K problematice sněmovních kroužků

Sněmovním kroužkům dochází dech

Perspektivy 2/2002

Sněmovní kroužek není žádné "spolčo" ani nezávazné klábosení, ale pracovní setkání, z něhož mají vyplynout informace a závěry pro život církve. Mnozí z nás to zřejmě nepochopili. Nebo jsme to naopak pochopili velmi dobře a nelíbí se nám to. Radši dáme přednost setkáním, kde si můžeme jen tak popovídat, prožívat zbožné pocity, nebo jen pasivně sedět a poslouchat, co připravil někdo jiný, pokud možno farář. Hlavně, aby nikdo nechtěl práci od nás. Kde je nějaká zodpovědnost? Plenární sněm je celocírkevní akce vyhlášená biskupským sborem. Nemůžeme se chovat jako malé děti, které běhají od jedné hry ke druhé, z pískoviště na pískoviště, z hřiště na hřiště, podle toho, co je zrovna upoutá.
"Čemu připodobním toto pokolení? Je jako děti, které sedí na tržišti a pokřikují na své druhy: Hráli jsme vám, a vy jste netancovali; naříkali jsme, a vy jste nelomili rukama" (Mt 11, 16-17).
Stěžujeme si, že v církvi chybí dialog. Ten nám byl nabídnut v rámci sněmovního procesu, a nevyužili jsme toho. Ozývá se sice námitka, že hierarchie nemá o závěry sněmovních kroužků zájem. Nemůžeme přece chtít, aby zrovna na náš zápis někdo z biskupství okamžitě reagoval. Na příslušné adresy přicházejí zápisy ze všech stran, některé z nich možná nemají hlavu ani patu. V každém případě však vyžadují dlouhodobou analýzu a celý tým odborníků.
Ale i v případě, že hierarchie skutečně nemá zájem, je to její problém, nikoliv náš. Sněmovní kroužek znamená pozitivní přínos pro farnost jako takovou. Lidé se setkají, seznámí, naučí se komunikovat, formulovat problémy, vzájemně si naslouchat. Nestačí zahlédnout se jen letmo v kostele, po mši se rozprchnout do všech stran, a nic o sobě nevědět, v horším případě se ještě pomlouvat.
Někdo může říct, že v každé větší farnosti fungují skupiny pro mládež, rodiny, seniory atd., případně různá církevní hnutí. Kam se ale mají obrátit ti, kteří nepatří do žádné z uvedených kategorií a spiritualita určitých hnutí jim je cizí, případně se do nich nemohou zapojit z časových důvodů (rodina, náročná profese, zdravotní problémy). Osobně nemám nic proti hnutím v církvi, pokud jsou pouze součástí farní obce a nepokládají se za jedinou formu křesťanského života, za podstatu a středobod církve. Pokud si druzí nemusí vedle nich připadat jako křesťané horší kategorie. Ze strany některých hnutí jsem slyšela názor, že ti ostatní, co jsou mimo, duchovně nerostou, nebo že se bojí nároků a těžkých křížů v rámci následování Krista. Domnívám se, že následovat Krista a žít hodnotné křesťanství lze i mimo hnutí. Pán si své vyvolené najde všude a kříž se nevyhne nikomu, ať už je nebo není členem nějakého hnutí, neboť "Duch vane, kam chce, jeho hlas slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje" (Jn 3,8).
Ve farnosti musí existovat všeobecná základna pro všechny, aby se setkali, poznali, vyměnili si životní zkušenosti, radosti, starosti, břemena. Skutečné křesťanství se realizuje především v bratrských vztazích. A právě tady vidím smysl a funkci sněmovních kroužků.

Kateřina Tetivová

Zaslat reakci na tento text.