PhDr. Jan Stříbrný

O naději z historie a radosti s historií

Ona naděje vyplývá ze skutečnosti, že katolická církev v českých zemích byla od konce 30. let minulého století po pět desetiletí církví významně svědeckou. Vedle martyrů krve, kterých jsou desítky – a v době nacismu je shledáváme i mezi našimi katolíky německé národnosti – jsou to početné řady svědků víry z času nacistické okupace a komunistické totality; a to nejen mezi těmi, které postihla některá z forem trestní perzekuce, ale také mezi těmi, kdo v situaci trvalých šikan, nespravedlivých postihů a omezování svých práv zachovali věrnost své víře a církvi v podmínkách všedního života.
Uvědomme si, že to je po 300 letech nová zkušenost naší církve! A jak víme z dob prvokřesťanských a všech následných období pronásledování, martyrové jsou pokladem a novou setbou pro budoucnost církve.
Radost souvisí s lidmi, kteří za minulostí automaticky neotočili list, nesnažili se rychle zapomenout nebo před prožitým uniknout. Naše paměť, získané zkušenosti i mravní rozměr našeho jednání jdou s námi, neoddělíme se od nich jakkoli tlustou čarou. Nelze než je věcně a pravdivě poznávat, rozlišovat, s pokornou reflexí – v jednotlivých případech s kajícností – je přijmout a tak se podílet na uzdravení paměti individuální i paměti své partikulární církve.
Myslím, že se nám po listopadu 1989 příliš nepodařilo, aby si křesťané vzájemně naslouchali, snažili se porozumět často rozdílným zkušenostem, které učinili s živým Bohem ve vězení, v exilu, v nepohodě veřejné služby církve či v jejím skrytém působení a na druhé straně dokázali přiznat svá selhání. Potřebujeme do hloubi zažít vděčnost za Boží pomoc a obdarování a současně se zbavit zátěže často už dávných hříchů.
Za uplynulých třináct let se objevilo mnoho osobních svědectví, vzpomínek, kronikářských sdělení křesťanů z časů totality. Díky všem, kteří tak učinili, a ani my ostatní, zvláště ti zkušenější mezi námi, by neměli své svědectví ze skromnosti oddalovat. Jistě vnímáme, že nejde o vynášení zásluh vlastní osoby, ale o doplnění obrazu života církve v čase zkoušky a často o nezastupitelný, byť subjektivní pramen k poznání minulých dějů.
Současně v uplynulém desetiletí začaly vznikat první odborné práce postavené na studiu archivních pramenů. A zde se chci s vámi podělit o onu radost, související s historií, lépe řečeno s živými historiky. Od poloviny 90. let se totiž postupně rozšiřovaly řady absolventů vysokých škol z historických oborů, vesměs křesťanů, kteří ve svých závěrečných pracích pojednali některé téma z nedávných církevních dějin. Jestliže se v České křesťanské akademii snažíme už řadu let inspirovat a koordinovat výzkum církevních dějin obou totalit 20. století, zapojujeme právě tyto začínající odborníky a umožňujeme jim prezentovat a publikovat své první práce (jako příklad uvádím loňskou konferenci o církevních procesech 50. let).
Právě cílená spolupráce mezi katedrami historie teologických fakult, historických a pedagogických fakult, historických ústavů Akademie věd a institucí, jakými jsou Česká i Moravskoslezská křesťanská akademie nebo Centrum pro demokracii a kulturu v Brně a pochopitelně i s Centrem pro církevní dějiny, které nedávno zřídila Česká biskupská konference, by mohla přispět k systematickému rozvoji oboru církevních dějin.
V posledku však nejde jen o odborné zpracovávání této historie, ale pro nás věřící o zdroj posily a inspirace. Mnozí z nás přece víru objevili nebo v ní dozráli prostřednictvím autentických svědeckých osobností, v nichž se snoubila hluboká víra, vnitřní svoboda a odvaha. Právě mladým křesťanům a hledajícím bych velmi přál, aby jim Pán dal potkat takové svědky víry, jakým pro mě byl především Josef Zvěřina.

Zaslat reakci na tento text.