I. vatikánský koncil (1869-70) bylo čistě církevní shromáždění bez státní účasti za osobního papežova předsednictví. Vedle důležitých věroučných ustanovení zde bylo vyhlášeno dogma o papežově neomylnosti a jeho jurisdikční primát. V praxi to znamenalo konečnou centralizaci veškeré církevní moci do papežských rukou a tím i definitivní odsouzení všech západních partikularistických hnutí neuznávajících jurisdikci papežského primátu, jako konciliarismu, episkopalismu, galikanismu a amerikanismu . Avšak pod vlivem vídeňského kardinála Othmara Rauschera a pražského kardinála Bedřicha Schwarzenberga se na tomto sněmu postavilo 136 koncilových otců proti vyhlášení dogmatu o neomylnosti a 61 jich před hlasováním odjelo na protest z Říma. Tím však rakouští biskupové ztratili podporu Apoštolského stolce a vzápětí ztratili tak těžce a zdlouhavě vydobytou autoritu a náboženskou svobodu v Rakousko-Uhersku. Vyhlášení neomylnosti proto rakouské vládě v roce 1870 nic nebránilo, aby nevypověděla poměrně pro církev příznivý konkordát se Svatým stolcem. Znamenalo to opětné zmrazení synodálního hnutí organizovaného církevní hierarchií a dalo prostor nepravomocným synodálním projevům. Řada duchovních a laiků (u nás asi 100.000) na protest proti vyhlášeným dogmatům opustila církev a založila tzv. církev starokatolickou s biskupstvím ve Varnsdorfu. I. vatikánský koncil byl však násilně přerušen, protože církevní stát okupovala vojska krále Viktora Emanuela II. a Garibaldiho. Jeho faktickým dokončením a uzavřením byl pak vlastně po 90 letech II. vatikánský koncil.
Po ukončení I. vatikánského koncilu se biskupové Čech a Moravy poprvé sešli na biskupské konferenci v Praze 12. - 14. března 1872 , aby zhodnotila pokoncilní situaci. Na to pak svolal v Českých Budějovicích biskup Jirsík diecézní synodu v létech 1872 a 1875 a kardinál Schwarzenberg v Praze 1873 .
Rakouská vláda nato v roce 1874 vydala nové církevní zákony stavící církev opět pod státní dozor. Rakouská biskupská konference na svém zasedání téhož roku před tímto rozhodnutím kapitulovala. Biskupská konference vydávala pak i pastýřské listy společné s rakouskou vládou. Toto období (1874-1918) je u nás neslavně známé jako austrokatolicismus.
|
