Zatímco východní církev vydávala po chalcedonském koncilu (451) své nejlepší síly v boji o jemné distinkce v kristologii, svět se změnil. Rozklad státní moci východního císařství pod tlakem muslimů nutil papeže, aby se obrátil k západní francké říši. Toto spojení karolínského císařství a papežství determinovalo novou epochu dějin církve a projevilo se v pořádání tzv. říšských koncilů za merovejské a karolínské dynastie.
V době stěhování národů založily germánské kmeny na půdě západní říše nové státy, Vandalové a Ostrogóti jen krátkodobé, Vizigóti a Langobardi trvalejší. Frankové pak založili veleříši s nadějnou budoucností. Na Východě se přitom rozvinula arabská expanze. V nezadržitelném vítězném tažení dobyla Persii, Řecko, Antiochii, Sýrii, Svatou zemi, Egypt, ale také celou severní Afriku, kde všude zničila významné starobylé církve a ukovala islámský pás, který po osm století odděloval křesťanský Západ od ostatního světa. Vstup Germánů a Arabů do světových církevních dějin nezůstal bez vlivu na uspořádání a strukturu koncilů.
Biskupové pokračovali ve své synodní činnosti v zemských církvích říší Vizigótů a Franků na území okupovaného římského impéria. Proto je přínos národních španělských a galských koncilů významný pro přenos tradice rané církve. Stále však platilo povinné svolávání provinčních sněmů jednou do roka. Koncil v Toledu v roce 589 ustanovil, že národní koncily se sejdou jen v případě obecné příčiny, a odvolává se tím na nicejský kánon o plenárních sněmech. Z toho lze soudit, že národní koncily jsou chápány jako druh plenárních koncilů. Pozoruhodná je slavná formule tohoto koncilu, která zavazuje všechny koncily scházet se ve jménu Božím. Všechny koncilní jednací řády pak toto ustanovení přejaly a rozvinuly. Když vizigótští králové na něm přestoupili od ariánství ke katolictví, staly se tím toledské synody rovněž říšskými synodami. Církevní a státní zřízení se zde i v říši Franků vzájemně prolínalo, ale přece zase jinak než v byzantské říši. Vizigótské a francké zemské a národní koncily jsou věrným výrazem tohoto stavu . Ozřejmily, proč se tehdy na Západě nemohl uskutečnit žádný ekumenický koncil. Řím, jediná církevní autorita, která by byla bývala k tomu oprávněna, byl v moci východořímského císaře a nedisponoval ještě dostatečným vlivem v germánských zemských církvích, nehledě na církve anglosaské, které ani sám nezaložil.
Tak se zemské sněmy svolávané merovejskými králi staly později v době Karlovců říšskými koncily a spojovaly se s říšskými sněmy světských pánů. Byla to světsko-církevní shromáždění, tzv. koncilia mixta . Po celý raný středověk pořádali římští císařové v Německu a Itálii takové synody, na nichž často byli přítomni světští páni, aniž tím byl porušen církevní charakter těchto sněmů. Také na těchto shromážděních se biskupové pravidelně radili o církevních záležitostech odděleně od světských představitelů, i když jejich ustanovení v období Karlovců král někdy vyhlašoval jako říšský zákon. Třebaže postavení a význam těchto koncilů byly ve znamení panujícího vlivu světských sil, rozhodování ve vnitrocírkevních věcech – zákonodárství, správa a soudnictví – zůstávalo na přítomných biskupech.
Arabská expanze neodtrhla od byzantské říše jen daleké provincie, ale pronikla již na konci 7. století až před hradby Cařihradu. Císař Lev III. Isaurský se dal pohnout církevními kruhy zaměřenými nepřátelsky vůči obrazům a ovlivněn židovskými a islámskými vzory zakázal v roce 730 císařským ediktem uctívání ikon. Marně protestoval papež Řehoř III. na římském koncilu (731) proti obrazoborectví. Synod v Hierei (754) na Bosporu je však opět teologicky zdůvodnil a sankcionoval .
V lidu a především v mnišstvu nikdy nevyhaslý odpor proti státně církevnickému obrazoborectví dostal průchod, až když energická Irena se stala císařovnou (780). Její první pokus likvidovat obrazoborectví synodem (786) se nezdařil; obrazoborci vnikli s tasenými meči do chrámu a shromáždění rozehnali. Podporována dosazeným patriarchou Tarasiem, obrazům nakloněným, uskutečnila Irena na podzim 787 v Nicei říšský koncil uznaný jako 7. ekumenický, poslední, který uznává jak katolická tak ortodoxní církev. Ten zrušil rozhodnutí z roku 754 nepřátelská obrazům, vyvrátil argumenty uváděné obrazoborci proti uctívání obrazů z Písma svatého a církevní tradice a definoval nauku víry .
Na tomto koncilu došlo také k rozlišení koncilů na místní, partikulární a ekumenické. Další rozdíl mezi ekumenickým a partikulárním sněmem tkvěl ve svolavateli. Ekumenický sněm doposud svolával císař, ostatní sněmy si svolávaly místní církve samy: diecézní - místní biskup, provinční - metropolita, a plenární, regionální či primaciální – primas, patriarchální - patriarcha. Přesto se na Západě tomuto rozlišení nadále nevěnovala pozornost. Až velký znalec církevního práva v 9. století Hinkmar z Remeše postavil proti sobě sněmy univerzální a provinční .
Karel Veliký, jenž se nepovažoval za menšího ochránce pravé víry než byzantský císař, potíral obrazoborecký blud Byzantinců ve svém teologickém spise, v tzv. Libri Carolini Zde chtěl také odepřít ekumenický charakter druhému nicejskému koncilu z roku 787. Proti němu zamýšlel Karel v roce 794 postavit všeobecný koncil Západu ve Frankfurtu, na nějž se dostavili nejen biskupové všech církevních provincií francké říše a dva zástupci papeže, ale také biskupové z Anglie. Karel mu sám předsedal, zasahoval aktivně do teologických jednání, měl první a poslední slovo. Pro nás je však důležité, že už tam se v kánonu 52 zdůraznilo právo užívání domácího jazyka při liturgii .
Morava na počátku devátého století náležela do pasovské diecéze solnohradské provincie jako arcipresbyteriát, ve kterém pasovský biskup Reginhar (818-838) konal pravidelně synody místního duchovenstva. Proto také přijali vyslanci západních Slovanů z Čech a Moravy obeslání císaře Ludvíka Pobožného na francký říšský sněm roku 822 svolaný opět do Frankfurtu nad Mohanem. Mezitím na Moravě působila misie aquilejského patriarchátu. Iroskotské a anglosaské misie respektovaly zase solnohradského metropolitu. Je zjištěno, že roku 845 je 14 českých vévodů pokřtěno v katedrále řezenského biskupství. Jak bylo zvykem, stalo se tak zřejmě na řezenském sněmu.
Moravský kníže Rostislav ve snaze posílit politickou samostatnost ovšem využil sporů mezi konstantinopolským patriarchou Fotiem a papežem Mikulášem I. a vypověděl pasovské duchovenstvo, ve kterém viděl mocenské nebezpečí. Roku 852 se jedná o moravských poměrech na mohučském sněmu, jehož usnesení si stěžuje papeži svatému Lvu IV. na zacházení s misionáři na Moravě. Rostislav však pozval roku 863 řecké misionáře svatého Konstantina a Metoděje. Moravský arcipresbyteriát pasovské diecéze byl sice 864 obnoven, ale papež ve snaze předejít franckému vlivu skokem povýšil kolem roku 869 Moravu na panonsko-moravskou metropoli - ta byla papežem chápána dokonce jako obnovení v roce 582 zaniklé srjemské metropole ze čtvrtého století (v dnešním Srbsku) - se sídlem na Velehradě. Svatý Metoděj byl jmenován nejdříve papežským legátem pro opětné zřízení této metropole a později jejím arcibiskupem. Problémům řecké misie se roku 870 také věnoval solnohradský provinční sněm svolaný do Řezna kde byla kladena sv. Metodějovi vina za zmatky způsobené ustanovením moravské metropole. Papež však odmítl usnesení sněmu, potrestal jeho účastníky suspenzí , a postavil se za moravského metropolitu.
Mezitím říšský koncil, IV. cařihradský (869-870), uznávaný pouze latinskou církví, a to jako 8. ekumenický, měl jako hlavní předmět jednání proces proti patriarchovi Fotiovi a jeho přívržencům. Mezi jeho žáky a přátelé patřili i sv. Konstantin a Metoděj. Fotius vytrvale popíral soudní kompetenci papežských legátů. Byl za to exkomunikován a většinu jeho stoupenců stihl stejný osud . Konstantinopolský koncil uspořádaný v letech 879/880 usnesení předchozího koncilu opět zavrhl. Fotius byl rehabilitován a po smrti patriarchy Ignáce se stal znovu patriarchou . Tento koncil platí však jen v řecké církvi, a to jako 8. ekumenický.
U nás docházelo také ke zvratům: roku 882 byly Čechy po křtu knížete Bořivoje církevně začleněny pod nově vzniklou panonsko-moravskou provincii, od níž se však po smrti Svatoplukově opět po třinácti rocích (895) odtrhly a přičlenily se tentokrát k řezenské diecézi, což Češi prohlásili na tamějším říšském sněmu . O připojení Čech k francké říši a tamějších misiích se znovu jednalo roku 900 na mohučském provinčním sněmu. Velká Morava byla pak Maďary zničena roku 907 a tím přestala de facto fungovat i moravská metropole . Metropolitou srjemské provincie se stal arcibiskup ve Splitu, kde tamější provinční sněm v roce 925 zakázal slovanskou liturgii.
Tato často protichůdná synodální rozhodnutí způsobovala již od počátku misií na našem území vážné problémy v jednotném řízení christianizace, které nejsou vyřešeny dodnes a mohly by být potřebným tématem připravovaného plenárního sněmu. Je to dnes jednotný pastorální program západního a východního obřadu a misií ze sousedních církví.
Misijní problémy nicméně tehdy vznikaly z důvodů politických: východní i západní císař, dva ochránci církve, se stali jejími pány a zároveň vzájemnými soky. Západní církev se proto snažila bránit se tím, že budovala vlastní suverenitu založením církevního státu. Těžiště struktury církve se tak přenáší z místních církví na celou západní církev po stále častějších zkušenostech, že se usnesení jednotlivých provinčních synod zejména vlivem nastávajícího rozkolu vzájemně vyvracela a tak přestávala plnit svou jednotící úlohu. Od doby pseudoisidorských dekretálů, směsice falešných papežských listů a pravých koncilních kánonů vzniklé v 9. století, se stalo uznanou právní zásadou Říma, že všechny větší synody zahrnující více církevních provincií (vlastně dnešní plenární sněmy) se směly konat jen s papežským souhlasem. Papež Hadrián I. rozšířil své právo na potvrzování platnosti i provinčních koncilů. To však mělo za následek postupnou ztrátu pravomoci metropolitů, a tak se provinční sněmy svolávaly stále vzácněji.
|
