SM Zdislava Nosková OFM

Vyjadřuji se k 20. článku INSTRUMENTUM LABORIS: „Zasvěcený život v místní církvi – povolání, formace, služba, spolupráce“, § 95-101.

NAVRHUJI vytvořit zvláštní komisi, která by se touto otázkou zabývala a přepracovala by znění této části IL. Aby přitom vyšla z koncilních dokumentů o řeholním životě, z apoštolské adhortace VITA CONSECRATA i z instrukce Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života ZNOVU ZAČÍT OD KRISTA.

Uvědomujeme si, že specifický charakter zasvěceného života a jeho přítomnost uprostřed církve i společnosti, vyžaduje specifickou pozornost a pravdivost ze strany zasvěcených osob – jak představených, tak ostatních sester. Mluvím zde za ženskou část zasvěcených osob – tedy za řeholnice.
Pro nás sestry bylo svolání sněmu VELKOU ŠANCÍ A PŘÍLEŽITOSTÍ OD PÁNA – a děkujeme našim biskupům za odvahu k tomuto kroku. Různá řeholní společenství začala spolu komunikovat, dělit se o své radosti i starosti a spolupracovat. Je pravda, že sněmovní kroužky řeholnic vznikly především z poslušnosti, protože nikdo si nedovedl představit, co začíná. A také je pravda, že jsme mnohdy opustily navrhovanou předlohu a začaly otevřeně mluvit o tom, čím žijeme. Zvláště mezikongregační kroužky to umožnily. Vzhledem k dlouhé době přípravy sněmu byla cítit únava, ke konci některé kroužky zanikly, ale i přes to u mnohých zůstala touha po plném životě pro Boha, vlastní společenství i společnost, v níž se nacházíme. Výsledek naší komunikace je dnes zřejmý: držíme více pohromadě, máme mezi sebou srdečnější a otevřené vztahy, zájem jedny o druhé, vznikly osobní kontakty i přátelství, začaly jsme spolupracovat i na poli počáteční i trvalé formace, kde je třeba především nasadit mnoho sil.
Začaly jsme také hledat a mluvit o ZNAMENÍ DOBY, která nás provokuje k odpovědi. Tato znamení se stávají výzvami pro náš styl života. Zkušenost zasvěceného života sester středního věku se opírá o zkušenost z doby komunistické totality. Tento život nevidíme jako provizorní, v němž jsme „se musely (cituji § 95 odst. d) nedobrovolně vzdát své vlastní činnosti a postupně se v současné době „vracíme k poslání, které našim komunitám náleží“. V době totality měli mnozí představení řeholních společenství odvahu vyjít z klášterů a vstoupit mezi lidi. Jediná možnost, jak žít zasvěcený život a přijímat dorost byly malé komunity (většinou ve spolupráci s mužskými řády) uprostřed civilních zaměstnání a v úzkých vztazích s lidmi. Je pravda, že to byl styl náročný, ale nechyběla v něm radost a nadšení. Tento způsob života považujeme dosud za velikou Boží šanci pro zasvěcený život, kterou nám Pán dal, a kterou jsme v době po revoluci v r. 1989 nezužitkovali. Návrat ke způsobu života osvědčenému před komunismem vnímáme jako chybný krok, jako začátek, který nás vrátil zpět. Ale teď není doba k pláči a kritice – naopak, chceme se „dívat vpřed a vzhůru“.
Prožíváme - s celou církví – nedostatek povolání k zasvěcenému životu a myslíme, že tato realita se spjata nejen ze situací v rodinách, ze sekularizované společnosti a materialistické kultury, v níž žijí mladí. Naopak vnímáme, že mnoho mladých lidí pocítí povolání, ale chybí ti, kteří by se mladým v této oblasti věnovali. A mnohdy je odradí i styl života našich komunit. Některá společenství vidí naději v zakládání malých živých komunit, které se otevřou mladým lidem a pozvou je, aby „přišli a podívali se a zůstali s námi“.
Důležitou roli hraje i pastorace povolání, o níž mluví tak naléhavě dokument Vita consecrata v čl. 64. O povolání k zasvěcenému životu jako o normálním způsobu života v církvi se téměř nemluví, kněží nejsou formováni k duchovnímu vedení a doprovázení mladých lidí hledajících místo v životě, ani mladých, kteří už zasvěcený život žijí. Zároveň ale oceňujeme osobní nasazení těch kněží (řeholních, i diecézních), kteří se duchovnímu vedení a doprovázení sester věnují. Jim patří naše vděčnost i modlitba.
Myslím, že v této oblasti je třeba větší spolupráce – jak ze strany biskupů v diecézích, tak ze strany mužských řádů. NAVRHUJI, aby byl podle dokumentu MUTUAE RELATIONES o spolupráci mezi biskupy a řeholními křesťany v církvi čl. 54 v každé diecézi jmenován biskupský vikář pro instituty zasvěceného života, který by tuto spolupráci zajišťoval, a rovněž se podle čl. 59 na úrovni diecéze utvořila sdružení řeholních křesťanů pro lepší komunikaci a řešení problémů na tomto poli vzájemné spolupráce.

Chci Vám říci, že je zde poměrně velký potenciál mladých sester, které jsou roztroušeny v různých řeholních kongregacích a které CHTĚJÍ ŽÍT! Rozhodují se „znovu začít od Krista“, mají DŮVĚRU A NADĚJI A TAKÉ NADŠENÍ, chtějí opravdu usilovat o svatost a které chtějí vytvářet vztahy ve svých společenstvích, aby církev i jejich přičiněním mohla být školou modlitby a společenství, kde se „zajíždí na hlubinu“ a „kontempluje se Kristova tvář“. Chtějí se nasadit i ve vzájemné spolupráci i ve spolupráci s hnutími i laiky i ve „velkodušné apoštolské spiritualitě“.
Nelze už zastavit to,co začalo, co je NADĚJÍ PRO ŽIVOT a neodpovědět na volání a touhu těchto mladých po plném životě. Je to zároveň VÝZVA DO VLASTNÍCH ŘAD a PROSBA K MUŽSKÝM ŘÁDŮM O POMOC.

Zaslat reakci na tento text.