Podmínky laické evangelizace

Podmínky laické evangelizace.

V převážně "ateistickém" prostředí se právem mluví o tom, že velká část evangelizace musí být prováděna laiky, kteří se v profánním prostředí pohybují a mají lepší možnost působení na "ateisty" než duchovní, kterým se "ateisté" často záměrně vyhýbají. Evangelizaci by měli laici provádět převážně postoji v životních situacích, ale i poučováním tam, kde je to možné a vhodné. K tomu je třeba laiky připravit vhodnou pastorací za strany duchovních a pomoci jim vytvářením pravdivého obrazu římskokatolické církve v očích veřejnosti ze strany hierarchie. Příspěvek rozděluji do 3 tematických okruhů:
1. Charakteristika "ateistů" a jejich skupin
2. Prezentace nauky a morálky katolické církve
3. Prezentace katolické církve jako instituce

1. Charakteristika "ateistů" a jejich skupin
Je třeba si uvědomit, že "ateismus" není jednoznačný pojem a že musíme rozlišovat:
a) praktický ateismus, kdy se existence Boha nepopírá, někdy se i tito lidé hlásí k některé církvi, ale v praxi se žije bez Boha, podle vlastního "svědomí", většinou nepoučeného tak, jako by Bůh nebyl (nepraktikující "věřící"). Náboženství je jakousi "sváteční" záležitostí rodinných oslav apod.,
b) filozofický ateismus, odmítající existenci Boha nebo transcendentna vůbec a často i přirozeného morálního zákona - morální relativismus (dále tuto skupinu nazývám ateisty),
c) ateismus ve smyslu nepříslušnosti k žádné oficiální církevní či náboženské struktuře (bezkonfesnost), i když přirozená víra v Boha nebo transcendentno a většinou i v přirozený morální zákon existuje (dále tuto skupinu nazývám bezkonfesní). Odpor k oficiálnímu náboženství se většinou zakládá na historických a sociálních argumentech, církve a náboženské organizace jsou pocit'ovány jako mocenské struktury, neodlišující se od jiných mocenských struktur, např. státu s jeho potlačovatelskými funkcemi. Zejména této skupině, o náboženství často překvapivě poučené a její reakci na prezentaci katolické nauky, morálky a církve je v tomto příspěvku věnována pozornost.

2. Prezentace nauky a morálky katolické církve
Bezkonfesní jsou nejčastější obětí nejrůznějších sekt, např. New Age, hinduismu, buddhismu, magie apod., katolická církev je získává obtížně. Způsoby, kterými sekty získávají bezkonfesní lze rozdělit do dvou skupin:
a) nabídkou seberealizace, resp. sebezbožštění v zásadě na principu panteistickém nebo magickém, kdy člověk sám rozhoduje o svém osudu a osudu druhých, vytváří morální zákony dobra a zla pro sebe, a tím i pro druhé, se kterými podle nich jedná,
b) velice přísným a strohým podřízením se autoritě duchovního vůdce (guru), jím hlásané nauky a morálky. Guru je považován za neomylného hlasatele transcendentních pravd. Paradoxně mládež, bouřící se proti autoritám, zde autoritu guru přijímá. Mládež totiž neodmítá autoritu obecně, ale odmítá takovou autoritu, jejíž činy nejsou v souladu s jejími slovy. A vůdci sekt dokáží takový soulad alespoň úspěšně předstírat, pokud ve skutečnosti není. V některých případech se používá metody "vymývání" mozků.
Prvá metoda je pro katolickou církev nepřijatelná, z druhá vyplývá nutnost souladu mezi hlásanou naukou, morálkou a činy katolíků. Pravděpodobně na evangelizaci bezkonfesních byl zaměřen návrh, podle kterého je třeba mluvit k současnému člověku nikoli o Bohu, ale o transcendentnu s odůvodněním, že je to pro něj přijatelnější. Ale pojem transcendentno je příliš široký a neurčitý, zahrnuje jak osobního Boha či bohy, anděly včetně padlých andělů a Satana, tak neosobní božskou sílu, nemá morální obsah, vejde se do něj Bůh i Ďábel. Na to reagovali bezkonfesní v mém okolí otázkami, zda je ještě nějaký rozdíl mezi katolickou církví, New Age, hinduismem, islámem (Ing. 26 let) a dokonce satanismem (Satan je také transcendentní bytost, Ing. 32 let), jestli představitel katolické církve, který tento výrok pronesl, je ještě katolík (JUDr. 60 let) a koho uznává za hlavu katolické církve (Mgr. 27 let).
Z reakcí mého bezkonfesního okolí je třeba usoudit, že snaha přiblížit se dnešnímu člověku nahrazením pojmu Bůh pojmem transcendentno je neúčinná a vede k zesměšnění katolické církve. Domnívám se, že pokus nahradit v katolické evangelizaci pojem Bůh pojmem transcendentno je za hranicemi II. vatikánským koncilem schváleného dekretu o ekumenismu a může být vnímám jako projev náboženského synkretismu, v současnosti typického pro New Age. Nevylučuji, že v intelektuálských kruzích by mohl tento pokus mít úspěch, ale v tomto smyslu nelze považovat za intelektuály vysokoškolsky vzdělané lidí, kteří kladli výše zmíněné otázky.
Pro bezkonfesní lze nabídku různých náboženství považovat za tržní systém, kde si vybírají, co považují za přijatelné, podle svého poznání za pravdivé a co jim dává náboženskou či duchovní zkušenost.
O nauce katolické církve je obecně známo, že věří v osobního Boha Otce, jeho Syna Ježíše Krista, uctívá Pannu Marii a svaté, věřící chodí do kostela a modlí se, mají mít všechny lidi rádi, nemohou se rozvádět, protože se pak už nemohou oženit nebo provdat, zapovídá se jim sex mimo manželství, umělá antikoncepce a potrat. To je to hlavní, čím se podle obecného povědomí liší od jiných. Další morální příkazy už nejsou tak specifické, přiměřené dodržování vyžaduje i od ateistů a bezkonfesních stát.
Naše chození do kostela a modlení ateisty ani bezkonfesní příliš nezajímá, ale hodnotí to ostatní. Co jim může katolická církev ve srovnání s jasnou, i když nepravdivou naukou a praxí sekt nabídnout? Rozmělněnou nauku, ze které ve snaze učinit náboženství pro "moderního" člověka "přijatelným" mizí téměř vše božské a nadpřirozené, zázraky se vysvětlují "přirozeně" nebo alegoricky, (někteří "teologové" tak vysvětlují i početí z Ducha Svatého a zmrtvýchvstání Ježíše Krista a "katolický" tisk jejich názory prezentuje), morálka se relativizuje, nejeden "teolog" v otázkách sexuální morálky a potratů říká, že je to věc svědomí a že se to v katolické církvi tak přísně nebere, i když v nauce to musí zůstat. Katolická církev tak ztrácí tvář, pro bezkonfesní je nezajímavá, nemá co nabídnout, vytváří dojem, že si v ní každý věří čemu chce, dodržuje morálku jak chce a navíc se musí podřídit autoritě osob, které jsou nevěrohodné vzhledem k tomu, že relativizují vlastní učení i hlásanou morálku a vytvářejí tak dojem, že je sami příliš vážně neberou ani nedodržují.
Důsledkem je nepoučenost o učení katolické církve i u věřících a tím i jejich jednání v rozporu s církevními normami. Uvedu jeden příklad. Věřící, svobodná, obětavě pracující mladá dívka, k lidem velice hodná, která v pátek nejí maso. Někdy okolím trochu zesměšňovaná, jindy obdivovaná, vcelku odvádí dobrou evangelizační práci. Ale přišla do jiného stavu. To ateistické a bezkonfesní okolí více méně přijalo, řekli si, není tak perfektní, ale dobrá a samozřejmě se očekávalo, co bude dál. A dívka to "vylepšila" potratem. Tím samozřejmě celá její dosavadní dobrá evangelizační práce přišla vniveč.
Proč to vlastně udělala? Samozřejmě se radila s knězem, dostala odpověď, zakázat ti to nemohu, to je otázka tvého svědomí. Ale poučení o závažnosti tohoto těžkého hříchu, který je jedním z mála, který postihuje katolická církev i právně, chybělo. Potrat podléhá podle CIC cenzuře - exkomunikaci, v případě, že jde jen o pomoc při potratu interdiktu, a to činem samým, bez vyhlášení či úředního zjištění. Cenzuru může sejmout, s výjimkou nebezpečí smrti pouze místní ordinář (diecézní biskup či osoba na roveň mu postavená) nebo jím pověřený kněz. Neúplné poučení dotyčné dívky je zřejmá pastorační chyba, která ani nepřekvapuje. Při formování jáhnů pražské arcidiecéze zazněla z úst autority věta: "Když to na mne neřeknete, tak si myslím, že nedělní mše sv. není povinnost, že by na ní měl člověk jít jen tehdy, když mu to přináší radost."
Říká se, že máme evangelizovat láskou, zdůrazňovat Boží lásku a milosrdenství, ne strašit peklem. Ale co je láska? Sv. Terezie říká, že láska není cit, ale úkon vůle, a má pravdu. Vytrvat v jakémkoli vztahu přes všechny překážky vyžaduje úkon vůle, bez něj nejde o lásku, ale pouze emoční ovlivnění smyslů - jednání ve smyslu určitého zúžení a deformace. A co je projev lásky? Jediná přijatelná definice zní: "Přát druhému dobré." Ale to platí nejen pro život pozemský, ale zejména pro život věčný. Nepoučit dostatečně bližního o věčných trestech, o stanovisku katolické církve k obzvláště závažným těžkým hříchům, jako je např. potrat a ponechat rozhodnutí na jeho nedostatečně poučeném svědomí není projev lásky k bližnímu, ale pokrytectví, ne-li touha po vlastním světském uznání a slávě. A co horšího, může dojít k vyvolání řetězové reakce, kamarádka se zeptá: "Co mám dělat, jak je to s potratem?" a dostane odpověď: "Zajdi tam a tam, ten to tak nebere".
Pro bezkonfesní a ateisty je katolická víra a morálka věrohodná natolik, nakolik podle ní dokáží věřící žít. Jsou hříchy, které dokáží pochopit, sami většinou nemají odvahu takové závazky na sebe přijmout, ale jen do určité míry a pak zejména sledují, jak svůj hřích odčiňujeme (pokud je vnímám jako veřejný). Cesta přes změkčování morálních norem nevede, neboť my jsme povinni "hlásat Krista ukřižovaného, i když pro Židy je to pohoršení a pro pohany pošetilost", a to včetně morálních norem, pokud chceme být hlasateli Evangelia a ne obchodníky s ideologií. Jen hlasatelé Evangelia mohou dostat Boží pomoc, obchodníci s ideologií nikoli. Hlásání Evangelia je věc Boží, ne lidská. Právě odlišností od okolního pohanského světa a jeho zvyků získávalo křesťanství půdu v prvých staletích, na ní byla založena v převážně křesťanské Evropě ateistická propaganda v 18. až 20. stol. a dnes na ní profitují nejrůznější sekty. Ani z přirozeného hlediska se není třeba odlišnosti bát, tím méně, když můžeme doufat v Boží pomoc při hlásání Evangelia s vědomím, že v naší bezmoci nám jde vstříc Boží pomoc. Víra (důvěra), naděje a láska jsou Boží ctnosti.

3. Prezentace katolické církve jako instituce
Další, ateisty a bezkonfesními ostře sledovanou oblastí jsou záležitosti církevní kázně a podřízenosti papeži, biskupů a kněžím. Katolická církev je v klasickém pojetí "monarchia hierarchica", spjatá podřízeností nižších vyšším se zabezpečenými právy nižších vůči libovůli vyšších. Není to absolutní monarchie s neomezenou mocí výše postaveného, tím méně despocie. Přesto má ve veřejnosti punc totalitní organizace, a to vlastní vinou.
Výtka totality se neobjevuje tolik v souvislosti s požadovaným dodržováním morálky, zejména sexuální. Zde se demokraticky chápe, že přijetím katolického morálního kodexu se věřící zavazuje k jeho dodržování a jeho porušení má za následek sankce, ale v oblasti jiných rozhodnutí, než jsou záležitosti víry a mravů.
Zejména v poslední době se množí případy, kdy se jediná osoba autoritativně vyjadřuje jménem římskokatolické církve, aniž je zřejmé, zda je míněna církev všeobecná, národní nebo místní. Samozřejmě takové situace vyvolává u právnicky myslících ateistů a bezkonfesních řadu otázek. Uvedu některé příklady z poslední doby:
a) Darování pražské metropolitní katedrály sv. Víta římskokatolickou církví českému národu vyvolalo otázky, zda je to v pravomoci pražského arcibiskupa a nepotřebuje k tomu souhlas Vatikánu. Když MF Dnes zveřejnila článek, ze kterého vyplývalo, že pražský arcibiskup nemá na katedrálu žádný právní nárok, který náleží (z hlediska správy, nikoli vlastnictví) Pražské metropolitní kapitule u sv. Víta a z dalších prohlášení v tisku vyplynulo, že arcibiskup kapitulu informoval, ale ta se stažením žaloby váhá a má k tomu právo, byly mi kladeny velice nepříjemné otázky v tom smyslu, jestli pražský arcibiskup nepřekračuje své pravomoci, když podle CIC je k jakékoli dispozici s majetkem či nárokem podřízené instituce potřebuje hierarchicky nadřízený její výslovný souhlas (JUDr. 40 let),
b) Medializace sporu ohledně KTF UK v Praze, zejména volby jejího děkana není z hlediska veřejných prohlášení Velkého kancléře KTF šťastným řešením, zvláště, když z druhého prohlášení rektora UK v Praze vyplynulo, že v celé záležitosti je třeba vyčkat rozhodnutí Kongregace pro katolickou výchovu v Římě. Jednoznačně pozitivní, téměř oslavné hodnocení negativního postoje Velkého kancléře fakulty ve věci volby děkana KTF, kde konečné rozhodnutí není v jeho kompetenci, (zejména v Katolickém týdeníku, který vychází s církevním schválením) a nedání prostoru k vyjádření druhé straně posiluje vnější dojem o totalitním řízení římskokatolické církve v České republice a ztěžuje laickou evangelizaci. V této souvislosti jsem slyšel i názor, že Velký kancléř KTF UK v Praze se tak snaží ovlivnit rozhodnutí Kongregace pro katolickou výchovu, která bude váhat zaujmout jiný postoj, než který on veřejně zaujal, protože by to na veřejnosti vypadalo jako nedůvěra k němu (MUDr. 38 let).
Mnohem přijatelnější pro laickou evangelizaci by byl postoj, kdy je konstatován rozdílný názor obou stran na platnost volby, statut KTF UK a výklad vysokoškolského zákona s tím, že rozhodnutí přísluší třetímu, pro tento případ hierarchicky nadřízenému.
Katolická církev se navenek často jeví jako totalitní organizace, kde může hierarchicky vyšší rozhodovat za nižší bez respektování jejich práv. Mnohým připomínají z vnějšku viděné poměry v katolické církvi komunistickou totalitu, to nepřispívá k její důvěryhodnosti a odrazuje od katechumenátu.

Závěr. Předkládám své zkušenosti katolického, teologicky vzdělaného laika s názory hlavně bezkonfesních spoluobčanů, vesměs lidí vzdělaných a seznamuji s tím, jak katolickou církev vidí a na co ptají. Z toho pak vyplývají náměty, které jsou podmínkami úspěchu laické evangelizace, ale jejichž vytváření je v pravomoci hierarchie (zejména biskupů) a které by měly být předmětem jednání připravovaného církevního sněmu, zejména:
1) formace kněží, jáhnů a katechetů v duchu úplné a nezkreslené nauky katolické církve s plným respektováním magisteria,
2) stejné podmínky jako pro formaci by měly platit pro pastoraci s tím, že jejich nedodržení podléhá církevnímu trestu,
3) nalezení vhodné formy evangelizace, oslovující současného člověka v duchu úplné a nezkreslené nauky katolické církve,
4) stanoveni pravidel, kdo a v jakém rozsahu je oprávněn mluvit jménem katolické církve v České republice a jaké podmínky při tom musí dodržet, pokud se nevyjadřuje pouze za právnickou osobu, jejímž je představeným a stanovit sankce za jejich porušení.

ThMgr. et Ing. Josef Pejřimovský

Zaslat reakci na tento text.