ČBK - plenární sněm Katolické Církve v ČR
 
Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR 
Poslední zprávy o sněmu 
 
Základní dokumenty plenárního sněmu 
Sněmovní kroužky 
 
I. zasedání Plenárního sněmu 
Příprava II. zasedání Plenárního sněmu 
II. zasedání Plenárního sněmu 
 
Statistiky a analýzy 
Příspěvky ke sněmu 
1999-2000 
2001 
Duchovní situace společnosti 
Rodina, manželství, žena 
Výchova a vzdělání 
Kultura a inkulturace 
Misie, preevangelizace, evangelizace 
Média, komunikace uvnitř církve 
Sociální život, podnikání 
Politický řád 
2002 - Bible 
2002 - Liturgie 
Obecné příspěvky k chystanému sněmu 
Pastorace 
Mladí lidé v církvi 
Ostatní příspěvky 
Napsali o sněmu 
 
Archiv 
Modlitba za plenární sněm 
Církevní dokumenty (koncilní a pokoncilní) 
 
Mapa stránek 
Kontakt 
 
 



 

Za skutečnou transformaci společnosti

(TEZE)

(Navržené teze jsou jedním z možných přístupů, jak se vyjádřit k problémům naší společnosti. Snaží se ukázat, že dosavadní výsledky naši transformace mohly být jiné, kdyby se neodmítaly principy křesťanské sociální etiky a naznačit možné cesty využití těchto principů k překonání současných problémů. Z tohoto pohledu se vyhýbají hlubším odborným rozborům, protože by chtěly oslovit všechny spoluobčany. Mají nevýhodu v tom, že některé argumenty pozbudou aktuálnosti v době konáni sjezdu. Na druhé straně podrobné výklady principů sociální nauky církve by asi pro širokou veřejnost nebyly účelné.
Sněm také nemůže navrhovat konkrétní společenská zřízení, proto teze naznačují jen kritéria, jež by bylo třeba při potřebných řešeních respektovat. Pouze v omezené míře naznačují se možnosti konkrétních přístupů.
Předpokládáme, že v rámci přípravy sněmu bude předloženo více alternativ, jak se vyjádřit k životu naší společnosti z pohledu víry a nepochybně se najde i lepši alternativa zpracování.
V takovém případě doporučujeme, aby teze nebyly již dále rozpracovány, jak by bylo jinak nezbytné, ale aby byly zařazeny mezi přípravné materiály sjezdu pro dokumentaci názorů a přístupu přípravného období).

I. Úvod

1. Proč se obracíme na naše spoluobčany
Sněm české církve považuje za potřebné vyjádřit se i k aktuálním problémům naší společnosti. Žijeme v této zemi. Prožíváme společně radosti i nedostatky, náš život, život našich dětí a našich spoluobčanů nám není a ani nemůže být lhostejný. Našim cílem není poučovat ani kritizovat. Nechceme a ani nemůžeme předkládat hotové recepty a návody ke všem otázkám které naše společnost potřebuje řešit, protože to ani nepřísluší nám, ale řádně zvoleným institucím a orgánům.
Máme však za to, že můžeme a měli bychom upozornit na problémy, které dosud zůstávaly stranou pozornosti a navrhnout přístupy a principy, které by dle našeho přesvědčení mohly přispět ke zlepšení kvality života našich občanů.
Prosíme ty, kteří se neztotožňují s naší vírou, aby jen proto naše náměty neodmítali, aby je chápali jako otázky, které se nedotýkají přímo víry, ale našeho společného života zde na zemi, na kterém máme všichni zájem. Pokud naše náměty budou považovat za účelné, prosíme, aby zvážili možnost hledání a podpory společných východisek. Věříme, že to může být prospěšné pro nás pro všechny.

2. Dosavadní výsledky transformace neodpovídají našim představám
Se znepokojením sledujeme vývoj, k němuž dochází po sametové revoluci a do něhož většina z nás vkládala tolik nadějí.
Není nám lhostejná rostoucí nezaměstnanost, sociální nejistota, narůstající oblast chudoby, vzájemné půtky, mravní relativismus. Nemůžeme se ztotožnit s tím, že naše daně slouží v rozsáhlé míře ke krytí ztrát způsobených v institucích a podnicích tzv. tuneláři. Považujeme v této souvislosti za nešťastné, že se přestává věřit v možnost poctivého nabytí většího majetku a že se ztrácí důvěra společnosti.
S obavami sledujeme nárůst kriminality, obchodu s drogami a tím rostoucí ohroženi především mládeže. Je pro nás smutným zjištěním, že náš národ vymírá, že umírá více lidi, než se narodí.

3. Prosazování bezohledného vlastního prospěchu nemůže vést ke skutečnému rozvoji společnosti
Všechny tyto jevy mají dle našeho názoru společného jmenovatele. Je jím materialistické pojetí člověka zbaveného morálky, je jím přesvědčení, že vlastní prospěch bez ohledu na druhého je hnacím motorem společnosti.
Tato staronová "víra", propagovaná v široké míře nejrůznějšími směry, obratně se odvolávající na špatně pochopené tržní hospodářství a denně prakticky prosazovaná ve vzájemných přístupech, zahrnuje širokou část naší společnosti, v rostoucí míře pak mladou generaci. Mládež, která z povahy svého mládí je nakloněna nadchnout se pro velké ideály, se učí spatřovat ideály v egoismu a tvrdém boji o místo na slunci. Náboj skutečné lidskosti, který je v každém z nás, je postupně umrtvován a potlačován.

II. Hledejme znovu společná základní východiska pro vytváření zdravých společenských vztahů

4. Za solidaritu jako nákladní předpoklad lidsky snesitelného života
Odmítáme názory, že sobectví, vlastní prospěch je hnacím motorem rozvoje společnosti.
Znehodnotili bychom tak úsilí mnoha význačných osobností, které se nezištně zasazovaly pro dobro ostatních a jejichž příklad dokázal měnit život kolem nich. Znehodnotili bychom úsilí mnoha našich spoluobčanů, kteří bez ohledu na vlastni prospěch nasazovali své životy, zdraví, svobodu v boji proti totalitním režimům minulosti, protože věděli, že existují vyšší hodnoty než sobecký vlastní zájem. Odmítli bychom základní princip, který prolíná náš život a bez něhož bychom ani sami nežili - lásku otevřenou k druhému, lásku matky k dítěti, lásku, krystalizující ve společných starostech manželů, lásku těch, kteří nezavírají oči před utrpením druhého, ale snažící se mu pomoci. Pro věřícího je základem této lásky láska k Bohu jako starostlivému Otci a vědomí oběti Ježíše Krista, který vydal sám sebe za naši spásu.
Pro každého však zůstává životodárným pramenem, bez něhož život ztrácí smysl.
Bylo by ovšem čirou iluzí promítat lidskou potřebu lásky bezpodmínečné do vztahů ve společnosti. Je však možné a dokonce potřebné vyzývat při řešení těchto vztahů k vzájemné solidaritě uvědomující si, že společně prospěšných cílů lze dosáhnout nejlépe společným úsilím a vzájemnou pomocí. Záplavy, které postihly svého času značnou část našeho území, potvrdily, že naši lidé jsou stále schopni vysokého stupně solidarity. Neprohospodařme tento zdroj. Nedejme se odradit tím, že sobectví druhých dokáže torpédovat sebelepší úmysly. Dokážeme-li najít nejrůznější způsoby, jak žít solidárně v podnicích, v obcích, v nejrůznějších společenstvích, pak vytváříme nezbytnou protiváhu sobectví a boji všech proti všem, v němž sice vítězí silní a mocní, ale v němž většina ztrácí.
Výzvu k solidaritě, k hledání nejvhodnějších forem spojení a vzájemné spolupráce pro prosazení užitečných a prospěšných záměrů, úctu k druhému, vzájemné tolerance - to považujeme za jednu ze základních východisek pro lidsky snesitelný život v tomto světě.

5. Za skutečnou svobodu, která neohrožuje druhé a pravdu o člověku
Reakce na období totality - svým způsobem pochopitelná - přinesla také falešné chápání svobody. Poznali jsme již, že jeho důsledky se negativně projevily při provádění společenské transformace. Opojení svobodou pro mnohé znamenalo výzvu a možnost prosadit se bez ohledu na druhé, bez respektování jakýchkoliv mravních zábran. Tomu nahrávalo prosazování názorů, že není třeba uznávat žádné obecně platné morální hodnoty, že vlastně morálka není nic jiného, než dlouhodobě lokalizované zájmy, jak to formuloval jeden z našich sociologů, nebo že morální je vlastně jen respektování pravidel, na nichž se většina dohodla, bez ohledu na jejich obsah.
Svoboda, v níž se člověk činí mírou všech věcí, v níž může být legitimní, když se většina rozhodne třeba na potlačování menšin, taková svoboda dříve či později otevírá cestu další totalitě. Je dobře, že do takových důsledků jsme se u nás nedostali. Přesto cítíme, že i při mírnějším prosazování takových přístupů dostáváme se jinam, než jsme si představovali.
Právem sílí vědomí potřeby respektování obecných morálních pravd a hodnot, které by tvořily základ a záruku skutečné demokracie. Navrhujeme vrátit se v tomto směru k pravidlům starozákonního Desatera, doplněným tzv. zlatým pravidlem: „Co chceš, aby ti jiní činili, čiň i ty jim". Tato pravidla vycházejí z obecné lidské přirozenosti, nejde v nich o nějakou zvláštní etiku, ale o obecnou lidskou etiku, srozumitelnou každému člověku a koneckonců zajišťující snesitelný vzájemný život ve společnosti.
Křesťanská víra připomíná, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu. V tom je základ důstojnosti lidské osoby, z této skutečnosti vyplývá i požadavek na ochranu základních lidských práv.
Podpořme tento požadavek při současném zdůraznění lidské odpovědnosti, která v našich vztazích zatím tolik chybí.
Člověk byl stvořen i jako společenské bytí a je nutně otevřen k ostatním. Svoboda, skutečná svoboda proto musí mít základ v pravdě o člověku a být zaměřena ke společenství. Jejím pravým smyslem je otevření se druhému.
Máme za to, že takové pojetí svobody je důstojnější člověka a že zabraňuje, aby člověk se stal poslušným nástrojem slepých ekonomických sil.
Zvažme společně, zda právě proto by toto pojetí nemělo být vhodnějším východiskem pro další postup transformace naší společnosti.

6. Za demokracii opírající se o občanskou společnost na principu subsidiarity
Mnoho polemik bylo a je vedeno o tom, zda se má podpořit silný nebo slabý stát a v jaké míře má stát zasahovat do života společností a občana. Tato otázka se dokonce považuje za jeden z hlavních bodů střetu mezi pravicí a levicí. Nemístně se tak zideologizovala a vzdálila potřebám reálného života. Dokonce jsme byli svědky, že titíž politikové, kteří teoreticky volali po co největším omezení státu, v praxi jeho činnost rozšiřovali. S enormním nárůstem byrokracie máme všichni své zkušenosti.
Odpověď na otázku po rozsahu vlivu a zasahování státu by se měla hledat v reálné potřebě zdravé demokratické společnosti; takové, která klade na první místo člověka, ochranu jeho lidských práv a umožňuje mu co nejširší účast na životě společnosti.
Tam, kde jednotlivec sám nestačí, má mít možnost spoluvytvářet a podílet se na činnosti různých společenství, která mu poskytují pomoc, ochranu a v nichž může lépe uplatnit své individuální zájmy. K takovým společenstvím patří zájmové spolky, podnikatelská a hospodářská sdružení, odbory, sítě dobrovolných sociálních služeb, církve, politické strany apod.
Teprve co ani tato společenství nemohou zajistit, má povinnost zajistit stát.
Tedy - vlastní odpovědnost a svépomoc v prvé řadě, ale na druhé straně odpovědnost státu, kde je to nezbytné.
Takový princip vertikální organizace společnosti se označuje slovem subsidiarita.
Není to vůbec nic abstraktního. Právě na tomto principu je založena tzv. občanská společnost, jejíž potřebu opakovaně u nás připomínal i prezident Václav Havel.
Právem připomněl ve svém známém projevu před parlamentem v prosinci 1997, že největším nepřítelem komunismu nebyl jednotlivý antikomunista, ale že je jím otevřená společnost, nezávisle strukturovaná zdola nahoru, a proto nesnadno manipulovatelná. Taková společnost je alternativou individualismu i kolektivismu. Umožňuje maximální účast občanů ve veřejném životě. Je základem skutečné demokracie.
Je škoda, že z úst některých našich politiků jsme mohli svého času slyšet, že jim princip subsidiarity nic neříká. Je škoda, že známý projev prezidenta Havla v prosinci 1997 získal ohlas pro svoji kritiku transformace, ale málokdo si všiml jeho volání po občanské společnosti, tedy po skutečné demokracii.
Chceme-li, aby demokracie mohla u nás pevně zakotvit, potřebujeme společnost schopnou přijímat odpovědnost za sebe v rodině, v obci, ve svobodných sdruženích a spolcích. Je nutný celý les sdružení za sebe odpovědných. Aktivní občanství je důležitým rysem moderní svobodné demokratické společnosti. Hledejme společně konkrétní cesty, jak takovou společnost dotvářet.

7. Za politiku chápanou jako služba občanům a společnému dobru
Připomínáme ještě jeden důležitý princip, který nabízí a dotváří komplexní přístup pro rozumná a potřebná řešeni.
Je jím po pádu komunismu tolikrát vysmívaný požadavek společného dobra. Z úst našich čelných politiků jsme často slyšeli, že zasazení se o společné dobro či o jakoukoliv spravedlnost je komunistický výmysl, který se spolehlivě znemožnil. Stejně prý jsou nebezpečné další podobné pokusy. Je prý možná nejvýše spravedlnost procedurální, vymezená jasnými pravidly bez záruky výsledku.
Je snad zbytečné upozorňovat, že komunismus nikdy neusiloval o obecnou spravedlnost či o společné dobro. Jeho základním heslem byla spravedlnost třídní, sloužící údajně jen dělnické třídě, ve skutečnosti partajní byrokracii, která určovala, co je pro tzv. dělnickou třídu dobré a co není.
Stejně nemůžeme souhlasit s u nás běžně rozšířenou a přijímanou představou, že politika je jen boj o moc. Do určité míry jí jistě je, ale jejím prvořadým zájmem je a musí být starost o věci veřejné, politika by měla být službou. Takovou politiku potřebujeme. Nevolíme politiky proto, aby mezi sebou bojovali o moc, aby se napadali a hašteřili, ale volíme je proto, že chceme, aby se starali o to, co se dotýká všech našich občanů a aby se starali dobře.
Jinými slovy, volíme je proto, aby se starali o společné dobro, tj. o souhrn takových podmínek společenského života, které umožňují jak skupinám tak jednotlivcům plnější a dokonalejší rozvoj. K tomu patří i odpovědnost k životnímu prostředí.
Nestačí zajišťovat mzdové či životní minimum. Nelze hledat jen individuální zájmy a zisk. Je třeba bránit růstu propasti mezi chudými a bohatými, bránit, aby společnost byla jen pro bohaté. To není populismus, to je reálná potřeba, bez níž politika v demokratické společnosti ztrácí lidský rozměr.
Ve světě, v němž stále více lidí se dostává do nebezpečí, že se stanou zbytečnými, v němž narůstá ekologické ohrožení, nezbývá, než hledat cesty a způsoby, jak tomu zabránit.
To není narušeni svobody jednotlivce, to je záruka jeho skutečné svobody.
Jsme si dobře vědomi, že řada současných společenských trendů směřuje k odsolidarizování společnosti. Na druhé straně sílí tendence k sociální a ekologické odpovědnosti.
Solidarita zasazující se o společné dobro, demokracie založená na lidských právech a podporující v duchu subsidiarity široký podíl občanů na odpovědnosti a rozhodování, ohled na druhé a respekt k morálním hodnotám jako spravedlnosti, sociálnímu smyslu, toleranci - to by měly být základní principy, o které bychom měli společně usilovat.
Nevysmívejme se jim. Neodmítejme je jako nereálnou iluzi. Nenechme se odradit hlasateli bezohledného prospěchu.
Dokážeme-li z hlediska těchto principů přistupovat ke konkrétnímu vytvářeni instituci a vzájemných vztahů, můžeme postupně měnit klima naši společnosti ve stabilizovanou demokracii, důstojně se začleňující do mezinárodního společenství, v níž ani starost o potřeby všech občanů nebude pouhou planou frází. To je i cesta ke skutečné transformaci naší společnosti.
Máme za to, že právě naznačená východiska nabízejí kritéria pro přistup k aktuálním společenským problémům a požadavkům, především k otázkám privatizace, správného fungování trhu a postavení člověka ve světě práce.

III. Z pohledu přijatých východisek a kritérii pokusme se znovu posoudit aktuální problémy

8. Najděme skutečné vlastníky
Víme všichni, že naše privatizace nepřinesla výsledky, jaké jsme očekávali. Představy, že stačí dát majetek do rukou kohokoliv a že ten se o něj bude řádně starat, se ukázaly dokonalou iluzí. Stát sice potvrdil - zejména v podnicích, kde si ponechal majoritní podíl - že se jako vlastník chovat neumí, ale privatizaci a naší ekonomice to zřejmě příliš neprospělo.
Problém, kdo je skutečný vlastník a kde ho najít, evidentně trvá. Máme za to, že odpovědí na tento problém vhodně nabízí učení církve o společnosti.
Prosazuje soukromé vlastnictví. Považuje samostatnost a rozvoj člověka, pro jeho nezávislost, pro jeho svobodu. je za zásadní pro osobní a rodinnou Neméně důrazně však připomíná, - a na to nezapomínejme -, že vlastnictví nemůže sloužit jen k vlastnímu prospěchu, ale že musí sloužit i k prospěchu druhých. Zdůrazňuje odpovědnost vlastníka k sobě, k ostatním i k životnímu prostředí.
Jako nemůže zůstat skutečná svoboda neomezená, protože vede k totalitě, tak nemůže být neomezené ani soukromé vlastnictví, protože by vyřadilo z vlastnictví ostatní. Bylo by tak proti řádu a proti požadavku společného dobra.
Říkáme, že Bůh dal zemi všem lidem, aby si ji podmanili a užívali jejich plodů. Z tohoto práva nemůže být proto nikdo vylučován ani zvýhodňován - to je základní požadavek a přístup.
Skutečnými vlastníky proto nejsou zloději, nejsou °tuneláři", nejsou překupníci drog spod., protože jejich aktivitám chybí to základní - odpovědnost a ohled na prospěch společnosti.
Skutečným vlastníkem se nemusí stát ani každý zahraniční investor, pokud nebude mít zájem se o majetek, do něhož vkládá svůj podíl, skutečně starat.
Byly mylné představy, že vlastníkem je každý, kdo přinese kapitál a že tedy můžeme dát majetek jen zahraničním investorům, kteří takový kapitál mají. I ti jej mohou využít pro spekulaci. O to bychom zájem mít neměli.
Naproti tomu potenciální skuteční vlastníci existují i u nás. Zapomněli jsme jaksi, že dnes se právě lidský kapitál považuje za rozhodující. Takový lidský kapitál máme. Jsou to ti, kteří v podniku pracuji, mají potřebnou konkrétní odbornost, znalosti a zkušenosti a jsou na existenci a prosperitě podniku závislí.
Právě ti se mohou stát skutečnými vlastníky, pokud budou mít zájem a pokud se pro to vytvoří potřebný právní rámec a podmínky. Možností převodu vlastnictví do rukou takových skutečných vlastníků může být celá řada. Zvažme, zda není rozumné využit v tomto směru vhodných příkladů ze světa i na naše podmínky.
Aniž bychom se cítili oprávněni navrhovat konkrétní řešení, přimlouváme se, aby nebyly opomenuty např. možnosti vytvoření svěřeneckých zaměstnaneckých fondů, které by mohly převzít zadlužené podniky zastavené na úvěry bankám, podniky před konkursem, nebo státní podíly v pseudoprivatizovaných podnicích. Zaměstnanecké fondy by převzatý majetek splácely srážkami ve výši 10-15 % z platu zaměstnanců a stát nebo věřitelské banky by měly zajištěnu sice dlouhodobou, ale jistou návratnost peněz, v každém případě jistější než od neodpovědných vlastníků, k nimž se počítá i stát.
Nezapomínejme přitom, že růst produktivity, který je rozhodující pro skutečný ekonomický rozvoj, vyžaduje restrukturalizaci podniků. Tu mohou provést jen koherentní skupiny skutečných vlastníků motivovaných a kvalifikovaných k vynaložení potřebného restrukturalizačního úsilí.

9. Podpořme skutečnou kulturu práce
Nedostatek kapitálu, s nímž se od počátku naše privatizace potýkala, vedl k širokému přesvědčení, že pro rozvoj ekonomiky stačí peníze, práce že není důležitá. Dokonce se začala jevit jako zbytečná. O propouštění a o nezaměstnanosti se často hovořilo jako o nezbytné podmínce rozvoje.
Zapomněli jsme jaksi, že bez práce zůstává jakkoliv velký peněžní kapitál mrtvou hromadou.
Nevšimli jsme si, že hlavním zdrojem bohatství ve světě se dnes stávají právě lidské znalosti.
Neuvědomili jsme si, že skutečná hodnota podniku spočívá v mozcích zaměstnanců, v jejich zkušenostech, dovednostech, v jejich odbornosti a motivaci přispět pro zájmy podniku.
Zapomínáme navíc, že pro seberealizaci člověka zůstává práce základním rozměrem lidské pozemské existence.
V nejvýkonnějších podnicích ve světě jsou proto v zájmu konkurenceschopnosti na pořadu dne nejrůznější formy podporující aktivní zapojení pracovníka, jeho individualitu, odpovědnost a schopnost komunikace s ostatními a samozřejmě jeho rostoucí kvalifikaci a odbornost. Příkazové metody, rutinní práce zůstává těm podnikům, které v soutěži na trhu zaostávají. Tlak na snižování mezd, na větší pracovní zatížení pracovníků, jejich zvýšená kontrola může sice na určitou dobu vyrovnat nebo snížit zaostávání podniku, v delším časovém horizontu však ztrátu konkurenceschopnosti jen oddaluje.
Podrobné odborné analýzy publikované ve světě ukázaly, že růst efektivity a produktivity nejlépe zajišťují ty podniky, v nichž je zaměstnancům umožněna ve vhodných formách účast jak na řízení, tak na hospodářských výsledcích i na kapitálu podniku. Potvrdily současně, že zaměstnanecké akcie samy o sobě nejsou z tohoto pohledu řešením. Stejně nestačí pouze účast na řízení či hmotná zainteresovanost na zisku.
Teprve spojení všech těchto forem vytváří podmínky pro lepší růst podnikové ekonomiky. Vytváří podmínky pro lidsky důstojnou práci v moderní demokratické kultuře.
Proto se ve světě podporuje aktivní zájem pracovníků na hospodaření podniku byť pod nejrůznějšími módními názvy jako řízení lidských zdrojů apod., proto se umožňuje účast na majetku podniku.
Majetková účast může navíc být cestou proti neúměrnému růstu mezd a proti inflaci. Pracovník bude spíš ochoten omezit své mzdové požadavky, bude-li očekávat, že se mu omezení vrátí ve vyšší dividendě.
Může to být i cesta proti růstu nezaměstnanosti. Pracovníci s majetkovým podílem mohou sice také odejít z podniku a dostat svůj vložený kapitál zpět, budou však patrně více předtím hledat a prosazovat možnosti zavádění nových činností pro ty, kteří mají odejít. Zkušenosti ve světě potvrzují, že je to reálné.
Mimoto podíl na nově vytvářeném produktivním majetku, ať už ve vlastním podniku, ale i v dalších společnostech může tvořit druhý příjmový zdroj pracovníků a šanci pro větší hospodářskou nezávislost - nezávislost založenou na dvou sloupech, pracovním a kapitálovém příjmu.
Bylo by škoda, kdybychom tuto lákavou a přitom zcela reálnou vizi budoucnosti nechtěli nebo nedokázali využít.

10. Prosaďme účinné působeni trhu všude, kde je potřebný
Bude rovněž vhodné revidovat názory na tržní hospodářství. Zkušenosti nás již poučily, že „volný trh" neovlivňovaný zákony či politickým rozhodnutím, je čirou fantazií. Určitá omezení jsou nutná, neměla by však jít proti trhu, neměla by mít povahu příkazů či zákazů. Měla by spíše dávat podněty pro pozitivní působení trhu, podpořit trh tam, kde má své pole působnosti. Neměla by tedy dávat stejný prostor trhu s brambory jako trhu s drogami, neměla by např. tolerovat trh na úkor ekologie.
Vzájemná výhodná směna vyžaduje také dodržování určitých pravidel chování, důvěru ve vzájemných vztazích. Jinak se stávají nezbytnými kontrolními mechanismy a záruky, které potenciální výkonnost ekonomiky samozřejmě snižují. Připomeňme si také, že úloha "neviditelné ruky trhu", korigující chybná rozhodnutí účastníků směrem k žádoucí rovnováze,. platí pro trh se zbožím a službami, nelze ji však rozšiřovat na další oblasti.
Neplatí dnes dokonce ani pro finanční trhy, kde úsudky o hodnotě jednotlivých investic ovlivňuji zásadním způsobem skutečnou hodnotu těchto investic. Chybné úsudky tak posilují předpojatost až do chvíle katastrofy. Zkušenosti s řadou ekonomik, jako Mexiko či asijské státy, nás o tom dostatečně poučily.
Známý a často citovaný finančník George Soros upozorňuje, že představa o trhu jako kyvadlu vyrovnávajícím chybná rozhodnutí může platit pro trh se zbožím a službami, pro finanční trhy působí spíš jako rozhoupaná koule bagru.
Existuje také řada základních lidských potřeb, které nelze pojímat tržně. Z tohoto pohledu bude zřejmě vyžadovat určité přehodnocení vzdělání a zdravotní péče. Zdá se nám např. absurdní diskutovat o tom, zda máme platit 50,- Kč za běžnou návštěvu lékaře, když nebudeme mít jistotu, že v případě vážného ohrožení zdraví a nutnosti nákladné operace v cizině peníze pro nás nebudou a budeme muset vyzývat k veřejných sbírkám. Úspěch takových sbírek v minulosti je sice povzbudivým příkladem solidarity, ale zdá se nám nedůstojným vynucené solidarity, na níž je založeno zdravotní pojištění.
Trh je tedy potřebný a pro společnost užitečný. Je nezbytným pro soukromé vlastnictví. Stejně jako soukromé vlastnictví není a nesmí být však neomezený, nekontrolovaný, ponechán sám sobě. Jinak směřuje k sebedestrukci.
V této souvislosti je třeba se vyjádřit k možnostem uplatnění sociálního tržního hospodářství u nás.
Víme dobře, že sociální tržní hospodářství v sousedních zemích výrazně rozvinulo hospodářskou výkonnost a současně otevřelo všem účastníkům hospodářského života přístup k rostoucímu bohatství. Dodnes působí přitažlivě.
V tom pojetí, v jakém bylo zaváděno, však už dnes není reálné. Globální ekonomika překračuje hranice států a ovlivňuje jednotlivé ekonomiky. Naše přežití dříve či později bude vyžadovat ohled na ekologii. Zdravotní a sociální zabezpečení nemůže už být převážně kryto z odvodu z příjmů zaměstnanců při rostoucí nezaměstnanosti, snižující se porodnosti, rostoucímu podílu důchodců a klesající dani z příjmu právnických osob. Je nezbytné hledat jiné zdroje tohoto zabezpečení.
Perspektivou by mohlo být demokratické tržní hospodářství s aktivním podílem zprostředkujících struktur občanské společnosti, které vycházejí z principu subsidiarity a umožňují spolu s výkonností i uspokojivé zajištění svých občanů:
Připomeňme přitom, že hlavní námitka některých našich politiků, že sociální tržní hospodářství nespravedlivě přerozděluje příjmy ve prospěch chudých, dnes již neplatí.
Dnes je obecně známo a statisticky doloženo, že daňové břemeno se přesouvá z bohatých na chudé. Bohatým se daří z tohoto břemene nejrůznějšími způsoby unikat, třeba do "daňových rájů". Zatížení těch, kteří pracují za mzdu, roste, propast mezi bohatými a ostatními narůstá.
Řešením nemůže být sociální tržní hospodářství s přerozdělováním příjmů ve prospěch chudých, ale mělo by to být demokratické tržní hospodářství s nástroji umožňujícími odpovídající stejný podíl daňového zatížení zaměstnavatelů i zaměstnanců na nezbytných sociálních nákladech společnosti.
Zkusme i v tomto směru hledat nová pravidla a nová řešení.

IV. Respektujme procesy globalizace

11. Přijměme větší nároky a odpovědnost za lidský udržitelný svět
V podmínkách globalizace ekonomiky se může zdát jakákoliv snaha o usměrňování trhu nesmyslná. Integrace do Evropské Unie bude klást nepochybně další nové nároky.
V celém světě probíhají změny, které zřejmě přinesou nové formy politiky a hospodářství. Budou spojeny s mnoha otřesy provázejícími rozpad řady stávajících struktur.
Dříve či později budou vyžadovat celosvětové instituce, které by pomohly udržet stabilitu globálního kapitalistického systému. Většinu těchto změn nemůžeme předvídat ani ovlivnit. Zatím ještě nejsme plně schopni rozlišit ani jejich možné přednosti a nevýhody. Můžeme však podporovat ty tendence, které se ve světě osvědčuji a mohou prospět rozvoji naší ekonomiky.
Můžeme využít státních institucí a později patrně i institucí Evropské Unie k udržení určité míry stability, kterou globální trh vždy zajistit nemůže.
Můžeme podporovat růst vzdělání a vůbec péči o člověka, která je významná z hlediska rozvoje lidské osobnosti, ale i z hlediska úspěchu ve světové ekonomice.
Můžeme využít navržená kritéria a přístupy pro budování zdravých moderních podniků, které dokáží zůstat stabilizujícími prvky i v budoucí ekonomice.
Můžeme je využít při vytváření demokratické občanské společnosti, která zřejmě zůstane pozitivním prvkem i ve světě globalizace.

V. Podílejme se na vytváření společnosti, v níž budeme rádi žít

Nabídli jsme naše názory a přístupy. Vycházejí z přesvědčení, že respektováni etických principů je nezbytné pro lidsky důstojný život společnosti. Věříme, že toto přesvědčení s námi sdílí většina našich spoluobčanů.
Naše hlediska a návrhy chápeme jako nezbytný začátek, jako východiska pro hledáni konkrétních řešeni ve společnosti, která by byla založena na skutečné svobodě, solidaritě a demokratické účasti občanů.
Teprve v takové společnosti budeme moci hovořit o uskutečnění potřebné společenské transformaci.
Zkusme se o takovou společnost společně zasadit !




Zaslat reakci na tento text.