§ 64
a) Život církve se odehrává v přirozených spádových oblastech. Diecéze, vikariát/děkanát a farnost jsou základními organizačními jednotkami místní církve. Přesto se život církve a pastorace neodehrává pouze v nich. Pro konkrétní pastorační plány musíme mít na mysli tři hlediska:
- zohlednit struktury dané Kodexem kanonického práva,
- zajistit co nejspolehlivější a nejúčinnější správní činnost,
- naplňovat oprávněné potřeby lidí, kteří v nich žijí.
b) Organizační struktura diecéze slouží k efektivnější pastoraci, komunikaci a řízení. Všechny struktury církve jsou konkrétním výrazem společenství věřících, oživované Duchem Svatým, a z tohoto hlediska nemohou být samoúčelné. Proto je třeba pravidelně podrobit důkladné rozvaze personální a věcnou funkčnost všech diecézních struktur, a to i vzhledem ke změnám struktury státní správy.
§ 65
Diecéze neboli partikulární církev je částí Božího lidu svěřená do péče biskupovi ve spolupráci s kněžstvem. Je církevní právnickou osobou. V diecézi je přítomna jedna, svatá, katolická církev Kristova. I když není celou univerzální církví, ale jen její částí, je v ní plnost poslání i darů Kristovy církve. K tomu má její pastýř – biskup – také vlastní a bezprostřední moc, kterou jeho úřad vyžaduje. Diecéze se dělí na farnosti (územní či osobní) jakožto základní buňky života církve. Aby místní církev lépe dosáhla svého úkolu, potřebuje i speciální pastorační instituty. Sdružování partikulárních církví do provincií má za cíl podporu pastorační činnosti a solidarity (využívání zdrojů) v daném prostoru.
§ 66
Vikariáty/děkanáty někde tvoří přirozené celky a na jejich úrovni je užitečné konat určité pastorační akce, jinde jsou v podstatě útvarem umělým, křesťané se v jejich hranicích k žádné činnosti nesdružují, případně k tomu nemají ani vhodné dopravní možnosti. Vikariát/děkanát se může stát místem solidarity farností a sdílení darů. Úloha vikáře/děkana spočívá v koordinaci pastoračního úsilí a v animaci kněžského společenství. V mimořádných a nepředvídaných situacích dočasně řídí farnosti, kde farář onemocní nebo zemře. Pracovní porady vikářů/děkanů s biskupem ať jsou pravidelné a jsou výrazem bratrského duchovního rozlišování.
§ 67
a) Farnost jakožto základní buňka církve je určité a natrvalo zřízené společenství křesťanů s vlastním pastýřem – farářem, zpravidla na určitém území. Toto společenství má být „znamením Boží přítomnosti ve světě“ a má se vyvíjet v místní církvi, diecézi. Zvláštní pozornost zde patří rodině. Farnost je v diecézi základní, i když ne jedinou pastorační jednotkou; dovnitř i navenek má naplňovat základní charakteristiky církevního společenství (martyria – leiturgia – diakonia – koinonia). Je schopna komplexního a samostatného života, a to duchovně, organizačně, kulturně a ekonomicky. Farníci jsou nositeli charismat; jejich sdílením se farnost dokáže přiměřeně starat o život víry svých členů: hlásáním Božího slova, slavením svátostí, katechezí dospělých i dětí, schopností starat se o duchovně, hmotně a fyzicky slabé členy společenství a je jim schopna nabízet adekvátní péči. Farnost ale také musí určitým způsobem misijně vyzařovat do společnosti (evangelizace). Plní rovněž roli jednoho z nositelů kultury a společenských hodnot v místě a uchovává kulturní dědictví po předcích. Koná (nikoliv jako jediná v obci) diakonickou funkci, a to nejen pro sebe.
b) V uplynulém desetiletí proběhla restrukturalizace diecézí, byly ustaveny dvě nové diecéze (plzeňská a ostravsko-opavská). Ale jen v nepatrné míře proběhla restrukturalizace farností, která by odpovídala dnešní demografické situaci. Mnohé vylidňující se venkovské farnosti dnes pro malý počet obyvatel a ještě menší počet věřících netvoří společenství osob, které by bylo schopno role farnosti naplňovat. Na druhé straně jsou některé městské farnosti neúměrně veliké; nová sídliště případně nemají ani kostel, ani faru.
c) Ve větších městech je pociťována určitá umělost teritoriálního principu farností: lidé se k životu ve farních a filiálních kostelech sdružují většinou podle zcela jiných hledisek, než je teritoriální ohraničení farnosti. Ne zcela přesně, ale mnohdy velmi důrazně se potom tvrdí, že teritoriální farnosti už nemají budoucnost, ta má patřit farnostem personálním. Pro většinu oblastí venkova a malých měst však toto tvrzení neplatí.
§ 68
a) Diecézní synody se musí zabývat otázkami spolehlivého, účinného a ekonomicky dobře promyšleného chodu činnosti biskupských úřadů (kurií) a pomoci tím farnostem s klesajícím počtem kněží. Nové vnímání a z něho plynoucí požadavek restrukturalizace a obnovy farností musí zohlednit dnešní demografickou i náboženskou situaci. Otevřenou otázkou jsou způsoby pastorace a života menších celků, než jsou skutečné farnosti, a jejich církevně-právního postavení a s tím související otázka péče o hmotný majetek církve. Tato péče je kněžími často považována za neúměrnou a nevhodnou zátěž, kterou však nelze zcela jednoduše převést na laiky. Podstatné jsou i otázky rozvoje takových farností, které mají předpoklady k určitému pastoračnímu i misijnímu „vyzařování“ – jsou pro své okolí jakýmsi neformálním duchovním střediskem. A konečně specifické problémy farností ve velkých městech, a to jak v jejich středu, kde obyvatel ubývá a farní kostely jsou spíš jakýmisi „duchovními servisními středisky“, tak na sídlištích, která mají specifické problémy vzhledem k velké koncentraci obyvatel, jejich typické věkové skladbě a většinou chybějící nebo nedostatečné občanské vybavenosti.
b) Sněm doporučuje místní církvi vypracovat partikulární normy, které by vikářům/děkanům umožnily efektivněji koordinovat činnost ve vikariátu a případně dočasně řídit farnost v nepředvídatelné situaci a vytvářet vikariátní/děkanátní pastorační aktivity, případně je soustředit do center (zvláště v diaspoře).
|
