|
|
Povolání laiků v české církvi
Povolání laiků v české církvi
V koncilním dekretu o apoštolátu laiků se říká:
"Uvnitř církevních společenství je činnost laiků tak nutná, že bez ní
nemůže apoštolát pastýřů dosáhnout plného účinku."
Laici proto musí být stále více přesvědčeni o mimořádné možnosti
apoštolské angažovanosti především ve své farnosti.
Je mnoho oblastí společenského života v naší zemi, v nichž se
odvoláváme na "neblahé působení totalitního režimu " - někdy neprávem.
V oblasti života místní církve - farnosti - je to však konstatování
zcela vážné a oprávněné. Při tom se mi však zdá, že tento vliv a užité
prostředky byly četnými věřícími přijímány skoro s pocitem jakési
úlevy, že někdo za ně vyřešil problém vlastní narůstající vlažnosti a
lhostejnosti k plnění svých náboženských povinností. Přestali postupně
žít tak, jak žili před několika desítkami let jejich otcové a matky,
přestali praktikovat víru, která byla vždy základem dobré rodiny a
všech mezilidských vztahů. Nad nimi pláče celá naše společnost, ale
není schopná přiznat, že Církev byla vždy a dále by chtěla být
nositelkou kultury, pevným mravním základem pro utváření vztahů na
všech úrovních. Podporu jí však tato společnost zcela odmítá.
Všichni víme, jak to bylo. Převážně to byly existenční problémy v
zaměstnání, komunistický tlak na rodiče při výchově dětí, degenerovaní
učitelé a vychovatelé. Byla tu touha všechno mít i za cenu
nejrůznějších ústupků. Jak postupně přibývalo nejrůznějších
technických vymožeností a s nimi dostatek příležitosti, jak je získat,
postupně upadal smysl a cit pro hodnoty, které z člověka dělají
lidskou bytost podle Božího obrazu. 40 roků omezování rozvoje
jednotlivce a jeho orientace jen na sebe způsobilo, že po roce 89 nás
zcela ovládla touha dohnat co nejdříve, co jsme zameškali. Bylo nutno
odhodit vše, co nás jen trochu svazovalo a jevilo se nám jako zbytečná
přítěž. Totalita v mnohých potlačila jakýkoliv rozvoj osobnosti v
duchovní dimenzi.
Město Vsetín má asi 35 tis. obyvatel, z toho něco přes 10 tis. se
přihlásilo při posledním sčítání lidu k římskokatolickému vyznání. Z
tohoto počtu navštěvuje bohoslužby týdně asi 1 500 katolíků. Kromě
naší farní obce je ve městě živá církev baptistů, adventistů sedmého
dne, Jednota bratrská, evangelíci dvou vyznání, čs. církev husitská a
křesťanské sbory.
Žiji v naší farnosti bezmála půl století a tak jsem vypozoroval také
to, že na postoj jednotlivce vůči Bohu a jeho konkrétní víru má veliký
vliv osobnost pastýře. Za tuto dobu jsem zažil působení celé řady
duchovních, z nichž někteří byli a dosud jsou vynikajícími pastýři.
Jsou však jen lidé, a tak měli různé pastorační úspěchy. Řadoví věřící
jsou na tyto skutečnosti značně vnímaví a někdy je pro ně snadnější
posuzovat Církev a náboženství podle osoby kněze než budovat a
korigovat svůj osobní vztah k P. Bohu a farnímu společenství. Takovým
nepomáhá ani vědomí, že do kostela chodíme proto, že je v něm přítomen
Ježíš.
Pro četný okruh věřících se jejich vztah k farnosti zúžil skoro jen na
pasivní účast na nedělní bohoslužbě, přičemž slovo života do nich padá
jako na skálu. Žádá-li se od nich něco navíc, hned jsou plni protestů.
Mnozí se ještě nedávno zúčastňovali různých liturgických slavností a
pobožností, které byly postupem času zrušeny - také pro klesající
zájem věřících. Dnes po skončeni nedělní mše svaté rychle domů, aby
náhodou něco nezmeškali - někdy v televizi, někdy na zahrádce.
Naprosto schází touha po kontaktu s jinými ze společenství; výjimku
tvoří mladé rodiny s dětmi, kteří po skončení tzv. dětské mše zůstanou
před kostelem, kde vzájemně proberou - samozřejmě v rychlosti -
nejžhavější problémy své nebo společenství.
Některým je zatěžko vyslechnout obšírnější ohlášení a reptají, že mají
"dvě kázání". Reptají proti mimořádným sbírkám a nejsou schopni
pochopit vznikající problém financování církve, protože to za ně dosud
někdo dělal. Nebo nedokáží podpořit svého duchovního správce, jde-li o
účast na náboženské pouti na pozvání vdp. arcibiskupa, nedovedou se
vzepnout k modlitbám za kněžská a řeholní povolání a stále čekají, že
to za ně někdo udělá. Je to jistá pohodlnost, letargie a nedostatek
odpovědnosti za sebe a svůj díl na životě farnosti a Církve.
Cestu k zapojení co nejširšího okruhu věřících na životě farnosti a
smysluplném apoštolátu laiků vidím v rozvoji nejrůznějších laických
zájmových seskupení zaštítěných dobře fungujícími farními radami.
Obnovení různých bratrstev, třetích řádů, asociacemi, sdruženími a
hnutími. Zájmovými s jedním cílem: co nejvíc se přibližovat Bohu v
praktickém žití evangelia.
Tato sdružení laiků ve své činnosti motivované nejrůznějšími
duchovními potřebami lidí, mohou být ve svých důsledcích místem, kde
hledající najdou odpověď na otázky a problémy svého života. V této
souvislosti se pak stanou cennou pomocí k dosažení úplného
křesťanského způsobu života ve shodě a požadavky evangelia.
Každé laické sdruženi musí nutně vyvolávat živou angažovanost k
vytváření bratrštějších podmínek života všech. Mohou se věnovat
kontemplaci a prohlubování modlitby jako osobního intenzivního
rozhovoru s Pánem, mohou se věnovat rozvoji liturgického a svátostného
života. Mohou usilovně hledat cestu k povolání ke křesťanskému
manželství, ke kněžství a řeholnímu životu. Mohou se angažovat v
katechezi a výchově křesťanů všech věkových kategorií. Mohou se
zaměřit na pronikání křesťanské přítomnosti do nejrůznějších sfér
společenského života. Farnost by měl postupně prostoupit "duch
chudoby" ve smyslu evangelia, tj. velkodušné lásky ke všem, zejména
potřebným. A těm pokřtěným, kteří se "vzdálili" náboženské praxi -
pomoci ke konverzi a návratu ke křesťanskému způsobu života.
Činnost laiků ve sdruženích si samozřejmě nelze představit bez úzké
spolupráce s kněžími, neboť nemohou a ani nechtějí suplovat jejich
svátostné poslání. Jen tak se bude rozvíjet společenství křesťanského
lidu, budou-li současně vedeni k chápání a praktickému uskutečňování
dobrých bratrských vztahů poznamenaných pokornou vzájemnou láskou.
Karel Sadila
Zaslat reakci na tento text.
|