|
|
Postavení, život a formace kněží
Nástin osnovy předlohy k tématu:
POSTAVENÍ, ŽIVOTA FORMACE KNĚŽÍ
1. Teologická reflexe kněžství
1.1. Lidská rovina jako základna kněžství
· rozvinuté a zralé lidství je podmínkou plodnosti služby;
schopnost prožívání bratrství je předpokladem naplnění poslání
kněze; bratrství je typ komunikativního vztahu
· sebepřijetí kněze jako muže, tj. se svými specifickými
přirozenými obdarováními i hranicemi, potřebami a touhami -
východisko ke šťastnému prožíván í celibátu a nedeformovaného čistého
vztahu k ženám; rozvinutí správného obrazu ženy jako sestry
· osvojení komunikativního jednání s lidmi (oproti bezpečnému
se opevnění v "roli" nebo "funkci" kněze; falešný a nadřazený
paternalismus);
· komunikace je zdravé prožívání mezilidských vztahů a je
setkáváním dvou živých lidských subjektů; oproti tomu se setkáváme s
přístupem v relaci "subjekt - objekt", kněz na straně jedné a člověk,
jako předmět jeho pastorace
· komunikativní jednání je charakterizováno vztahem dvou lidsky
rovnoprávných subjektů v nejširším dialogu
· oproti tomu stojí monologické a deduktivní vystupování a
zaujetí role
· schopnost týmové práce a tvůrčího přístupu (doba komunismu
nás v tomto ohledu vhodně nutila k hledání tvůrčích přístupů, na což
se dnes zapomíná)
· schopnost jednat se spolupracovníky (kaplany, jáhny, laiky),
řídit je, naslouchat jim a přiznávat jim jejich kompetenci v
příslušných oborech
· znát rozsah a hranice vlastní kompetence plynoucí ze svěcení
a právního postavení v církvi (nenahrazovat tím vědomosti - nebo
spíše nevědomost, osobnostní zralost nebo spíše nezralost)
1.2. Kněz je nejprve křesťan
· účast na všeobecném kněžství věřících vyplývající ze křtu
(biřmování a eucharistie)
· "Křesťan znamená mnohem víc, než být biskup" (Augustin: Jsem
váš biskup, ale stejně jako vy jsem křesťan."
· kněz je tedy nejprve vykoupený a spasený člověk skrze víru a
křest "povolaný ze tmy ke světlu"
· nutnost přijetí správného, tj. biblického obrazu Boha -
nekonečně milosrdný Bůh
· vědomé a jasně uskutečněné osobní rozhodnutí pro Krista,
(sebedarování, sebeobětovaní, přijetí Krista za svého osobního
Spasitele a Pána) je prvořadou podmínkou autentického křesťanství, a
tedy následně i kněžství
1.3. Kněžství jako účast na pomazání Kristově
· poznání Kristovy příchylnosti (lásky) k lidem jako poznání
příchylnosti milosrdného Boha k člověku je základem povolání ke
kněžství
· dogmatické vymezení kněžství: odlišnost nejen stupněm
(vzhledem k všeobecnému kněžství, ale též podstatou)
· povolání ke kněžství jako plod dialogu s Kristem, který
neustále pokračuje a nikdy nemá být dokončen
· čas a prostor pro tento dialog, oproti tomu současný životní
styl kněze
· dialogická povaha povolání vyvádí z falešných jistot a nás na
vodu víry
· z tohoto dialogu se rodí v kněžské službě počátky nových cest
i jejich dovršení - permanentně tvůrčí stav v prožívání kněžství
· duchovní život kněze je tímto osobním dialogem s Kristem:
prostředky duchovního života osvědčené i moderní - živé společenství
(kněžské a nejen kněžské) je místem, kde si kněz může nechat
posloužit ve své potřebě a bídě, kde může odložit svou roli stále
sloužícího "lídra" a stát se přijímajícím. (jedno z pozitivních a
zanedbávaných dědictví časů komunismu)
· společenské modely minulosti i současnosti jsou falešnými
zdroji kněžské identity (společenská prestiž kněze, luxus, feudální
zvyklosti, veleúspěšný manažer, koordinátor farního provozu, playboy,
obřadník a funkcionář, vyčerpaný a stále spěchající služebník
neschopný někoho zapálit)
· život ve světě, nejsme ze světa
· velikonoční radost kněze je známkou ovoce Ducha a plodem
pravého obrácení
2. Základní směry kněžské služby
2.1. Koncentrace na podstatné
· ztráta smyslu,proč tu je církev a kněz (nejen ve světě, často
i u kněží); jasně postavit vizi proč tu jsme a jakou roli má církev v
naší zemi sehrát v příštích desetiletích
· stanovit priority a pastorační model s ohledem na
existenciální situaci církve u nás (i ve světě)
· nepřehlížení problémů sice nepodstatných, ale palčivých a
dlouhodobě neřešených - organizační, majetkoprávní, liturgické
(nenadšení koncilem se u nás prakticky kdysi neodehrálo, ale nyní
prožívá jistou renesanci)
· problém uznání a ocenění kněží (jejich práce v době totality,
jejich práce dnes - není rozdíl v ocenění mezi nasazenými a
lhostejnými - kariérní růst v dobrém slova smyslu, např. farářské
zkoušky jako cesta k vyššímu způsobu ocenění)
· sociální zabezpečení a stáří kněží
2.2. Služba slova
· Boží slovo se hlásá všem lidem, slovem i životem: věřícím i
nevěřícím; misijní a evangelizační rozměr kněžské služby
· zhodnocení přirozené dispozice kněze oslovit dnešního člověka
v jeho skutečných potřebách; ochota a schopnost vidět tyto potřeby
(nikoli jen naše představy o potřebách lidí)
· cílem hlásání je obrácení lidí, tj. rozhodnutí se pro život v
Božím království, nestačí pouhé předkládání nauky nebo náboženských
modelů hlásání slova shromažďuje lidi a uvádí do nových vztahů k
Trojici i lidem
· hlásání Krista, který přišel, abychom měli život, staví do
popředí našeho zájmu mnohotvárné ohrožení života (ne pouze pocit
ohrožení církve), vidí úkol v přinášení osvobozující spásy všem lidem
(nikoli v pouhém získávání členů pro vlastní církev a nedělních
"konzumentů" bohoslužeb)
· hlásání slova životem nejenom morálně kvalitním, ale též
solidárním uprostřed lidí a s lidmi v jejich nesnázích a zápasech
· nezbytná profesionalita obsahová, formální i metodická při
hlásání slova (vysoká konkurence v mediích, schopnost zaujmout)
2.3. Služba posvěcování:
· svátostná služba, Denní modlitba církve, osobní modlitba
chval a díků jsou službou Božímu záměru posvětit a spasit svět
· eucharistie východisko i vrchol služby posvěcení
· na cestě "od eucharistie k eucharistii" neleží jenom slavení
dalších svátostí, ale celá škála dalších prostředků posvěcení světa a
projevů života Božího království: evangelizace, pokání, služba
nemocným, utiskovaným, odpor vůči nespravedlnosti, přiměřené přijetí
evangelních rad, modlitba v Duchu, úcta a důvěrný vztah k Panně
Marii
· svátosti - i svátost kněžství - (a tyto další prostředky)
výrazně chápat jako zdroje života (nikoli cíl náboženského
života)
· duchovní život kněze, osobní modlitba jako prostředí hledání
Boží vůle a rozlišování znamení času pro osobní život i svěřené
společenství. Spiritualita současného kněze je apoštolská
2.4. Pastýřská služba
· výkon Kristovy autority, který nepřišel aby si nechal
sloužit, ale aby sloužil, jako projev služby jednotě církve a růstu
Božího království (tj. Božích zájmů) na zemi
· moc kněží není založena na konsensu společenství, ale na
připodobnění Kristu skrze svátost svěcení
· cílem vedení je vést jednotlivé věřící k rozvíjení osobního
povolání podle evangelia a dosažení křesťanské zralosti ve svobodě v
Kristu
· cílem je tedy Kristem osvobozený člověk, nikoli člověk
manipulovaný, každý může dát jen to, co má - vysoké nároky na
přirozenou a nadpřirozenou zralost kněze
· pokora kněze je podmínka k uznání vlastních obdarování i
charismat u druhých a jejich kompetence v jejich odbornostech
· spolupráce s laiky jako úkol dneška a hlouběji vyjadřuje
tajemství církve jako těla Kristova; připravenost kněží takovou
spolupráci přijímat nebo iniciovat
· kněz jako nástroj tvorby evangelizujícího společenství
církve; malá společenství jako ohniska života, která oživují
farnosti; farnost jako společenství více společenství
· spontánní vznik takových společenství je třeba vidět
pozitivně, i když to vyžaduje od kněze vyvinout úsilí k jejich
integraci do těla Kristova, zvláště tam, kde se při jejich vzniku z
nějakých důvodů s knězem nepočítá (např. důsledek nezájmu nebo
bezpečnostních opatření z dob komunismu, neporozumění); apriorní
podezřívání těchto aktivit a projevy nedůvěry ze strany kněží k novým
formám života v církvi
· ekumenický rozměr pastorace; přijetí výzev koncilu a
současného papeže; reflexe naší mluvy z hlediska ekumenického,
ekumenická cesta je cestou církve, problémy našeho ekumenismu na
farní rovině
3. Společenství s bratřími
3.1. Spojení s biskupem
· kněz má podíl na biskupově autoritě, pozitivní formulace
koncilu
· oproti tomu existuje u kněží pocit deficitu biskupovy
starostlivosti o jejich život, problémy vzájemné komunikace při
řešení problémů, ustanovování, potřeba kněží být ve věcech, jež se ho
týkají, více slyšen
· krize poslušnosti kněží jako projev "soukromnictví" ale i
zklamání; potřeba hledat nové podoby poslušnosti jako formu
participace v týmu, který pracuje pro společný cíl (Boží království)
pod vedením biskupa
3.2. Vztahy k ostatním kněžím
· tvůrčí plnění úkolů ve spolupráci s bratřími, oproti tomu
existence rivality, lanaření, strach z úspěchu spolubratra
· vztah řeholníků a diecézních kněží; problém kněží tajně
svěcených a neintegrovaných do oficiálních struktur církve
· kněžské společenství jako prostředí neformální a opravdové
bratrskosti a otevřenosti; potřeba uzdravení vztahů mezi kněžími -
existence frustrace, zklamání z vývoje v církvi, nedostatečného
pokání za kolaboraci s minulým režimem; mnohaletá přetíženost a
únava, pocit osamění
3.3. Výchova kněží a výchova ke kněžství
· vypracování konceptu několikastupňového procesu formace
(konvikt, seminář, jáhenský rok, první léta po vysvěcení), absence
národního řádu kněžské výchovy
· v postupu po jednotlivých krocích neslevovat z radikálních
nároků evangelia na kandidáty kněžství u vidiny nedostatku kněží
· odchody kněží (bohoslovců) z diecézí a institutů tam, kde "je
pohodlnější život"
· dlouhodobá "politika kádrových rezerv" na místa formátorů,
ale i jinde
· umožnit kněžím trvalou intelektuální, lidskou, duchovní
formaci (prostředky, čas, materiální a odborné zajištění)
· seminární i následná formace musí vést k neustálému hledání
nových cest k setkávání s tímto světem a vhodnému přizpůsobování
kněžské služby
· mentalita uzavřenosti, monologu a oproti výzvám evangelia a
Ducha, který mluví dnes k církvím.
Zaslat reakci na tento text.
|