu, od rozpadu Československa ke vzniku České republiky;
· v době velkých změn v univerzální církvi: od církve uzavřené do sebe k II. vatikánskému koncilu s jeho aggiornamentem a otevřeností církve světu, návratu od centralismu k synodálnímu principu;
· v době zásadního zvratu situace naší církve: od církve závislé a bývalým režimem odsouzené k zániku, církve se zničeným sebevědomím a systémem v církev svobodnou a odpovědnou za sebe a svět s vědomím, že je nejvýznamnější a největší organizací v našem státě.
To je jistě víc než dostatek nepřehlédnutelných znamení vyzývajících k hledání a řešení společných problémů . Tato znamení vidí každý, jenže kdo je dokáže nějak postihnout a pohotově a náležitě na ně reagovat? Jak na tyto změny reagovala katolická církev, která na sebe bere morální a duchovní odpovědnost nejen za sebe, nýbrž za celou společnost?
Cestu k odpovědi na tato znamení můžeme vidět v obnově a návratu k synodalitě církevního společenství. Tento pojem je v naší církvi a společnosti nový. Máme však důvod se o něj zajímat, neboť vyjadřuje způsobilost církve jak pravomocně a účinně uspokojovat touhu svých věřících po společném soužití, jednání a rozhodování. Naše církev již v tomto směru učinila první kroky: hned po „sametové revoluci“ obnovila svou chybějící nejnutnější základní synodální strukturu. Byly zrušeny přímo diskriminující paragrafy komunistických církevních zákonů a byl jmenován nový episkopát. Ve snaze obnovit církev však postupujeme často velmi nelogicky. Obrátili jsme oltáře, ale "neobrátili" jsme své smýšlení. Vytváříme nová grémia, pastorační aj. rady a chybí nám rozvíjení napřed jejich "ducha" - bratrské společenství, o němž mluví koncil. Vytváříme nové struktury, asistenty, pomocníky, trvalé jáhny, bohoslužby slova atd. A zdá se, že ty "nové věci" stále nefungují. Je tomu tak proto, že chybí duch, který je oživuje, chybí změna vztahu kněží k laikům a naopak, změna mentality, metanoia. Obrátit se nejen od hříchu, ale také k pravdě, k tomu, co nového říká Duch Boží církvi dnes. Zajet více na hlubinu II. vatikánského koncilu .
Naše církev tedy už v dobách komunismu otočila za kostelními zdmi oltáře čelem k věřícím, avšak neobrátila se čelem ke společnosti i mimo kostel a nebylo jí dovoleno, aby uspořádala své společenství. Velká řada věřících i kněží je však se situací dnešní naší církve a víry v podstatě spokojena. Mají možná pocit, že učení koncilu bylo v našich diecézích celkem uskutečněno, a proto se některým zdá zbytečné připravovat sněm. Mnozí mají možná dojem, že je to spíše záležitost určitých intelektuálských kruhů, a tak i z toho důvodu pro sněm nadšeni nejsou. Mezi věřícími je dále skupina - doufám ne příliš početná - těch, kteří se dívají na připravovaný sněm skepticky, poněvadž ho vidí očima strachu. Na Západě docházelo po koncilu k různým výstřelkům a někde i k jeho zneužití, a proto strach z koncilu. I přes výzvy Sv. otce k jeho naplnění se zdviženým ukazováčkem varují, aby se to nepřehnalo, a na rozdíl od biskupů nejsou o nezbytnosti sněmu přesvědčeni.
Svobodně uspořádat, jednat a žít společenství církve v duchu II. vatikánského koncilu je však nyní možné, ano nutné. A to je výzva naléhavá a ještě stále nevyslyšená. Jak však na ni reagovat kompetentně a účinně?
Biskupové odpověděli na tuto výzvu nanejvýš kompetentním a synodálním způsobem – zahájením sněmovního procesu, jehož vrcholem bude svolání plenárního sněmu. Odhodlali se k odvážnému, avšak neprobádanému projektu. Nejen oni, ale i společnost očekává, že se sněmem církev oživí, že se vzpamatuje ze své totalitní deformace, zaměří se na dnešní potřeby, vyřeší nahromaděné problémy. Není to však příliš velké očekávání?
Sněm sice nemůže projednávat všechno, nemůže všechno řešit, ale jeho úkolem jsou věci zásadní, snad se dá říct diagnóza, oživení, směr, nový start. Podobně pro celou církev byl takovým impulsem II. vatikánský koncil, jehož plody zrají po desetiletí .
Proto Česká biskupská konference správně klade důraz na jeho dostatečnou formační a přípravnou fázi, která se nesmí uspěchat. Není to zdržování, ani přílišná opatrnost, že biskupové, kteří podle práva a rozhodnutí Apoštolského stolce musí bedlivě sledovat každý krok sněmovního procesu, rozhodují o přípravě sněmu jen několikrát do roka na biskupských konferencích. V mezidobí je totiž k dispozici dostatek času potřebného na reflexi jak biskupů tak věřících i veřejnosti.
Někdy jsou však obavy, bude-li náš sněm dostatečně demokratický, jestli opravdu se do něj budou moci zapojit všichni, jestli to nebude záležitost jen biskupů. Na druhé straně je někdy obava, jestli otevřenost nezničí dobré tradice nebo světský duch neodstraní hierarchii anebo nezničí posvátné. Obavy nejsou na místě. Nesmíme zapomenout, že církev není lidský spolek, ale Boží věc , shromáždění lidu, který patří Bohu. Církev se musí reformovat stále, ale její reforma není lidská, není věcí, která se demokraticky odhlasuje. Nejužitečnější reformátoři v církvi byli vždycky ti, kteří uměli naslouchat hlasu Ducha Svatého. A to je první úkol našeho sněmu: naučit se slyšet, co říká Duch církevní obci dnes. Pak ten, kdo chce na sněmu něco říct, nehlásá sebe, ale snaží se sdělit, co pokorně přijal od Pána. Už to je veliké oživení církve, že lidé shromáždění v Ježíšově jménu naslouchají Svatému Duchu. Kéž by se zapojili opravdu všichni. Otevřenost Duchu Svatému nemůže způsobit zesvětštění církve, protože Duch posvěcuje. Větší pozornost Duchu Svatému nemůže ničit posvátno, naopak ho posvěcuje, ale je pravda, že vydanost Duchu Svatému vede k fantastickým dobrodružstvím .
Jaký smysl mají v tomto procesu sněmovní kroužky? Především mají umožnit zapojení každému členu církve. Pak jsou příležitostí k vytvoření živého společenství, kde se lidé poznají. Kde mohou mít konkrétní vztahy bratrské lásky a jako kousek živé církve se setkat se Zmrtvýchvstalým uprostřed společenství a naslouchat jeho duchu. V takové atmosféře se pak dívají na svůj kousek církve, jak je hezký a zdravý, jak odpovídá Božímu slovu, nebo naopak co mu chybí. Na mnohé neduhy se najde lék a náprava je možná vlastními silami. V církvi jsou pravidla a kompetence; když se naučí lidi ve společenství rozlišovat, co je v jejich moci a co předají výš, když rozpoznají, co řešit doma a s čím se jde ven, když se bratrsky rozdělí o své úspěchy, aby povzbudili druhé, potom to bude znamenat veliký přínos a nebojíme se pak o zdravé plody takového sněmu. A ty se budou sklízet ještě po celé generace .
Církev bude vydávat také místní církevní zákony – partikulární právo, které dává pravidla církve v dané době a na daném místě. Tak např. australské plenární sněmy řešily problémy katolické menšiny v nekatolickém prostředí a došly tehdy k zajímavému závěru: rozhodly se dávat přednost budování katolických škol před budováním kostelů. A všechny katolíky zavázali k povinnosti dávat své děti do katolických škol. Tak každé společenství mělo školu a velká třída sloužila také k bohoslužbám, katolický vliv na děti se zvýšil a církev rostla. Podobně tady kdysi u nás provinční sněm rozhodl, že křestní jména mohou být dávána jen podle jmen světců. To byl výsledek úvah a hledání, jak pomoci v křesťanské výchově. Viděli tehdy jako důležité pro životní směrování mít konkrétní vzor pro svůj život v nějakém světci. Náš sněm však nebude opisovat závěry starých sněmů. Bude hledat odpovědi na dnešní problémy, řešení odpovídající dnešní situaci .
Je třeba obnovit tvář naší církve? Prohloubit a obnovit víru? Mnozí se na takové otázky dívají s podezřením a mají strach ze "změny" víry, z modernismu, z liberalismu. Vždyť přece ta jejich víra, která jim byla silou, zvláště v těžkých dobách komunismu, je "dost dobrá". Zde nejde o "změnu víry", ale o její očištění a prohloubení pod vedením Ducha sv.
Jiní si zase kladou otázku, zda také koncil není neaktuální, či překonaný. Vždyť se konal už před zhruba čtyřiceti lety. Není třeba spíše připravovat koncil další spíše než uskutečňovat ten minulý? O této myšlence by bylo možné také obšírně hovořit. Zatím však zůstává skutečností, že plody II. vatikánského koncilu nebyly dosud ani v místních církvích, diecézích, ani v církvi univerzální, světové, plně uvedeny do života. V této situaci je tedy zapotřebí odpovědět na otázku, totiž proč je dnes potřebné a nezbytné uvádět učení koncilu do života.
Tváří v tvář určitému proudění v naší církvi, různým směrům, mají někteří také strach z toho, jaká interpretace se koncilním textům dá. Tady nemůže jít o interpretaci "těch či oněch kardinálů", podle toho, jak se komu líbí. Zodpovědnost za sněmovní usnesení mají spolu s ostatními účastníky vlastního sněmovního zasedání především biskupové, kteří "s posloupností v biskupském úřadě přijali bezpečné charisma pravdy." (DV 8) Sněmovní usnesení pak před publikováním musí být schválena Sv. otcem.
Uskutečněním "novosti" učení koncilu jsou však vázáni všichni katoličtí křesťané, a zvlášť biskupové, ve svém svědomí. Nejde tu o cosi libovolného, o zálibu některých intelektuálů.
"Koncil sice nechtěl definovat nová dogmata, ale jeho věroučné konstituce jsou výroky nejvyššího učitelského úřadu katolické církve, které zavazují svědomí katolických křesťanů, i těch, kteří učí, a proto se s nimi nesmí zacházet jen jako s pastoračním povzbuzováním." (K. Rahner)
To, co však tlačí nejvíce na to, aby se uvedení učení koncilu do našeho života prohloubilo, je skutečnost, že bez tohoto kroku nelze naplnit papežovu výzvu k nové dnešní evangelizaci v sekularizované společnosti. Evangelizace takovou obnovu předpokládá. Bez ní nelze v kultuře konzumismu na konci 2. tisíciletí zastavit rozpad církve a vstoupit s nadějí do tisíciletí nového.
Nelze tedy pochybovat, že základní cíl našeho sněmu, "vyhmátnout" to nové, co koncil přináší, uvést hlouběji učení koncilu do života našich místních církví, je věc aktuální a naléhavá. Jsme k tomu tolikrát vybízeni Sv. otcem! To je hlas nejpovolanější, rozptylující všechny pochyby, obavy a váhání.
Netečnost, lhostejnost a úzkoprsý strach však nesmějí překážet darům Ducha, aby vstupovaly do církve a v ní působily. Církev má přece - jak řekl Sv. otec o svatodušních svátcích v roce 1999 - rozměr institucionální i rozměr charismatický. Nemá snad někdo strach z vanutí Ducha svatého, který se nedá uzavřít do struktur a schémat? Neobává se někdo, že uskutečňování koncilu nebude ve správných rukou, že koncilní dokumenty jsou sice celkem dobré, ale že riziko je v tom, kdo je bude interpretovat? Nemá snad někdo obavy, aby to nebyli nějací liberální či modernističtí intelektuálové? Jediný je však hlavní interpret dokumentů - Duch svatý. "On vás bude uvádět do veškeré pravdy." (J 16, 13) V tomto duchu či Duchu jsou zváni ke spolupráci na přípravě sněmu všichni: ti váhaví a nerozhodní, ti pochybovační, ti ustrašení, i ti "intelektuální a moderní". Jestliže se všichni necháme pronikat Duchem, který vedl koncil, povede i nás při přípravě i uskutečnění sněmu .
Někteří novináři se ptají, jestli sněm bude řešit svěcení ženatých kněží nebo kněžské svěcení žen. Někteří navrhují, aby věřící sami volili faráře i bez svěcení, nebo aby církev znovu sezdávala rozvedené. Katolíci v České republice především patří do světové katolické církve. Jestli nechtějí vystoupit a založit si svou vlastní církev, musí zachovávat platné zákony v katolické církvi na celém světě. Nemohou si udělat zákony v rozporu církevním zákoníkem. Ale zároveň musí hledat řešení problémů, které je pálí. Nedostatek kněží, to je náš problém. Rozbitá manželství a katolíci bez možnosti přistupovat ke svátostem, to je také náš problém. Naším problémem je také předávání víry naším dětem a mladým. Vždyť v některých diecézích chodí do náboženství jen dvě procenta ze všech školáků a v nejlepší diecézi je to jen 17 procent. Další problém je zapojení laiků v církvi, misijní působení v naší společnosti. V zemi je mnoho nevěrců a těch, kteří prosazují nemravné zákony a přitom také oni pocházejí z rodin kdysi křesťanských, které nesou svou odpovědnost za jejich vzdálenost od Boha .
Po dlouhé době máme znovu demokracii, ale s tím přišly i nové problémy. Jsou tu nové sekty, jiná náboženství, liberalismus, filosofie moderny, jiná ekonomika, nebývalý vliv sdělovacích prostředků; v tom všem dnešní církev žije a my nemůžeme udělat nějaké laciné přizpůsobení se, ani nemůžeme dělat, jako by se nás to nijak netýkalo. My se musíme poctivě ptát před svým Bohem, co změnit v naší praxi, v našich přístupech, abychom byli opravu dnes takovou církví, jakou chce Kristus. To znamená věrnou - evangeliu věrnou - historii, ale i věrohodnou pro dnešní čas. Na konci našeho hledání pak budou i konkrétní rozhodnutí.
Celý náš sněm je tedy třeba zařadit do širšího a hlubšího sněmovního procesu a synodální povahy katolické církve. Protože však u nás došlo v našem povědomí k těžké ztrátě historické paměti a izolaci od okolí, je také zapotřebí zařadit náš sněmovní proces do jeho dějinné tradice a současné praxe v univerzální církvi. Synodalita západní církve se už podstatně přiblížila církvím východním. V praxi je to samozřejmě pomalejší, protože západní církev si na obnovu své synodality jako nedílné součásti svého života musí po několikasetleté odmlce opět namáhavě zvykat a osvobozovat se od nedůvěry k synodálním aktivitám, což je dáno někdy protichůdnými dějinnými i dobovými zkušenostmi se synodální praxí.
Proto si mnozí kladou otázky i po smyslu této synodality církevního společenství: Je nám jasné, co znamená? Je možné již dnes udělat její bilanci? Je to pouze módní touha po setkávání, momentální znamení časů, nebo spíše zkušenost základní a nezbytná pro víru? Je to nástroj, nebo podstata? Je možné ji přijmout jako jistou a zralou orientaci, která může pomoci překonat nedostatky v církvi? Není synodalita jiným jménem pro konciliarismus či demokratizaci církve, skrytý odboj proti autoritě vedený nezodpovědnými spekulanty? Je to svět, který nás nutí k většímu prohloubení vztahů mezi společenstvím a autoritou, obecností a zvláštností, jednotou a růzností na všech úrovních? Jsme připraveni uplatnit synodální princip v naší církvi? Není snad naše církev na mnoha místech až příliš často spíše sumou jednotlivých ghett a anonymů než vzájemně propojeným a otevřeným společenstvím? Pomůže myšlenka synodality společenství vytvářet, anebo je společenství pro ni teprve nutným předpokladem? Je také sněmovní proces v naší církvi uskutečňováním této synodality? Na koho se synodalita vztahuje? Může být rozšířena na všechna církevní společenství, anebo jen na její řízení, na její hierarchii?
K reflexi na tyto otázky chce přispět i tato publikace. Nečiní si nárok na vyčerpávající odpověď či být vědeckou prací o synodalitě a sněmovním procesu, neboť vzhledem k složitosti a náročnosti tohoto tématu v našem i světovém prostředí by na to nestačil její předepsaný rozměr. Proto je tato práce zjednodušenou a účelovou syntézou názorů a výsledků bádání citovaných odborníků a učení církve. Autor si je plně vědom potřebnosti práce, která by zde nastíněnou problematiku ještě hlouběji uchopila, zejména její teologický aspekt. Tato kniha tedy nevyčerpává téma synodality, není ani návodem, jak postupovat při sněmovním procesu, ani ho nehodnotí, ani nepředjímá jeho závěry. Chce seznámit čtenáře s povahou synodality církevního společenství, s jejími historickými příklady a souvislostmi, poukázat na smysl, význam, kompetenci a perspektivu sněmovního procesu, této jedinečné události v dějinách naší církve, a na jeho možné důsledky pro naši budoucnost anebo - jinými slovy - ukázat, že tento sněmovní proces může být onou kompetentní odpovědí na znamení časů. Vlastním cílem této publikace je pak podnítit zájem o synodální život naší církve a její sněmovní proces, který v naší katolické církvi vyústí v plenární sněm. Volí proto spíše populární a zpravodajský styl vybírající to zajímavější z pozadí a okolnosti některých událostí než jejich akademické třídění. Je však doplněna poměrně úplnou bibliografií a komentována četnými poznámkami.
Tato publikace je tedy určena dvojímu druhu čtenářů: vlastní text je věnován těm, kdo se zajímají o systematické, historické a praktické uvedení do synodality církve a jejího českého sněmovního procesu, neboť by chtěli k němu kompetentně přispět; bibliografie a poznámky jsou pak věnované především těm, kteří chtějí dále studovat a rozvíjet dané téma. Doufáme, že oba druhy čtenářů tato publikace uspokojí.
|
