§ 110
a) Sněm chce celé místní církvi předložit slova Jana Pavla II.: „Víra, která se nestala kulturou, nebyla ani plně přijata, ani důkladně promyšlena, ani věrně prožita.“ Kultura je dnes pro místní církev „znamením času“.
b) Kultura je souhrn znaků, významů, pojmů, zvyklostí, obyčejů a způsobů jednání, které člověk vytvořil, aby si mohl s druhými rozumět. Kultura je vitální organismus společnosti. V kultuře rozlišujeme svěřená dobra jako její podstatu a kulturní projevy jako jevy, které do autentické kultury dorůstají.
c) Kulturu vytváří člověk, poněvadž potřebuje komunikovat, sdílet se a žít ve vztazích. Křesťanství je kromě božsko-lidské skutečnosti rovněž fenoménem kultur; je vírou, která se stala kulturou.
d) „Znamením času“ je dnes bezesporu křesťanské pojetí kultury, totiž nalezení Ducha ve všech věcech, kterými lidé komunikují a rozumí si. Velmi dramatickou otázkou zůstává, jak vnímavému člověku dneška pomoci, aby Duch pronikl veškeré jeho jednání, všechno, čím je, co má a co koná, jak vložit Ducha do všeho, co dělá, do vědy, umění, do rodinného života, do vzdělání, do politiky, do služby, do práce, do společenského života i do hospodářství.
e) Díla kultury, která tvoří křesťané, obsahují pět základních dispozic: ducha zvnitřnění, ducha lásky, ducha vnímání věcí neviditelných, ducha živého tvůrčího obsahu (proti formalismu) a ducha zdokonalování (rozlišení, k čemu dorůstat).
§ 111
a) Význam kultury pro křesťanskou zkušenost spočívá ve vzájemném vztahu mezi evangelní zvěstí a kulturou. Kult a kultura spolu souvisejí: uznáváme někoho, koho máme rádi, a ten je předmětem obdivu. Zde není místo pro egoismus, který si chce stačit ve vlastnění hodnot. Mít „rád hodnoty od někoho“ se děje v dialogu. Lidská osoba je bytostí kulturní.
b) Krásu stvoření je možné uchovat jen tehdy, bude-li uchován a rozvíjen vztah Bůh-člověk, člověk-Bůh. Kultura tyto vztahy vyjadřuje navenek. Vztah z druhé strany potřebuje materii a symbol, které směřují k Duchu. Kde je možnost sdělení, tam roste společenství.
c) Kulturní změny nelze analyzovat s matematickou přesností: učí nás vnímat jiné hodnoty, které jsou pro důstojný lidský život nepostradatelné. Ne vše lze přesně změřit, ne vše lze přesně odůvodnit, a to i tehdy, vnímáme-li potřebu řádu a harmonie. Tyto hodnoty nás vychovávají ke vztahu intimity k Bohu, neboť projevy Ducha se neodvíjejí podle našich koncepcí. Učíme se každý den schopnostem nést kulturní hodnoty, které jsou skrytým bohatstvím každého člověka a křesťana.
d) Umělecká tvořivost je založená na schopnosti člověka dát se do služby toho, co k němu přichází jako inspirace od Boha, co člověka pozvedá výš, vyjít z povrchu věcí do hloubky. Umělec začne pronikat k podstatě věcí, k tomu, co o ní říká Bůh, jak se Bůh na ni dívá. Když si zvykne v tomto skutečnějším světě Božího vidění věcí, pak se vrací nazpátek k lidem, aby jim vyjádřil svou zkušenost; to, co prožil a viděl, nese v sobě. Má podíl na tom, co není stvořeno lidskýma rukama. Jeho moudrost je spojena s nestvořenou Moudrostí. Dnes je každý duchovní člověk pozván k tomu, aby byl tvůrčí a sám se stal obrazem a tváří božské skutečnosti, aby božské pronikalo jeho tvář, stal se obrazem Boha. Zvláště citlivě vnímá, že je dnes každý pozván k tomu, aby to, co koná, bylo neseno touto vnitřní inspirací. Proto nemluvíme s uměním nebo kulturou, ale s konkrétním umělcem, člověkem určité kultury.
§ 112
Nesnadnost „kulturu“ definovat má rovněž tu přednost, že odkazuje na pluralismus přístupů k projevům Ducha. Postmoderní kultura nemusí být v dialogu s církví vzdálenější než kultura v dřívějších křesťanských dobách. Nejdříve se v církvi musíme učit vést dialog s umělci, pak následuje teprve dialog s tím, co tvoří. Je vzácným darem, když můžeme zakoušet upřímnou snahu mnoha umělců ptát se církve, co se kulturou vlastně rozumí. Tento vztah je východiskem pro pastorační péči církve o umělce.
§ 113
a) Sněm klade místní církvi ke zvážení potřebu rozlišení trendů, jejich významů, akcentů a potřebu svobody v umění a kultuře. Estetické vnímání k posouzení kulturních trendů je nedostatečné; je zapotřebí estetické cítění spojovat s askezí a očistou srdce.
b) V církvi musí vznikat skutečný lidský prostor pro osobní poznání těch, kdo v oblasti kultury působí. Potřeba nechat promluvit jejich vnímání světa nesmí být umlčena ani nesnadností tohoto rozhovoru, ani okamžitou nemožností dát přiměřenou odpověď.
c) Je třeba věnovat větší pozornost kulturní formaci v semináři ve spolupráci s teologickými fakultami. Autentický duchovní život nutně potřebuje vhodné propojení duchovního života s kulturními impulzy. Cílem seminární formace je i motivovat, vychovat a nabídnout kompetentní a komunikativní kněze pro formaci osob, činných v kulturním životě.
d) Církev nemusí umělce jen poučovat, ale má vydat svědectví, že je schopná přijímat podněty od těch, kdo mají s inspirací osobní zkušenost. Někdy stačí se nad výpověďmi a zkušenostmi osob kulturně činných vážněji zamyslet.
e) Církev se musí učit podporovat formaci umělců a nezapomínat na rodiny umělců v tísni. Nemusíme se bát slyšet od umělců oprávněnou kritiku. V centrálních institucích církve nelze mít jednostranné „kulturní“ preference, ale je nutné učit se nechat zaznít více plurality uměleckého vnímání.
|
