§ 90
a) Laik je křesťanem, který žije ve světě a jehož existence a křesťanská zodpovědnost jsou určeny jeho přirozeným začleněním do života a dramatu světa. Žije ve světě jako křesťan a jedná ve světě křesťansky. Jeho křesťanská zkušenost je odvozena ze situace ve světě, kde žije. Jeho křesťanský vliv působí prostřednictvím vztahů, které ve světě udržuje. Žije-li vzorně své křesťanství slovem, svědectvím, vzájemnou úctou, povzbuzením a napomenutím, jedná jako Ježíšův učedník a přitom nepřestává žít jako křesťan na svém místě a duchovně vedle těch, pro které je apoštolem. Vlastním posláním každého věřícího laika je vlastní posvěcení a spása duše.
b) Laici „přijímají aktivní, vědomou a odpovědnou roli v poslání církve v tomto velikém dějinném okamžiku.“ V živé církvi Boží jsme všichni pozváni k tomu, aby v nás rostla připravenost spolupracovat, naslouchat a učit se od druhých, sdílet naše duchovní a apoštolské dědictví.
c) „Znamením času“ se stává schopnost celé církve pomoci laikům v jejich apoštolském poslání, která se vyjadřuje mnoha různými způsoby; ať už vykonávají poslání z výslovného pověření církve, nebo se nasazují v síle svého křtu způsobem neformálním či implicitním. Tak se tam, kde žijí, modlí se a pracují, stávají platnými členy církve především svým zápasem o víru, životem svatosti, úsilím o spravedlnost a péčí o chudé.
§ 91
a) Jedním ze stěžejních úkolů současné církve je odpovědět na potřebu formace laiků. Aby mohli vykonávat svou službu co nejlépe, mají právo na přiměřené vzdělání a formaci podle svého osobního povolání a vlastních darů tak, aby mohli co nejvíce čerpat z bohatství a zkušeností celé církve. Náležitou formaci pak potřebují i kněží a Bohu zasvěcené osoby, aby nejen vnímali společnou důstojnost s laiky, darovanou celé církvi Kristem, ale rovněž vnímali a dovedli ocenit jejich zvláštní povolání.
b) Překonat mentalitu nezdravého rozdělení kněží a laiků upřímným partnerstvím, svěřováním různých služeb laikům a budováním apoštolské sítě laiků, řeholníků a kněží. Těmito praktickými kroky zvýrazní svoji vzájemnost uprostřed jediného Božího lidu. Ta je utvořena dobrými lidskými vztahy, lepší komunikací a schopností osobně a duchovně podporovat jednotlivé věřící v jejich duchovní i apoštolské horlivosti.
c) Při přejímání služeb, apoštolských děl a úkolů laiky je velmi prospěšné, je-li věnována mimořádná pozornost výběru těch, kteří se na pastorační činnosti církve mají podílet, když je jim poskytnuta odpovídající a přiměřená formace, jsou přesně určena práva, odpovědnost, trvání a způsob hodnocení jejich činnosti, mají-li intenzivní podíl na duchovním apoštolském rozlišování a předem zřetelně vymezeny normy, určující běžný pastorační provoz, včetně jasných a průhledných finančních toků a přiměřené odměny.
d) Těm, kteří více a intenzivněji pracují v pastoraci, je třeba poskytnout důkladnější duchovní pomoc, především osobním doprovázením a praxí zdravého duchovního vedení.
§ 92
a) Naléhavá potřeba zlepšení postavení žen je opravdovým znamením našich dnů. Učení církve podporuje roli ženy v rodině, ale podtrhuje nezbytnost jejího nového postavení v církvi a důstojnějšího postavení ve veřejném životě. Původním Božím plánem bylo, aby muž a žena žili v milujícím vztahu úcty, vzájemnosti a rovnosti. Učení církve je však nutné přenést do každodenní praxe církve.
b) Nespravedlivé zacházení se ženami a jejich znevýhodnění představuje celou řadu křivd, které se musíme učit nově vnímat. Kritické a odvážné protesty samotných žen, které usilují o nápravu svého nerovného postavení vzhledem k mužům, stejně tak jako dědictví systematické diskriminace a samotný pocit křivdy mnohých žen, si žádají vážné promyšlení lidské, duchovní i teologické. Svět vnímaný očima žen je však obohacující a nemůže chybět ani v běžné pastorační praxi církve. Genius ženy má v církvi své místo a je omylem se domnívat, že ho žena může uskutečnit požadavkem svého svěcení. Organický proces změn postavení ženy v církvi je totiž nesen zásadou stejné důstojnosti muže a ženy při zachování jejich rozdílnosti. Tradice vzájemného partnerství ve službě Boží je hlubokou zkušeností naší místní církve, jak ji představují vynikajícím způsobem naše národní světice sv. Ludmila, sv. Anežka Česká a sv. Zdislavě.
c) Sněm děkuje všem ženám – především křesťanským matkám, babičkám, věrným a obětavým řeholnicím i všem ostatním – za jejich příspěvek ke zlidštění a zduchovnění našeho světa. Jsou strážkyněmi krásy, lidské paměti a priority vztahů nad všemi ostatními hodnotami. Jsme vděčni za jejich tvůrčí plodnost a veškeré projevy duchovního mateřství.
§ 93
Církevní hnutí, která vznikala zejména po II. vatikánském koncilu, začala v naší zemi rozvíjet svou činnost neveřejně od druhé poloviny 60. let (např. Dílo Mariino – Fokoláre, Hnutí Světlo – Život, tzv. Oázy, Neokatechumenátní cesta, Charismatická obnova). Některá další se objevila až v období svobody (např. Mariánské kněžské hnutí, Fatimský apoštolát, Komunita Sant'Egidio, Cursillo, La vie montagne, Mariánská legie, Společenství křesťanského života, Mariánské družiny). Mají se stát svědectvím spolupráce s pastýři a společně s diecézními iniciativami mají přinášet bohatství duchovního života a misionářského nadšení v srdci církve. V nich se křesťané společně snaží o dokonalejší život, veřejnou bohoslužbu nebo šíření křesťanské nauky, případně o jinou formu apoštolátu, jako je evangelizace, snaha o zbožnost, charitativní činnost a oživování světského řádu křesťanským duchem.
§ 94
Sněm vybízí místní církev k vážnému studiu a reflexi vztahů kněží a laiků a postavení žen ve společenství církve a následné diecézní synody k hledání konkrétních podob systematické formace laiků, podílejících se na pastoraci v duchu zásady „kdo více dává, ten více potřebuje“.
|
