Uskutečňování synodality v církevním společenství se po staletí redukovalo pouze na jeho nutný aspekt spásy, a tak se dnes realizuje v naší církvi pouze při farní nedělní liturgii. Přitom nedělní bohoslužba, zejména ve městě, se jeví spíše jako shromáždění anonymů než jako společenství věřících se vzájemnými hlubokými duchovními a společenskými vztahy. Ani duchovní správce předsedající nedělní liturgii nezná své farníky, i když se jí účastní po desítky let. Nezná je proto, že je zaměstnán správou a bojem o přežití ještě dalších několika farností, ale i proto, že k formování farního společenství nemá žádný nástroj : nezná jejich adresu ani jméno, aby je mohl oslovit a navštívit, když jsou nemocní, či jim popřát k životnímu jubileu. Náš duchovní správce totiž zdědil po komunistickém režimu opatrnost nepokrytě s někým komunikovat či ho navštěvovat, neboť to tehdy pro něho i hostitele mohlo být nebezpečné. Do matrik z doby před rokem 1950 dodnes nemá přístup a také zrušení evidence vyznání jsme z pohodlnosti od komunismu mlčky převzali, ačkoliv kážeme proti privatizaci víry. Takže dnes duchovní správce ani odhadem nemůže znát, kolik má svých farníků, kde a jací jsou, ano, městský duchovní správce mnohdy neví, kde jsou vlastně hranice jeho farnosti. Až když duchovní správce bude mít adresný přehled svých farníků a jejich stavu, může se zamýšlet nad jejich pastorací. To nemůže učinit sám, to se dá učinit pouze společně. Pak teprve může být smysluplné zavést farní, pastorační a ekonomické rady, kde by se uskutečňovala nutná spoluodpovědnost všech farníků za jejich společenství. To se pak realizuje formou společenství dětí, mládeže, rodin, seniorů, ve sněmovních kroužcích, formačních akcích, charitě, ale také při farních poutích, posvíceních, oslavách různých svěcení a jejich výročí atd. To právě ve farnostech chybí.
Uskutečňování společenství diecézního by mělo být podobné, ale v praxi je na tom řádově hůře než farnosti. Slavení diecézních synod ve většině našich biskupství je dnes pouze matnou vzpomínkou na středověk či minulé století a už jsme vlastně zapomněli, co znamenaly a o čem se tam jednalo. Význam stálých poradních orgánů biskupství se do povědomí věřících ani kněží nedostává, a hlavně byly tyto diecézní synody spíše několikadenním ceremoniálem za zavřenými dveřmi, který nepronikl do vědomí nejen věřících diecéze, ale ani jejího duchovenstva. Diecézní synody postrádaly onen náročný, ale nezbytný prvek synodality, totiž aklamaci věřících. I dalších společných diecézních akcí je ve srovnání s farními aktivitami v některých, zejména českých diecézích minimum: několik diecézních setkání mládeže a kněžských dnů za rok a někde občas i diecézní pouť. Chybí pravidelné biskupské a vikářské vizitace, které mají být spíše vzájemnou posilou bratrského společenství než inspekcí, chybí stálá formační a setkávací instituce pro všechny skupiny věřících, která by o jejich společenství pečovala.
Provinční synodální akce se konala naposledy v minulém století pouze v Praze v roce 1860. Dnes se identita našich provincií udržuje pouze národnostním povědomím.
Na úrovní celonárodní je to přece jen lepší: dnes existuje česká biskupská konference, která se schází pravidelně čtyřikrát do roka a nejméně dvakrát do roka na studijních zasedáních, kde se snaží reagovat na současné události. Dále je to slibný právě probíhající celonárodní sněmovní proces, který je předmětem této publikace. V naší historii se dále pořádala některá důležitá celonárodní kněžská či laická shromáždění. Jednou ročně pořádáme celonárodní pouť, zejména mládeže.
Vztah k univerzální církvi je dnes po synodální stránce po prakticky úplné izolaci v době komunismu v optimální situaci zásluhou především kardinála Miloslava Vlka, který je předsedou Rady evropských biskupských konferencí. Jejím úkolem je podpora kolegiální spolupráce evropských biskupů. Dnes má celkem 33 zástupců národních biskupských konferencí v Evropě. Evropská rada pořádá jednou za tři až čtyři roky sympozia; prozatím jednala o sociální komunikaci, katechezi, turismu, migraci, pastoraci mládeže, evropských poutích, ekumenismu, lidských právech, apoštolátu laiků, kněžské formaci, etnických a jazykových menšinách, biblické pastoraci a nových náboženských hnutích. Evropská rada spolupracuje s Konferencí evropských církví, a od roku 1971 je vytvořen společný výbor. Poslední jeho největší akcí bylo ekumenické setkání ve Štýrském Hradci v roce 1997 za účasti početné skupiny zástupců naší církve.
Závěry II. vatikánského koncilu se u nás v době komunismu šířily především prostřednictvím učitelů na litoměřické teologické fakultě a v létech 1968-1974 na teologické fakultě v Olomouci. Ti je citovali ve svých skriptech, jež byla pro novokněze ve farnosti často jedinou pokoncilní pastorační pomůckou. V Olomouci se po roce 1968 pořádaly i kurzy a veřejné přednášky. Některé komunistickým režimem pozorně cenzurované zmínky o vatikánském sněmu byly zveřejněny i v Katolických novinách, Duchovním pastýři a biskupských oběžnících. Tehdejší vedení Katolických novin často doslova odmítalo články o koncilu s odůvodněním, že jsou "příliš moderní". Duchovní pastýř nebyl na tom nijak lépe a měl velmi omezený náklad. A litoměřická teologická fakulta? Ta nezprostředkovávala budoucím kněžím opravdové setkání s duchem koncilu. Nejen pro politickou karanténu, ale i pro to, že sami vyučující neměli snadnou možnost kontaktů s procesem aplikace koncilu jinde v životě církve. A možná i z jiných důvodů...
V podzemí se však šíří neoficiální samizdatová literatura. U koncilních závěrů cestou biskupských rozhodnutí a usnesení právotvorných shromáždění diecézních, provinčních a plenárních sněmů nemohli však naši biskupové prosadit proto, že naše církev byla ochromena komunistickým pronásledováním. A tak se dnes mnohé zatím zakládá na neformálních zvyklostech, avšak jejich vážné narušení v době nacismu a komunismu způsobilo ztrátu jejich tradice.
Nepřijetí výzvy ke změně smýšlení, přehlížení koncilových výzev Ducha sv., způsobilo i v nedávné minulosti řadu problémů i vážných škod v církvi nejen u nás. Mnozí si dobře vzpomínají, jak nám v době komunismu, když nemohl být mezi věřícími kněz se mší sv., pomáhala v malých společenstvích víra v Boží slovo i přítomnost Ježíšovu, "kde jsou dva nebo tři" (srov. SC 7). A naopak vytváření širokých struktur kněžského a biskupského svěcení v davídkovské části podzemní církve bylo z velké části způsobeno i tím, že nebylo vzato v úvahu to nové, co koncil přináší, nebyly vzaty vážně v úvahu všechny ostatní reálné způsoby Ježíšovy přítomnosti, jak je vypočítává liturgická konstituce v čl. 7, a v jejich obzoru byla jediná Ježíšova přítomnost - jistě vrcholná - v eucharistii. Proto tyto Davídkovy aktivity - svěcení ženatých mužů i žen - byly v posledních letech přijímány s velkými sympatiemi a oslavovány na Západě v různých "pokrokových" kruzích, které zdůrazňují (a jistě oprávněně), že křesťan má právo (lidská práva!) na eucharistii a biskup má povinnost to zajistit a tudíž žádat Svatého otce, aby dovolil svěcení tzv. "viri probati". Tyto snahy by mohly mít své oprávnění, kdyby se zároveň obnovila víra v ostatní formy přítomnosti Krista v církvi a plně se využilo i tohoto setkávání s reálně přítomným Kristem. Bohužel v mnohých konzumismem zasažených církevních kruzích je snazší být "obsluhován" svátostí, než vynakládat veliké úsilí, tj. aktivně žít v lásce Ducha svatého, a tak vytvářet podmínky pro tuto vzácnou přítomnost Krista ve společenství.
V takto vzniklé ztrátě smyslu pro církevní uspořádání nahrazené privatizací víry či charismatickými postoji pak ovšem při rozhodování dnešního církevního představeného, ale i každého laika začalo vystupovat do popředí pouze kritérium osobního svědomí, takže dnes zjišťujeme, že si každý dělá, co chce, za resignovaného povzdechu představených. Nemají však pouze vinu ti, kdo takto jednají, staré se totiž odsunulo do zapomnění s tím, že to bylo předkoncilní, a nové nebylo ještě vytvořeno.
Když se u nás nepořádaly sněmy, které by reagovaly na změny v církvi a ve světě, měl každý biskup ve své diecézi alespoň uskutečňovat svými instrukcemi vždy a včas to nové, co předešlé synody a koncily přinesly. Nejen tyto instrukce (pokud byly), ale i usnesení koncilů však upadaly během staletí do zapomnění a jsou u nás předmětem studia jen několika historiků specialistů . Dnes se nacházejí usnesení starých provinčních a diecézních sněmů či jejich biskupských instrukcí pouze v diecézních archivech. Tak se během času stávaly vodítkem pro duchovní správce pouze staré katechismy, skripta a vlastní poznámky ještě z bohosloveckých přednášek.
Diecézní biskupové však dodnes nemají vlastní prostředky k přehlednému prezentování a aggiornamentu učení své partikulární církve také proto, že se k takovému kroku nemohou rozhodovat bez ostatních biskupů ve věcech týkajících se celé či jen naší církve. Naše biskupská konference je sice vyzvána kodexem, aby vydala národní katechismus (kán. 775 CIC), může to však učinit až na základě národního a diecézního partikulárního práva; podle starého se řídí málokdo, neboť ho už prakticky nikdo nezná, a nové není vytvořeno. Množství náboženské literatury, které se po sametové revoluci dostalo na náš trh, může být sice dobrou individuální inspirací pro pastoraci a duchovní vedení, avšak nikoliv pro jednotnou a závaznou duchovní správu. U těch, kdo jsou zvyklí na pořádek, vzbuzuje tato situace samozřejmě dezorientaci, rozladěnost a vzájemné obviňování.
|
