Mgr. Daniela Nešporová

Navrhuji:

K § 47 bodu b) navrhuji přidat na závěr upřesnění:
Pomocí pro kvalitní vzdělání všech, kdo pracují v diecézní pastoraci mládeže, je Studijně – formační kurz Sekce pro mládež ČBK (poznámka: stanovy schválené plenárním zasedáním ČBK 4. července 2002), který jim ve spojení s Papežskou radou pro laiky a nejrůznějšími odborníky včetně teologických fakult nabízí specifické vzdělání a formaci.

K § 71 bodu a) navrhuji přidat do závorky ještě jeden bod: odpověď duchovní (hledat autentickou spiritualitu a nelpět na překonaných formách, inspirovat se magisteriem Jana Pavla II.)

§ 71 bod c) navrhuji formulovat takto:
Sekce pro mládež České biskupské konference je základním nástrojem církve v pastoraci mládeže a plní při ní důležitou formační, podpůrnou, komunikační, studijní a informační funkci. Vyvíjí pastorační činnost na co nejširší a nejobecnější úrovni s jasným evangelizačním akcentem a počítá s aktivním zapojením mladých lidí. Ve své činnosti se řídí Pastoračním plánem Sekce pro mládež České biskupské konference. (poznámka: schválen na 45. plenárním zasedání ČBK 16. – 17. dubna 2002)
Sekce pro mládež České biskupské konference hraje také důležitou koordinační funkci při pastoraci mládeže. Koncepce její práce vychází z bohatosti rozdílných oprávněných přístupů k pastoraci mládeže (farní společenství, diecézní centra pro mládež, diecézní centra života mládeže, salesiánská centra pro práci s mládeží, jednotlivá vysokoškolská katolická hnutí, osobitá práce jednotlivých řeholních rodin a církevních hnutí, aktivita občanských sdružení pracujících na křesťanských základech atd.) a z důležitosti spolupráce.

U §71 bodu d) navrhuji změnit formulaci druhé části ...a pastoračních pracovníků, a ve spolupráci s Papežskou radou pro laiky, odborníky a teologickými fakultami rozvíjet Studijně – formační kurz Sekce pro mládež České biskupské konference. (poznámka: Pastorační plán Sekce pro mládež ČBK, č. 7, Praha: Sekretariát ČBK, 2002 a Stanovy Studijně – formačního kurzu Sekce pro mládež ČBK, bod II. signaly.cz)

Navrhuji, aby sněm zadal Sekci pro mládež ČBK úkol zajistit s pomocí profesionálních odborníků výzkum mezi mládeží, kterou zasahuje církevní práce. Výzkum by měl směřovat k podrobnějšímu poznání církevní práce a k hlubšímu poznání stále se měnící mentality mladých, a tak by měl pomoci k hlubšímu pochopení, jaké cesty evangelizace a preevangelizace volit. Měl by také porovnat mládež církevní a mládež žijící mimo církev.

Navrhuji ke kapitole 16 zvláště k § 81 doplnit následující:
- příprava na manželství by měla být povinná, kněz by měl při ní využívat připravených manželských párů
- zajistit, aby příprava na svátost manželství obsahovala i praktické zacvičení do metod přirozeného plánování rodičovství (využít a rozšířit dosavadní zkušenosti: Cenap, Liga pár páru atd.)
- promyslet vzdálenou přípravu na manželství spolu s diecézními centry pro mládež
- zajistit, aby zvláště mladí kněží při probírání zpovědní praxe manželů a jejich duchovního vedení, měli možnost setkání s manželskými páry, které nejen že uznávají učení církve, ale také podle něj žijí a mohou poskytnout osobní svědectví. Kněží potřebují v této oblasti pozitivních vzorů, aby měli odvahu předkládat učení církve manželským párům.
- snažit se předkládat v církvi a i mimo církev, a to nejrůznějšími způsoby a pozitivně učení církve o manželství a sexualitě, využívat při tom učení Jana Pavla II. o lidském těle (Jako muže a ženu je stvořil - katecheze Jana Pavla II. o lidské lásce, Paulínky, Řím)

Návrhy ke kapitole 14 a zároveň 21
Celé Instrumentum laboris a i tyto dvě kapitoly sice ukazují na potřebu výborných a formovaných kněžských osobností, ale domnívám se, že chybí následující pohled a z něho vyplývající důsledky. Proto navrhuji doplnit o následující:
Od kněží současná doba vyžaduje nesmírně mnoho. Od schopných duchovních vůdců až po organizátory farnosti. Od správců církevních objektů až po lidi otevřené kontaktům s okolním světem. Od poctivé péče o věřící až po evangelizační nadšení směrem k nevěřící většině našeho národa. Znamená to tedy, že se od kněze dnes předpokládá mnoho schopností, které automaticky nemusí mít. Zvláště od mladých kněží je očekávána velká aktivita a široké schopnosti.
Laici od kněží očekávají větší otevřenost vůči nim, schopnost komunikace, více důvěry a z toho plynoucí svěřování úkolů a schopnost koordinace farnosti. Nechtějí od nich opravy kostelů, ale duchovní vedení, více času na svátost smíření, práci s mládeží a vzdělávání věřících ve víře.
Kněží podávající vysoký výkon, často vypadají unaveně a málo přitažlivě, mnozí nemají chuť k další sebeformaci, přichází zklamání a nejeden odchod ze služby či z církve.
Očekávání od kněží jsou veliká a mnoho kněží se je snaží naplnit. Zvláště u mladých kněží se zde skrývá velké nebezpečí vnitřního vyhoření. Mnoho kněží se vážně potýká s otázkou, jak vyřešit rozpor mezi pastorací a péčí o hmotný majetek, když má většinou málo opravdových a kvalifikovaných pomocníků.
Z řečeného mimo jiné vyplývá, že kněžské povolání není pro mladé muže přitažlivé. K tomu přibývá malá hrdost církve na povolání k celibátu. I z úst některých představitelů církve či mediálně známých katolických osobností zaznívá zpochybňování celibátu. V diskusi o osamocenosti kněze a o velkých nárocích na něj někteří vidí jako východisko zdobrovolnění celibátu. Diskuse se tak ocitá ve slepé uličce. Spíše je třeba hledat cesty k vytvoření nových sociálních modelů života kněží včetně těch, které zahrnují společný život diecézních kněží.
Ve snaze po oživení církve je otázka kněží klíčová. Kněžský celibát se jeví jako významné svědectví o radikální odevzdanosti Kristu a jeho církvi. Od kněze se více než co jiného očekává, že je mužem Božím a dokáže lidi vést přitažlivým způsobem ke Kristu.
Církev sama vidí kněze jako služebníka tajemství Krista přítomného v tomto světě. „Kněz jako služebník církve jako tajemství – svátostná moc. Kněz jako služebník církve jako společenství – protože ve spojení s biskupem a v těsném spojení s presbyteriem – vytváří jednotu církevního společenství v harmonii různých povolání, charismat a služeb. Kněz jako služebník církve jako poslání, protože buduje společenství věřících, aby zvěstovalo evangelium a vydávalo o něm svědectví.“
Povolání ke kněžství závisí na velikosti a kvalitě katolických rodin. Dále na vážnosti tohoto povolání v samotné církvi. Ti, co s mladými pracují, mohou dosvědčit, že nemalá část chlapců o kněžském povolání přemýšlí, ale nenachází odvahu ho přijmout. Zdrojem jejich obav je jistě všeobecná neochota k oběti a k celoživotní závazné volbě, ale v nemalé míře i v nedostatku pozitivních, radostných a harmonických kněžských vzorů, v mnohdy chybícím smysluplném naplnění kněžské služby (opravář), v malém společenském uznání vně i uvnitř církve (nadávání na kněze uvnitř církve) a v neposlední řadě i v mnohokrát narušeném vztahu kněze s biskupem.
I když nesmíme zastírat obtíže, s potěšením je třeba konstatovat, že se na mnoha místech děje leccos potěšitelného a následováníhodného.
Především jde o vytváření malých kněžských společenství. Ta vznikají především okolo nových hnutí a mezi přáteli ze semináře. Občas se zkouší model společného bydlení kněží (i když nejde o faráře a kaplana). Tento model nabízí kněžské společenství a bratrství, společnou modlitbu a usnadňuje lidský život kněze.
Začíná být samozřejmostí, že kněz má jeden den v týdnu volný, kdy je mimo svou farnost. Zvlášť tento den bývá vhodný pro prohlubování kněžských společenství.
Občas se setkáváme i s formou jistých misijních středisek, kde společně žijí a pracují nejen kněží, ale i laici. Tento styl pastorace přináší velký dynamismus a je vysoce evangelizační. (viz. zkušenost Fatymu, diecézních center života mládeže, církevní hnutí…)
Stojí před námi náročná otázka, jaký model farnosti přijmout pro současnost a budoucnost. Dosavadní model je většinou již přítěží a spíše brzdí než podporuje život církve. Nelze asi počítat s jedním modelem, ale s více možnými variantami. Nevyhneme se jistě slučování farností ve farní obvody.
Bolestnou kapitolou života církve je velká zatíženost kněží budovami. Vydáme se cestou odprodeje, pronájmu? Ukazuje neopravovaný nebo nenavštěvovaný kostel ještě na duchovní hodnoty? Nehrozí nám, že pokud nebudeme mít dostatek odvahy, zakonzervujeme se jako opraváři a správci majetku? Pokud se ale vydáme směrem k netradičním řešením, bude třeba velké odvahy a mediální strategie, protože budeme provádět nepopulární kroky. Jak připravit členy církve i celou společnost k restrukturalizaci farností?
Samo poslání církve zvěstovat evangelium si vyžaduje hledat na zmíněné otázky odpovědi.

Proto navrhuji:
Využít dosavadní pozitivní zkušenosti s komunitním životem diecézních kněží a těm, kteří budou mít o něj zájem, ho umožnit. Seminaristy k němu vychovávat.
Nepřetěžovat kněze nadbytečnou administrativou.
Dbát na to, aby kněží měli možnost mít jeden den v týdnu volno a aby se v tento den v diecézi pro kněze nic nepořádalo.
Do příštího zasedání sněmu na základě kladných zkušeností domácích i zahraničních vytvořit reálnou škálu, konkrétně a prakticky popsaných modelů funkčních farností v současné době v našich podmínkách a vymezit nové způsoby založené na společném životě kněží, laiků a mladých a vytvořit model misijních středisek v našich podmínkách. Vytvořit k tomu komisi složenou jak z odborníků, tak z kněží a laiků, kteří mají v této oblasti praktické zkušenosti.
Do příštího zasedání sněmu vytvořit společnou strategii, co s přebytečným majetkem včetně kostelů, a vytvořit mediální strategii, která by pro církevní řešení získala nejen věřící, ale i celou společnost. K tomuto ustanovit zvláštní pracovní komisi, složenou z kněží a laiků, kteří mají v této oblasti praktické zkušenosti, a odborníků – neměl by tam chybět církevní a světský právník, ekonom, specialista na média a zástupci kategoriální pastorace.

Zaslat reakci na tento text.