Dialog

D I A L O G

předpokládá, že obě strany připouštějí, že se jedna od druhé může něčemu naučit, a také se o to snaží. Tento předpoklad platí i pro katolíka, než začne rozhovor s jinak smýšlejícími. Jistě se vám přihodilo, že jste se setkali například s jehovisty. Ti jsou zvláštním způsobem přesvědčeni o své pravdě a vnucují ji druhým. Obvykle jakékoliv oponování bývá zbytečné, protože nevede k dialogu, ale spíše ke dvěma monologům, kdy každý tvrdí to své. Pokusila jsem se ženě, která mi chtěla vysvětlit krásu na zemi, která bude na konci světa určena pouze vyvoleným, naslouchat. Poučné bylo, jak výmluvně hájila své přesvědčení. Snažila jsem se dát ji najevo, že se těším více na nebe než na klidný život na zemi. Nakonec jsme si podaly ruce a dohodly jsme se, že si ponecháme svou představu o budoucnosti a věčnosti. Zdálo se mi, že je v dané situaci důležitější láska ke konkrétnímu bližnímu, než slovní obhajoba pravdy.
Zkuste se zamyslet, jak je to s dialogem uvnitř církve: mezi biskupy, kněžími i mezi námi věřícími. Vede nás vždy úmysl něčemu se od druhého naučit, vyslechnout jeho názor? Umíme se vcítit do bližního a vidět problém také jeho očima? Jak se může například dítě rozvíjet po všech stránkách, když se doma na ně nemluví. Velmi těžko bude dohánět svůj opožděný vývoj. Konstituce 2. Vatikánského koncilu o církvi v dnešním světě říká: „Církev svým posláním osvěcovat celý svět poselstvím evangelia a sjednotit všechny lidi jakékoli národnosti, plemene nebo kultury v jednom Duchu, se stává znamením onoho bratrství, které umožňuje a posiluje upřímný rozhovor.“ A koncil pokračuje: "To ovšem vyžaduje, abychom nejprve v církvi samé uskutečňovali vzájemné uznávání, úctu a jednomyslnost, nevylučujíce oprávněnou různost názorů; a to proto, aby se začal stále plodněji rozhovor mezi všemi, kdo tvoří jeden Boží lid, ať už jsou to pastýři, nebo ostatní křesťané. Neboť to, co věřící spojuje, je silnější než to, co je rozděluje: v nutných věcech budu jednota, v pochybných svoboda, ve všem láska."
Kromě neoddiskutovatelné autority církevního magisteria existují však oblasti, o kterých se má diskutovat, kdy je potřebné vzájemné naslouchání spojené s trpělivostí. Jsou mnohé dobré aktivity mezi kněžími i laiky, které jsouc často přijímány s předsudky a výhradami. Jsem přesvědčena, že se takto projevuje nedostatek ducha koncilu. Všichni se tedy zamysleme nad naši schopností věsí dialog.
Nejvíce mě zaujala poslední věta z konstituce o církvi: v nutných věcech jednota, v pochybných svoboda, ve všem pak láska.
Vzor dokonalého dialogu nám poskytuje samo tajemství Nejsv. Trojice. Tři božské osoby spojuje věčná láska.
Církev chce být podle tohoto vzoru jednou velkou komunitou, tedy společenstvím, které bude plodné a bude účinným znamením světu jen tehdy, když uvnitř bude existovat komunikace mezi všemi údy mystického Kristova těla.
Úkolem sněmu by podle mého názoru mělo být zkoumání, kde vnitrocírkevní dialog a vzájemná komunikace váznou. A hledat způsoby, jak situaci na tomto poli zlepšit.

Eva Klára Irišková, Praha

Zaslat reakci na tento text.