|
|
Za skutečnou transformaci společnosti
(TEZE)
(Navržené teze jsou jedním z možných přístupů, jak se vyjádřit k
problémům naší společnosti. Snaží se ukázat, že dosavadní výsledky
naši transformace mohly být jiné, kdyby se neodmítaly principy
křesťanské sociální etiky a naznačit možné cesty využití těchto
principů k překonání současných problémů. Z tohoto pohledu se vyhýbají
hlubším odborným rozborům, protože by chtěly oslovit všechny
spoluobčany. Mají nevýhodu v tom, že některé argumenty pozbudou
aktuálnosti v době konáni sjezdu. Na druhé straně podrobné výklady
principů sociální nauky církve by asi pro širokou veřejnost nebyly
účelné.
Sněm také nemůže navrhovat konkrétní společenská zřízení, proto teze
naznačují jen kritéria, jež by bylo třeba při potřebných řešeních
respektovat. Pouze v omezené míře naznačují se možnosti konkrétních
přístupů.
Předpokládáme, že v rámci přípravy sněmu bude předloženo více
alternativ, jak se vyjádřit k životu naší společnosti z pohledu víry a
nepochybně se najde i lepši alternativa zpracování.
V takovém případě doporučujeme, aby teze nebyly již dále rozpracovány,
jak by bylo jinak nezbytné, ale aby byly zařazeny mezi přípravné
materiály sjezdu pro dokumentaci názorů a přístupu přípravného
období).
I. Úvod
1. Proč se obracíme na naše spoluobčany
Sněm české církve považuje za potřebné vyjádřit se i k aktuálním
problémům naší společnosti. Žijeme v této zemi. Prožíváme společně
radosti i nedostatky, náš život, život našich dětí a našich
spoluobčanů nám není a ani nemůže být lhostejný. Našim cílem není
poučovat ani kritizovat. Nechceme a ani nemůžeme předkládat hotové
recepty a návody ke všem otázkám které naše společnost potřebuje
řešit, protože to ani nepřísluší nám, ale řádně zvoleným institucím a
orgánům.
Máme však za to, že můžeme a měli bychom upozornit na problémy, které
dosud zůstávaly stranou pozornosti a navrhnout přístupy a principy,
které by dle našeho přesvědčení mohly přispět ke zlepšení kvality
života našich občanů.
Prosíme ty, kteří se neztotožňují s naší vírou, aby jen proto naše
náměty neodmítali, aby je chápali jako otázky, které se nedotýkají
přímo víry, ale našeho společného života zde na zemi, na kterém máme
všichni zájem. Pokud naše náměty budou považovat za účelné, prosíme,
aby zvážili možnost hledání a podpory společných východisek. Věříme,
že to může být prospěšné pro nás pro všechny.
2. Dosavadní výsledky transformace neodpovídají našim
představám
Se znepokojením sledujeme vývoj, k němuž dochází po sametové revoluci
a do něhož většina z nás vkládala tolik nadějí.
Není nám lhostejná rostoucí nezaměstnanost, sociální nejistota,
narůstající oblast chudoby, vzájemné půtky, mravní relativismus.
Nemůžeme se ztotožnit s tím, že naše daně slouží v rozsáhlé míře ke
krytí ztrát způsobených v institucích a podnicích tzv. tuneláři.
Považujeme v této souvislosti za nešťastné, že se přestává věřit v
možnost poctivého nabytí většího majetku a že se ztrácí důvěra
společnosti.
S obavami sledujeme nárůst kriminality, obchodu s drogami a tím
rostoucí ohroženi především mládeže. Je pro nás smutným zjištěním, že
náš národ vymírá, že umírá více lidi, než se narodí.
3. Prosazování bezohledného vlastního prospěchu nemůže vést ke
skutečnému rozvoji společnosti
Všechny tyto jevy mají dle našeho názoru společného jmenovatele. Je
jím materialistické pojetí člověka zbaveného morálky, je jím
přesvědčení, že vlastní prospěch bez ohledu na druhého je hnacím
motorem společnosti.
Tato staronová "víra", propagovaná v široké míře nejrůznějšími směry,
obratně se odvolávající na špatně pochopené tržní hospodářství a denně
prakticky prosazovaná ve vzájemných přístupech, zahrnuje širokou část
naší společnosti, v rostoucí míře pak mladou generaci. Mládež, která z
povahy svého mládí je nakloněna nadchnout se pro velké ideály, se učí
spatřovat ideály v egoismu a tvrdém boji o místo na slunci. Náboj
skutečné lidskosti, který je v každém z nás, je postupně umrtvován a
potlačován.
II. Hledejme znovu společná základní východiska pro vytváření
zdravých společenských vztahů
4. Za solidaritu jako nákladní předpoklad lidsky snesitelného
života
Odmítáme názory, že sobectví, vlastní prospěch je hnacím motorem
rozvoje společnosti.
Znehodnotili bychom tak úsilí mnoha význačných osobností, které se
nezištně zasazovaly pro dobro ostatních a jejichž příklad dokázal
měnit život kolem nich. Znehodnotili bychom úsilí mnoha našich
spoluobčanů, kteří bez ohledu na vlastni prospěch nasazovali své
životy, zdraví, svobodu v boji proti totalitním režimům minulosti,
protože věděli, že existují vyšší hodnoty než sobecký vlastní zájem.
Odmítli bychom základní princip, který prolíná náš život a bez něhož
bychom ani sami nežili - lásku otevřenou k druhému, lásku matky k
dítěti, lásku, krystalizující ve společných starostech manželů, lásku
těch, kteří nezavírají oči před utrpením druhého, ale snažící se mu
pomoci. Pro věřícího je základem této lásky láska k Bohu jako
starostlivému Otci a vědomí oběti Ježíše Krista, který vydal sám sebe
za naši spásu.
Pro každého však zůstává životodárným pramenem, bez něhož život ztrácí
smysl.
Bylo by ovšem čirou iluzí promítat lidskou potřebu lásky bezpodmínečné
do vztahů ve společnosti. Je však možné a dokonce potřebné vyzývat při
řešení těchto vztahů k vzájemné solidaritě uvědomující si, že společně
prospěšných cílů lze dosáhnout nejlépe společným úsilím a vzájemnou
pomocí. Záplavy, které postihly svého času značnou část našeho území,
potvrdily, že naši lidé jsou stále schopni vysokého stupně solidarity.
Neprohospodařme tento zdroj. Nedejme se odradit tím, že sobectví
druhých dokáže torpédovat sebelepší úmysly. Dokážeme-li najít
nejrůznější způsoby, jak žít solidárně v podnicích, v obcích, v
nejrůznějších společenstvích, pak vytváříme nezbytnou protiváhu
sobectví a boji všech proti všem, v němž sice vítězí silní a mocní,
ale v němž většina ztrácí.
Výzvu k solidaritě, k hledání nejvhodnějších forem spojení a vzájemné
spolupráce pro prosazení užitečných a prospěšných záměrů, úctu k
druhému, vzájemné tolerance - to považujeme za jednu ze základních
východisek pro lidsky snesitelný život v tomto světě.
5. Za skutečnou svobodu, která neohrožuje druhé a pravdu o
člověku
Reakce na období totality - svým způsobem pochopitelná - přinesla také
falešné chápání svobody. Poznali jsme již, že jeho důsledky se
negativně projevily při provádění společenské transformace. Opojení
svobodou pro mnohé znamenalo výzvu a možnost prosadit se bez ohledu na
druhé, bez respektování jakýchkoliv mravních zábran. Tomu nahrávalo
prosazování názorů, že není třeba uznávat žádné obecně platné morální
hodnoty, že vlastně morálka není nic jiného, než dlouhodobě
lokalizované zájmy, jak to formuloval jeden z našich sociologů, nebo
že morální je vlastně jen respektování pravidel, na nichž se většina
dohodla, bez ohledu na jejich obsah.
Svoboda, v níž se člověk činí mírou všech věcí, v níž může být
legitimní, když se většina rozhodne třeba na potlačování menšin,
taková svoboda dříve či později otevírá cestu další totalitě. Je
dobře, že do takových důsledků jsme se u nás nedostali. Přesto cítíme,
že i při mírnějším prosazování takových přístupů dostáváme se jinam,
než jsme si představovali.
Právem sílí vědomí potřeby respektování obecných morálních pravd a
hodnot, které by tvořily základ a záruku skutečné demokracie.
Navrhujeme vrátit se v tomto směru k pravidlům starozákonního
Desatera, doplněným tzv. zlatým pravidlem: „Co chceš, aby ti jiní
činili, čiň i ty jim". Tato pravidla vycházejí z obecné lidské
přirozenosti, nejde v nich o nějakou zvláštní etiku, ale o obecnou
lidskou etiku, srozumitelnou každému člověku a koneckonců zajišťující
snesitelný vzájemný život ve společnosti.
Křesťanská víra připomíná, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu. V
tom je základ důstojnosti lidské osoby, z této skutečnosti vyplývá i
požadavek na ochranu základních lidských práv.
Podpořme tento požadavek při současném zdůraznění lidské odpovědnosti,
která v našich vztazích zatím tolik chybí.
Člověk byl stvořen i jako společenské bytí a je nutně otevřen k
ostatním. Svoboda, skutečná svoboda proto musí mít základ v pravdě o
člověku a být zaměřena ke společenství. Jejím pravým smyslem je
otevření se druhému.
Máme za to, že takové pojetí svobody je důstojnější člověka a že
zabraňuje, aby člověk se stal poslušným nástrojem slepých ekonomických
sil.
Zvažme společně, zda právě proto by toto pojetí nemělo být vhodnějším
východiskem pro další postup transformace naší společnosti.
6. Za demokracii opírající se o občanskou společnost na principu
subsidiarity
Mnoho polemik bylo a je vedeno o tom, zda se má podpořit silný nebo
slabý stát a v jaké míře má stát zasahovat do života společností a
občana. Tato otázka se dokonce považuje za jeden z hlavních bodů
střetu mezi pravicí a levicí. Nemístně se tak zideologizovala a
vzdálila potřebám reálného života. Dokonce jsme byli svědky, že titíž
politikové, kteří teoreticky volali po co největším omezení státu, v
praxi jeho činnost rozšiřovali. S enormním nárůstem byrokracie máme
všichni své zkušenosti.
Odpověď na otázku po rozsahu vlivu a zasahování státu by se měla
hledat v reálné potřebě zdravé demokratické společnosti; takové, která
klade na první místo člověka, ochranu jeho lidských práv a umožňuje mu
co nejširší účast na životě společnosti.
Tam, kde jednotlivec sám nestačí, má mít možnost spoluvytvářet a
podílet se na činnosti různých společenství, která mu poskytují pomoc,
ochranu a v nichž může lépe uplatnit své individuální zájmy. K takovým
společenstvím patří zájmové spolky, podnikatelská a hospodářská
sdružení, odbory, sítě dobrovolných sociálních služeb, církve,
politické strany apod.
Teprve co ani tato společenství nemohou zajistit, má povinnost
zajistit stát.
Tedy - vlastní odpovědnost a svépomoc v prvé řadě, ale na druhé straně
odpovědnost státu, kde je to nezbytné.
Takový princip vertikální organizace společnosti se označuje slovem
subsidiarita.
Není to vůbec nic abstraktního. Právě na tomto principu je založena
tzv. občanská společnost, jejíž potřebu opakovaně u nás připomínal i
prezident Václav Havel.
Právem připomněl ve svém známém projevu před parlamentem v prosinci
1997, že největším nepřítelem komunismu nebyl jednotlivý
antikomunista, ale že je jím otevřená společnost, nezávisle
strukturovaná zdola nahoru, a proto nesnadno manipulovatelná. Taková
společnost je alternativou individualismu i kolektivismu. Umožňuje
maximální účast občanů ve veřejném životě. Je základem skutečné
demokracie.
Je škoda, že z úst některých našich politiků jsme mohli svého času
slyšet, že jim princip subsidiarity nic neříká. Je škoda, že známý
projev prezidenta Havla v prosinci 1997 získal ohlas pro svoji kritiku
transformace, ale málokdo si všiml jeho volání po občanské
společnosti, tedy po skutečné demokracii.
Chceme-li, aby demokracie mohla u nás pevně zakotvit, potřebujeme
společnost schopnou přijímat odpovědnost za sebe v rodině, v obci, ve
svobodných sdruženích a spolcích. Je nutný celý les sdružení za sebe
odpovědných. Aktivní občanství je důležitým rysem moderní svobodné
demokratické společnosti. Hledejme společně konkrétní cesty, jak
takovou společnost dotvářet.
7. Za politiku chápanou jako služba občanům a společnému dobru
Připomínáme ještě jeden důležitý princip, který nabízí a dotváří
komplexní přístup pro rozumná a potřebná řešeni.
Je jím po pádu komunismu tolikrát vysmívaný požadavek společného
dobra. Z úst našich čelných politiků jsme často slyšeli, že zasazení
se o společné dobro či o jakoukoliv spravedlnost je komunistický
výmysl, který se spolehlivě znemožnil. Stejně prý jsou nebezpečné
další podobné pokusy. Je prý možná nejvýše spravedlnost procedurální,
vymezená jasnými pravidly bez záruky výsledku.
Je snad zbytečné upozorňovat, že komunismus nikdy neusiloval o obecnou
spravedlnost či o společné dobro. Jeho základním heslem byla
spravedlnost třídní, sloužící údajně jen dělnické třídě, ve
skutečnosti partajní byrokracii, která určovala, co je pro tzv.
dělnickou třídu dobré a co není.
Stejně nemůžeme souhlasit s u nás běžně rozšířenou a přijímanou
představou, že politika je jen boj o moc. Do určité míry jí jistě je,
ale jejím prvořadým zájmem je a musí být starost o věci veřejné,
politika by měla být službou. Takovou politiku potřebujeme. Nevolíme
politiky proto, aby mezi sebou bojovali o moc, aby se napadali a
hašteřili, ale volíme je proto, že chceme, aby se starali o to, co se
dotýká všech našich občanů a aby se starali dobře.
Jinými slovy, volíme je proto, aby se starali o společné dobro, tj. o
souhrn takových podmínek společenského života, které umožňují jak
skupinám tak jednotlivcům plnější a dokonalejší rozvoj. K tomu patří i
odpovědnost k životnímu prostředí.
Nestačí zajišťovat mzdové či životní minimum. Nelze hledat jen
individuální zájmy a zisk. Je třeba bránit růstu propasti mezi chudými
a bohatými, bránit, aby společnost byla jen pro bohaté. To není
populismus, to je reálná potřeba, bez níž politika v demokratické
společnosti ztrácí lidský rozměr.
Ve světě, v němž stále více lidí se dostává do nebezpečí, že se stanou
zbytečnými, v němž narůstá ekologické ohrožení, nezbývá, než hledat
cesty a způsoby, jak tomu zabránit.
To není narušeni svobody jednotlivce, to je záruka jeho skutečné
svobody.
Jsme si dobře vědomi, že řada současných společenských trendů směřuje
k odsolidarizování společnosti. Na druhé straně sílí tendence k
sociální a ekologické odpovědnosti.
Solidarita zasazující se o společné dobro, demokracie založená na
lidských právech a podporující v duchu subsidiarity široký podíl
občanů na odpovědnosti a rozhodování, ohled na druhé a respekt k
morálním hodnotám jako spravedlnosti, sociálnímu smyslu, toleranci -
to by měly být základní principy, o které bychom měli společně
usilovat.
Nevysmívejme se jim. Neodmítejme je jako nereálnou iluzi. Nenechme se
odradit hlasateli bezohledného prospěchu.
Dokážeme-li z hlediska těchto principů přistupovat ke konkrétnímu
vytvářeni instituci a vzájemných vztahů, můžeme postupně měnit klima
naši společnosti ve stabilizovanou demokracii, důstojně se začleňující
do mezinárodního společenství, v níž ani starost o potřeby všech
občanů nebude pouhou planou frází. To je i cesta ke skutečné
transformaci naší společnosti.
Máme za to, že právě naznačená východiska nabízejí kritéria pro
přistup k aktuálním společenským problémům a požadavkům, především k
otázkám privatizace, správného fungování trhu a postavení člověka ve
světě práce.
III. Z pohledu přijatých východisek a kritérii pokusme se
znovu posoudit aktuální problémy
8. Najděme skutečné vlastníky
Víme všichni, že naše privatizace nepřinesla výsledky, jaké jsme
očekávali. Představy, že stačí dát majetek do rukou kohokoliv a že ten
se o něj bude řádně starat, se ukázaly dokonalou iluzí. Stát sice
potvrdil - zejména v podnicích, kde si ponechal majoritní podíl - že
se jako vlastník chovat neumí, ale privatizaci a naší ekonomice to
zřejmě příliš neprospělo.
Problém, kdo je skutečný vlastník a kde ho najít, evidentně trvá. Máme
za to, že odpovědí na tento problém vhodně nabízí učení církve o
společnosti.
Prosazuje soukromé vlastnictví. Považuje samostatnost a rozvoj
člověka, pro jeho nezávislost, pro jeho svobodu.
je za zásadní pro osobní a rodinnou
Neméně důrazně však připomíná, - a na to nezapomínejme -,
že vlastnictví nemůže sloužit jen k vlastnímu prospěchu, ale že musí
sloužit i k prospěchu druhých. Zdůrazňuje odpovědnost vlastníka k
sobě, k ostatním i k životnímu prostředí.
Jako nemůže zůstat skutečná svoboda neomezená, protože vede k
totalitě, tak nemůže být neomezené ani soukromé vlastnictví, protože
by vyřadilo z vlastnictví ostatní. Bylo by tak proti řádu a proti
požadavku společného dobra.
Říkáme, že Bůh dal zemi všem lidem, aby si ji podmanili a užívali
jejich plodů. Z tohoto práva nemůže být proto nikdo vylučován ani
zvýhodňován - to je základní požadavek a přístup.
Skutečnými vlastníky proto nejsou zloději, nejsou °tuneláři", nejsou
překupníci drog spod., protože jejich aktivitám chybí to základní -
odpovědnost a ohled na prospěch společnosti.
Skutečným vlastníkem se nemusí stát ani každý zahraniční investor,
pokud nebude mít zájem se o majetek, do něhož vkládá svůj podíl,
skutečně starat.
Byly mylné představy, že vlastníkem je každý, kdo přinese kapitál a že
tedy můžeme dát majetek jen zahraničním investorům, kteří takový
kapitál mají. I ti jej mohou využít pro spekulaci. O to bychom zájem
mít neměli.
Naproti tomu potenciální skuteční vlastníci existují i u nás.
Zapomněli jsme jaksi, že dnes se právě lidský kapitál považuje za
rozhodující. Takový lidský kapitál máme. Jsou to ti, kteří v podniku
pracuji, mají potřebnou konkrétní odbornost, znalosti a zkušenosti a
jsou na existenci a prosperitě podniku závislí.
Právě ti se mohou stát skutečnými vlastníky, pokud budou mít zájem a
pokud se pro to vytvoří potřebný právní rámec a podmínky. Možností
převodu vlastnictví do rukou takových skutečných vlastníků může být
celá řada. Zvažme, zda není rozumné využit v tomto směru vhodných
příkladů ze světa i na naše podmínky.
Aniž bychom se cítili oprávněni navrhovat konkrétní řešení,
přimlouváme se, aby nebyly opomenuty např. možnosti vytvoření
svěřeneckých zaměstnaneckých fondů, které by mohly převzít zadlužené
podniky zastavené na úvěry bankám, podniky před konkursem, nebo státní
podíly v pseudoprivatizovaných podnicích. Zaměstnanecké fondy by
převzatý majetek splácely srážkami ve výši 10-15 % z platu zaměstnanců
a stát nebo věřitelské banky by měly zajištěnu sice dlouhodobou, ale
jistou návratnost peněz, v každém případě jistější než od
neodpovědných vlastníků, k nimž se počítá i stát.
Nezapomínejme přitom, že růst produktivity, který je rozhodující pro
skutečný ekonomický rozvoj, vyžaduje restrukturalizaci podniků. Tu
mohou provést jen koherentní skupiny skutečných vlastníků motivovaných
a kvalifikovaných k vynaložení potřebného restrukturalizačního
úsilí.
9. Podpořme skutečnou kulturu práce
Nedostatek kapitálu, s nímž se od počátku naše privatizace potýkala,
vedl k širokému přesvědčení, že pro rozvoj ekonomiky stačí peníze,
práce že není důležitá. Dokonce se začala jevit jako zbytečná. O
propouštění a o nezaměstnanosti se často hovořilo jako o nezbytné
podmínce rozvoje.
Zapomněli jsme jaksi, že bez práce zůstává jakkoliv velký peněžní
kapitál mrtvou hromadou.
Nevšimli jsme si, že hlavním zdrojem bohatství ve světě se dnes
stávají právě lidské znalosti.
Neuvědomili jsme si, že skutečná hodnota podniku spočívá v mozcích
zaměstnanců, v jejich zkušenostech, dovednostech, v jejich odbornosti
a motivaci přispět pro zájmy podniku.
Zapomínáme navíc, že pro seberealizaci člověka zůstává práce základním
rozměrem lidské pozemské existence.
V nejvýkonnějších podnicích ve světě jsou proto v zájmu
konkurenceschopnosti na pořadu dne nejrůznější formy podporující
aktivní zapojení pracovníka, jeho individualitu, odpovědnost a
schopnost komunikace s ostatními a samozřejmě jeho rostoucí
kvalifikaci a odbornost. Příkazové metody, rutinní práce zůstává těm
podnikům, které v soutěži na trhu zaostávají. Tlak na snižování mezd,
na větší pracovní zatížení pracovníků, jejich zvýšená kontrola může
sice na určitou dobu vyrovnat nebo snížit zaostávání podniku, v delším
časovém horizontu však ztrátu konkurenceschopnosti jen oddaluje.
Podrobné odborné analýzy publikované ve světě ukázaly, že růst
efektivity a produktivity nejlépe zajišťují ty podniky, v nichž je
zaměstnancům umožněna ve vhodných formách účast jak na řízení, tak na
hospodářských výsledcích i na kapitálu podniku. Potvrdily současně, že
zaměstnanecké akcie samy o sobě nejsou z tohoto pohledu řešením.
Stejně nestačí pouze účast na řízení či hmotná zainteresovanost na
zisku.
Teprve spojení všech těchto forem vytváří podmínky pro lepší růst
podnikové ekonomiky. Vytváří podmínky pro lidsky důstojnou práci v
moderní demokratické kultuře.
Proto se ve světě podporuje aktivní zájem pracovníků na hospodaření
podniku byť pod nejrůznějšími módními názvy jako řízení lidských
zdrojů apod., proto se umožňuje účast na majetku podniku.
Majetková účast může navíc být cestou proti neúměrnému růstu mezd a
proti inflaci. Pracovník bude spíš ochoten omezit své mzdové
požadavky, bude-li očekávat, že se mu omezení vrátí ve vyšší
dividendě.
Může to být i cesta proti růstu nezaměstnanosti. Pracovníci s
majetkovým podílem mohou sice také odejít z podniku a dostat svůj
vložený kapitál zpět, budou však patrně více předtím hledat a
prosazovat možnosti zavádění nových činností pro ty, kteří mají
odejít. Zkušenosti ve světě potvrzují, že je to reálné.
Mimoto podíl na nově vytvářeném produktivním majetku, ať už ve
vlastním podniku, ale i v dalších společnostech může tvořit druhý
příjmový zdroj pracovníků a šanci pro větší hospodářskou nezávislost -
nezávislost založenou na dvou sloupech, pracovním a kapitálovém
příjmu.
Bylo by škoda, kdybychom tuto lákavou a přitom zcela reálnou vizi
budoucnosti nechtěli nebo nedokázali využít.
10. Prosaďme účinné působeni trhu všude, kde je potřebný
Bude rovněž vhodné revidovat názory na tržní hospodářství. Zkušenosti
nás již poučily, že „volný trh" neovlivňovaný zákony či politickým
rozhodnutím, je čirou fantazií. Určitá omezení jsou nutná, neměla by
však jít proti trhu, neměla by mít povahu příkazů či zákazů. Měla by
spíše dávat podněty pro pozitivní působení trhu, podpořit trh tam, kde
má své pole působnosti. Neměla by tedy dávat stejný prostor trhu s
brambory jako trhu s drogami, neměla by např. tolerovat trh na úkor
ekologie.
Vzájemná výhodná směna vyžaduje také dodržování určitých pravidel
chování, důvěru ve vzájemných vztazích. Jinak se stávají nezbytnými
kontrolními mechanismy a záruky, které potenciální výkonnost ekonomiky
samozřejmě snižují. Připomeňme si také, že úloha "neviditelné ruky
trhu", korigující chybná rozhodnutí účastníků směrem k žádoucí
rovnováze,. platí pro trh se zbožím a službami, nelze ji však
rozšiřovat na další oblasti.
Neplatí dnes dokonce ani pro finanční trhy, kde úsudky o hodnotě
jednotlivých investic ovlivňuji zásadním způsobem skutečnou hodnotu
těchto investic. Chybné úsudky tak posilují předpojatost až do chvíle
katastrofy. Zkušenosti s řadou ekonomik, jako Mexiko či asijské státy,
nás o tom dostatečně poučily.
Známý a často citovaný finančník George Soros upozorňuje, že představa
o trhu jako kyvadlu vyrovnávajícím chybná rozhodnutí může platit pro
trh se zbožím a službami, pro finanční trhy působí spíš jako
rozhoupaná koule bagru.
Existuje také řada základních lidských potřeb, které nelze pojímat
tržně. Z tohoto pohledu bude zřejmě vyžadovat určité přehodnocení
vzdělání a zdravotní péče. Zdá se nám např. absurdní diskutovat o tom,
zda máme platit 50,- Kč za běžnou návštěvu lékaře, když nebudeme mít
jistotu, že v případě vážného ohrožení zdraví a nutnosti nákladné
operace v cizině peníze pro nás nebudou a budeme muset vyzývat k
veřejných sbírkám. Úspěch takových sbírek v minulosti je sice
povzbudivým příkladem solidarity, ale zdá se nám nedůstojným vynucené
solidarity, na níž je založeno zdravotní pojištění.
Trh je tedy potřebný a pro společnost užitečný. Je nezbytným pro
soukromé vlastnictví. Stejně jako soukromé vlastnictví není a nesmí
být však neomezený, nekontrolovaný, ponechán sám sobě. Jinak směřuje k
sebedestrukci.
V této souvislosti je třeba se vyjádřit k možnostem uplatnění
sociálního tržního hospodářství u nás.
Víme dobře, že sociální tržní hospodářství v sousedních zemích výrazně
rozvinulo hospodářskou výkonnost a současně otevřelo všem účastníkům
hospodářského života přístup k rostoucímu bohatství. Dodnes působí
přitažlivě.
V tom pojetí, v jakém bylo zaváděno, však už dnes není reálné.
Globální ekonomika překračuje hranice států a ovlivňuje jednotlivé
ekonomiky. Naše přežití dříve či později bude vyžadovat ohled na
ekologii. Zdravotní a sociální zabezpečení nemůže už být převážně
kryto z odvodu z příjmů zaměstnanců při rostoucí nezaměstnanosti,
snižující se porodnosti, rostoucímu podílu důchodců a klesající dani z
příjmu právnických osob. Je nezbytné hledat jiné zdroje tohoto
zabezpečení.
Perspektivou by mohlo být demokratické tržní hospodářství s aktivním
podílem zprostředkujících struktur občanské společnosti, které
vycházejí z principu subsidiarity a umožňují spolu s výkonností i
uspokojivé zajištění svých občanů:
Připomeňme přitom, že hlavní námitka některých našich politiků, že
sociální tržní hospodářství nespravedlivě přerozděluje příjmy ve
prospěch chudých, dnes již neplatí.
Dnes je obecně známo a statisticky doloženo, že daňové břemeno se
přesouvá z bohatých na chudé. Bohatým se daří z tohoto břemene
nejrůznějšími způsoby unikat, třeba do "daňových rájů". Zatížení těch,
kteří pracují za mzdu, roste, propast mezi bohatými a ostatními
narůstá.
Řešením nemůže být sociální tržní hospodářství s přerozdělováním
příjmů ve prospěch chudých, ale mělo by to být demokratické tržní
hospodářství s nástroji umožňujícími odpovídající stejný podíl
daňového zatížení zaměstnavatelů i zaměstnanců na nezbytných
sociálních nákladech společnosti.
Zkusme i v tomto směru hledat nová pravidla a nová řešení.
IV. Respektujme procesy globalizace
11. Přijměme větší nároky a odpovědnost za lidský udržitelný
svět
V podmínkách globalizace ekonomiky se může zdát jakákoliv snaha o
usměrňování trhu nesmyslná. Integrace do Evropské Unie bude klást
nepochybně další nové nároky.
V celém světě probíhají změny, které zřejmě přinesou nové formy
politiky a hospodářství. Budou spojeny s mnoha otřesy provázejícími
rozpad řady stávajících struktur.
Dříve či později budou vyžadovat celosvětové instituce, které by
pomohly udržet stabilitu globálního kapitalistického systému.
Většinu těchto změn nemůžeme předvídat ani ovlivnit. Zatím ještě
nejsme plně schopni rozlišit ani jejich možné přednosti a nevýhody.
Můžeme však podporovat ty tendence, které se ve světě osvědčuji a
mohou prospět rozvoji naší ekonomiky.
Můžeme využít státních institucí a později patrně i institucí Evropské
Unie k udržení určité míry stability, kterou globální trh vždy
zajistit nemůže.
Můžeme podporovat růst vzdělání a vůbec péči o člověka, která je
významná z hlediska rozvoje lidské osobnosti, ale i z hlediska úspěchu
ve světové ekonomice.
Můžeme využít navržená kritéria a přístupy pro budování zdravých
moderních podniků, které dokáží zůstat stabilizujícími prvky i v
budoucí ekonomice.
Můžeme je využít při vytváření demokratické občanské společnosti,
která zřejmě zůstane pozitivním prvkem i ve světě globalizace.
V. Podílejme se na vytváření společnosti, v níž budeme rádi
žít
Nabídli jsme naše názory a přístupy. Vycházejí z přesvědčení, že
respektováni etických principů je nezbytné pro lidsky důstojný život
společnosti. Věříme, že toto přesvědčení s námi sdílí většina našich
spoluobčanů.
Naše hlediska a návrhy chápeme jako nezbytný začátek, jako východiska
pro hledáni konkrétních řešeni ve společnosti, která by byla založena
na skutečné svobodě, solidaritě a demokratické účasti občanů.
Teprve v takové společnosti budeme moci hovořit o uskutečnění potřebné
společenské transformaci.
Zkusme se o takovou společnost společně zasadit !
Zaslat reakci na tento text.
|