P. ICLic. Michal Podzimek

Paragraf 68 IL na šestém řádku a některé dopolední příspěvky volají po „zohlednění dnešní demografické a náboženské situace“ a vytvoření analýz pro další koncepci církve.
Domnívám se, že církev nejlépe udělá, když dodrží na naplní odvěký požadavek církevního práva a vytvoří si seznam svých osob vzhledem k územnímu charakteru farností – tzv. „index animarum“.
Nechci zde poučovat, ale každý absolvent základního studia církevního práva musí vědět: že Křtem se člověk stává církví osobou, která má nejenom své místo v matrice místa křtu, ale je to OSOBA, která žije své křesťanství na nějakém území. Pokud církev nebude vědět přesně, kolik a jaké (tedy duchovně, sociálně a ekonomicky zdatné) osoby na území svých farností má, nemůže rozumně hospodařit s lidským potenciálem (kněží a aktivních laiků) a ekonomickými prostředky.
Netřeba hledat žádnou novou koncepci církve, pouze stačí začít u kánonu 100 a 102 CIC a zjistit v první řadě, kolik nás je – prostým přihlášením a následným zaregistrováním členů církve v kanceláři jednotlivých farností.
Zavedení této databáze není při dnešních komunikačních možnostech téměř žádný problém. Polská církev např. systém farních kartoték má skvěle zaveden.
Navrhuji tedy sněmu, aby odhlasoval návrh na zavedení evidence členů církve podle ustanovení práva. Tím odpadne starost o §67 písmeno C, a jasně se ukáže, kde je teritoriální princip neudržitelný a ve kterých městech je třeba zavést personální farnosti.
Toto vytvoření databáze svých členů umožní hledání modelu připravovaného samofinancování církve, na které dříve či později musíme přejít.
Je třeba si uvědomit že v sekulární sféře i poslední klub zahrádkářů ví, kdo a kde do něho patří a jaká má práva a povinnosti vůči své společnosti.

Z tohoto zjištění pak vyplyne další nutnost, od které se církev může odrazit –totiž restrukturalizace a pravděpodobně velké snížení počtu farností, které mají dnes již pouze historický charakter, zvláště na českém venkově a v nedosídleném pohraničí.
Na to, jaké je kritérium farnosti máme jasný kánon v Kodexu číslo 515 a 519, který je vepsán do prvních řádků §67 IL. Navrhuji, aby z tohoto sněmu vzešel obligatorní závazek zrušit nebo případně někde založit farnosti tak, aby bylo věcně i administrativně odbřemeněno správcům (především tedy kněžím v duchovní správě a budou se moci věnovat věcem skutečně primárním (farníkům, mládeži, mladým rodinám seniorům…) atd.
Prakticky zřízení nebo zrušení farnosti je velmi snadným aktem v rukou diecézních biskupů, kteří potřebují jen záležitost (nikoliv že by potřebovali souhlas) své kněžské rady.

S tím ovšem souvisí další neodvratný úkol – vyřešit otázku přebytečných objektů, které si církev z minulosti nese (dnes spíše jako zátěž). Odvaha k prodeji, případě předáním nepotřebných kostelů, kaplí a far do majetku jiným subjektům je nutností k uvolnění kněžstva pro pastorační a evangelizační práci.
Problémem je zde zákon o památkové ochraně, který vzniknul v osmdesátých letech a který je pro církev maximálně nevýhodný, protože dovoluje státu závazně nařizovat způsob ochrany objektů a přitom se nezavazuje k povinnému plnému hrazení nákladů na své požadavky.
Navrhuji ustanovení komise, která vejde do jednání se státem ve věci změny tohoto zákona. Možná je to otázka pro ústavní soud, který by mohl přezkoumat, jestli tento zákon přímo protiústavní.

Je zde mnoho dalších otázek, které sněm nevyřeší a které jsou v kompetenci konfesního práva (vztah církve a státu, samofinancování církve…), ale přesto se domnívám, že ve věcech výše uvedených (je to životní nutnost) musí vzejít ze sněmu jasné slovo a závazné normy. Ukončuji citátem pana kardinála Berana, který za doby své internace řekl dominikánské sestře Aleně Chromčákové - od ní to mám z první ruky – „Církev nezahyne, ale nikdo neslíbil, že nezahyne v Čechách.“

Nenecháme si vzít budoucnost tím, že si budeme stále hrát na minulost.

Zaslat reakci na tento text.