ČBK - plenární sněm Katolické Církve v ČR
 
Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR 
Poslední zprávy o sněmu 
 
Základní dokumenty plenárního sněmu 
Sněmovní kroužky 
 
I. zasedání Plenárního sněmu 
Příprava II. zasedání Plenárního sněmu 
II. zasedání Plenárního sněmu 
 
Statistiky a analýzy 
Příspěvky ke sněmu 
Napsali o sněmu 
Sněm české katolické církve 
Katolický týdeník 
Arcidiecézní zpravodaj Praha 
OLDIN 
IKD 
Diecézní zpravodaj Plzeň 
OKNO 
Aktuality: SETKÁNÍ 
AD 
Farní časopisy 
Ostatní 
 
Archiv 
Modlitba za plenární sněm 
Církevní dokumenty (koncilní a pokoncilní) 
 
Mapa stránek 
Kontakt 
 
 



 

Sněm české katolické církve. Obnova synodality 24

Miloš Raban

Legátní koncily

Stejně jako papežské a generální nabývaly na významu od 11. stol. tzv. legátní koncily , kde byla papežská reprezentace manifestována prostřednictvím papežských legátů. Tyto sněmy byly rozšířeny na říšské a národní koncily, které pak svolával a řídil papežský legát, jmenovaný buď ad hoc, nebo jako stálý legát, který měl pravomoc svolávat legátní koncil kdykoliv podle svého uvážení. Tím byli jmenováni většinou důvěryhodní metropolité . Legátní koncily připomínají svou strukturou a rozsahem dřívější plenární koncily. Nahrazovaly však především provinční koncily, které metropolité přestávali svolávat, protože k tomu ztratili pravomoc. Na těchto koncilech nebyli už biskupové chápáni jako vrchní pastýři a reprezentanti partikulárních církví, nýbrž jako členové celého kolegia biskupů jakožto následovníků apoštolského kolegia. Biskup znamená nyní v první řadě úřad, který má zodpovědnost především za celou a až potom za svou partikulární církev. Místní církve ve své struktuře a konkrétním uskutečňování svého života nehrály poté žádnou rozhodující roli v celé církvi, nýbrž se staly správními okresy západní církve, z níž se vytratilo relativní sebeurčení, které ještě vlastnil organismus communio ecclesiarum. Proto nejsou synody druhého tisíciletí už shromážděním biskupů jako reprezentantů místních církví, nýbrž shromážděním biskupů jako členů episkopátu obecné církve . Legátní koncily mizí ve 14. století se vzestupem západních národních států a oslabením papežství velkým schizmatem.
Východní rozlišení na ekumenické a partikulární sněmy převzal až ve 12. století Graciánův dekret, avšak stanovil zcela nové kritérium autority, které zakazuje jakékoliv synodální shromáždění bez papežské autorizace. V rané církvi hrály provinční a regionální sněmy rozhodující roli pro veškerý život místních církví a jejich společenství. Ekumenické koncily byly ještě v raném středověku pro řešení problémů via extraordinaria oproti via ordinaria provinčních sněmů. Ony byly vrcholem řádného synodálního systému. Nyní však z centralistického hlediska tuto rozhodující roli převzaly ekumenické, popř. legátní koncily, a partikulární sněmy a synody se stávaly pouze jejich výkonnými orgány. Gracián tak znatelným způsobem ovlivnil představu církve a teologické myšlení, zejména ekleziologii, až do dnešních dnů. .
Ve 13. století dochází také ve východních církvích k redukci synodální činnosti. Východní patriarchové svolávají pouze svůj permanentní stálý synod, a ten je čím dál méně reprezentativní. Patriarcha svolával tyto synody pouze na úkor synodů metropolitních a patriarchálních. V permanentních synodech se totiž mohla výrazněji uplatnit patriarchova pravomoc. Přesto se však právě v tomto permanentním synodu udržuje smysl pro stálé synodální rozhodování .



předcházející | obsah | následující