Alespoň okrajově je třeba se po předchozím popisu vztahů jáhen – kněz a jáhen – laik v pastoraci zmínit také vztah jáhnů a biskupa. V první kapitole byly některé důležité souvislosti vztahu jáhni – biskup zmíněny. Biskupská služba je ve svátosti svěcení primární, protože je ustanovena přímo od Krista, zatímco presbyterství a jáhenství jsou sekundární služby, ustanovené podle Kristovy vůle apoštoly, tedy církví vedenou Duchem svatým. Vztah jáhnů k jejich biskupovi byl dříve zřejmě užší než dnes. To souviselo s chápáním jáhenství jako samostatné služby.
„Jáhni byli po přímo podřízeni biskupovi a nebyli jáhni nějakého faráře. Jasnější zvýraznění a uvědomění si této souvislosti u samotných kněží a diákonů a u obcí, jichž se to týká, může významně přispět k jasnějšímu profilování stálého jáhna.“
V první kapitole byla zmíněná slova A. Rotha o tom, že jáhen je spolupracovníkem biskupa, zatímco presbyter jeho zástupce na určitém území (farnosti). Jáhnové tedy nepatří z pracovního hlediska přímo do farnosti, ale mají samostatně spolupracovat s biskupem. Tak alespoň zřejmě fungovalo jáhenství v historii. Pokud je dnes opět samostatnou součástí svátosti svěcení, měl by se znovu začít uskutečňovat i tento vztah.
Jáhni v historii tvořili v diakonické pastoraci společenství vedené arcijáhnem, jehož služba, byť se časem stala správním úřadem pro kněze, měla původně diakonický charakter. Arcijáhen, který byl samozřejmě svěcením také jáhen, měl patrně na starosti právě koordinaci diakonické práce sboru jáhnů. V současnosti v našich diecézích podobná služba funguje různými způsoby. V moravské církevní provincii poměrně dobře, v Čechách odlišně v každé diecézi. Závisí to také hodně na způsobu práce jáhnů a jejich počtu v diecézi. Pro vztah s biskupem je však důležitější, že jáhni vedení arcijáhnem tvořili určité společenství - sbor jáhnů, jak sami jáhni zpívají o Velikonocích v Exultetu. Proto bylo zcela záměrně už v nadpisu použito slovo jáhni a ne jáhen ve vztahu k biskupovi. Protože jáhni by měli mít vztah ke svému biskupovi, kterému pomáhají s diakonií v jeho diecézi, jako celek, naopak totéž platí i o biskupovi vzhledem k jáhnům. Jejich služba totiž není samostatná a kolegiální, jako služba kněží (farářů), ale má se uskutečňovat jako asistence biskupovi v jeho péči o diakonii. Zvláštní společenství - communio jáhnů a biskupa je tedy pro jejich vztah konstitutivní. Vždyť z teologie svátosti svěcení je patrné, že v biskupově službě je spojena služba jáhenská s presbyterskou, a proto tak jako vzniká zvláštní communio mezi biskupem a kněžími, tak vzniká také zvláštní communio mezi biskupem a jáhny. A vzniká konečně i communio obou sborů, tedy celého kléru mezi sebou, sjednocené ve službě biskupa, který je hlavou, ale i pastýřem kléru. Biskupská služba, jako plnost svátosti svěcení, je samozřejmě více než jen prosté spojení jáhenství a kněžství, ale právě proto sjednocuje sbor služebníků církve. Sbor jáhnů proto není jednou z frakcí v kléru, ale mohl by přispět, pokud by bylo communio jáhnů mezi sebou i s biskupem opravdu rozvíjeno, k jasnější profilaci jáhenské služby.
* * *
Nyní byla popsána řada souvislostí, která se týkají jáhenství. V posledku však jáhenství vždy souvisí s již popsaným nespravedlivým stavem v dnešním světě. Jáhen, autentický reprezentant církve, přináší evangelium do světa, aby slyšel o své spáse a mohl se z ní radovat spolu s ostatními, tedy s církví, jako shromážděním Božího lidu. Musíme si ovšem uvědomit, že tímto rozdělením skrze popsanou nespravedlnost není zasažen jen svět obecně, ale také zcela konkrétně církev sama:
„ (...) církev prvního světa (...) na sobě nese (...) stále ještě znamení konzervatizmu v záporném smyslu tohoto slova, zatímco se ve třetím světě nachází v čele snah o společenské reformy.“
Vzhledem k tomu, že česká církev patří do prvního světa, je patrné, že je i jejím úkolem se tohoto rozporu v sobě samé zbavit. Zatímco jáhenství v třetím a čtvrtém světě musí mít jiné cíle, je jáhenství ve světě prvním voláno v duchu Sk 6 k práci na zmírnění tohoto rozporu. Posláním jáhnů není řídit církev. Jáhenství je v církvi právě proto, aby ti, kdo církev řídí, měli dostatek prostoru pro tuto službu, a přitom aby církev žila a vycházela i k těm, jejichž hlas není často slyšet, nebo mu není dopřáno, aby slyšen byl. Obnovené jáhenství jako samostatná součást svátosti svěcení je proto v západní církev kairos, který má být využit. A to nejen ke stálému odstraňování tohoto rozporu ve světě, ale v současnosti také v církvi k odstranění zmíněného negativního konzervatizmu, a to kvůli tomu, aby nezaniklo její diakonické poslání. Jaký může být konkrétní dopad této myšlenky by měla zodpovědět následující kapitola.
|
