Biskupové jsou svou povahou hlavami partikulárních církví. Ti především podporují synodalitu prostřednictvím různých diecézních grémií a především svoláváním diecézních sněmů. Každá diecéze patří do společenství partikulárních církví (communio ecclesiarum LG 23). O vztahy mezi církvemi mají pečovat opět především biskupové . Jaké mají být mezi biskupy sousedních církví vztahy, založené na synodalitě? Diecézi nejbližší je provincie. Metropolita má pečovat o společenství biskupů v jedné provincii a tím o společenství jejich partikulárních církví. Normotvorným a viditelným společenstvím církví v provincii je provinční sněm. Na úrovni regionální, národní či státní pečují biskupové o společenství svých církví na pravidelných zasedáních biskupské konference. Nejzřejmějším a normotvorným projevem regionálního společenství církví je plenární sněm, který svolávají biskupské konference. Na kontinentální úrovni pečují biskupové o společenství svých církví na biskupských sněmech, které svolává Svatý otec.
Úkolem biskupské synodality v tomto smyslu je vyjádřit soulad, shodu, (konsenzus) biskupů jako výraz jejich jednoty ve víře, v mravech, pastoračních metodách a církevní disciplíně. Synodalita biskupů je tak biskupskou kolegialitou , jejíž institucí je především všeobecný sněm, nástroj k vykonávání posvátné pravomoci řízení (sacra potestas regiminis) . Tato pravomoc je založena na rozhodovacím (deliberativním) principu , patřícím ve věcech víry a disciplíny pouze biskupům, neboť jen oni mají plnost Ducha svatého. Tento přístup se odvozuje z povahy partikulární církve, jak vysvětluje II. vatikánský koncil: „Římský biskup jako Petrův nástupce je trvalý a viditelný zdroj a základ jednoty biskupů i celého množství věřících. Jednotliví biskupové jsou pak viditelným zdrojem a základem jednoty ve svých partikulárních církvích utvářených k obrazu univerzální církve, v nichž a z nichž se skládá jedna a jediná katolická církev (LG 23) “. O účinném uskutečňování synodality v tomto smyslu se pak hovoří pouze tam, kde pochází jedině z řídící moci biskupů.
Synodalita je tak kanonický způsob, kterým je zajištěna jednota biskupů ve společenství partikulárních církví. Proto právní závaznost sněmovního rozhodnutí nepochází z formální síly většiny, jako např. v parlamentní demokracii, ale z fenoménu konsenzu biskupů mezi sebou a Svatým otcem, který je základní a neomylnou referencí pro jednotu celé církve. Boží vůle se totiž jistě neprojevuje v názoru většiny , jestliže menšina je opačného mínění, nýbrž pouze v konsenzu biskupů. Jedině takový konsenzus může být jistým projevem daru jednoty a pravdy Ducha svatého. Není-li však tento konsenzus, pak každý jednotlivý biskup je proklamátorem Ducha svatého ve své kompetenci. Ano, pak takto vzniklou rozdílnost názorů – ovšem v rámci obecného práva – lze vnímat jako žádanou různorodost (diverzifikaci), jako Boží vůli v daném čase a prostoru. Z toho také plyne, že rozhodovací princip v biskupské konferenci je založen nikoliv na většinovém, nýbrž na konsenzuálním principu (kán. 455 vyjma případů jmenovaných právem).
Zkušenost společenství je zdrojem vztahu mezi biskupy a věřícími, není ani kontrolou, ani mocí. Formy kontroly, zavedené během dějin pro udržení, ba zneužívání moci církevní autority, byly zřídka zdrojem autentické zkušenosti společenství. Ta totiž vyžaduje nejen hlubokou transformaci feudální mentality, ale také přesměrování výkonu biskupských kompetencí v duchu II. vatikánského koncilu (CHD) a jejich uskutečňování podle současného právního řádu . Ale i dnešní právní řád se však nezřídka aplikuje podle příliš subjektivních kritérií mimo zpětné informační vazby a konzultace s těmi, pro koho je určen .
Vlastní poslání a moc biskupů je garantovat společenství a tradici. Avšak normou pro život ve společenství s vlastními věřícími je pozvat je ke spolupráci a spoluodpovědnosti ve všech sektorech církevního života, aniž je třeba sahat k politice, moci a síle. Tak biskup aktualizuje vlastní diakonii, znamení, které pochází od toho, kdo je základem jednoty Božího lidu.
|