§ 11
Účastníci sněmu vnímají naléhavou potřebu splatit za celou katolickou církev v České republice dluh radikálnější odpovědí na působení Ducha Svatého, který od historicky převratné doby II. vatikánského koncilu nepřestal pokračovat v životodárném díle pokoncilní obnovy. Nás všech se hluboce dotýkají slova Kristova zaslíbení: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28,20). Poslání Krista a Ducha Svatého se v církvi naplňuje. Jejich společné působení nás již nyní spojuje s Otcem. Toto mimořádně obnovující působení Ducha Svatého neprožíváme „jen jako obraz minulosti, ale též jako proroctví budoucnosti. Přijatou milost je třeba zhodnotit tím, že ji odhodlaně učiníme předsevzetím a konkrétními postupy jednání.“ Tato zkušenost univerzální církve je i zkušeností naší. Máme podíl na obnovném díle Ducha Svatého a jeho stálé působení mezi námi můžeme prohloubit tehdy, jsme-li shromážděni kolem našich biskupů při naslouchání slovu Božímu, v bratrském společenství a při lámání chleba. Ve všech obnovných proudech, které jsme v poslední době prožili, můžeme rozpoznat, jak „tajemství jediného Božího lidu získává onu specifickou podobu“ , nesoucí rovněž typické rysy české církve. „Toto zakořenění církve v čase a prostoru v sobě odráží samotný princip vtělení“ , o kterém jako místní církev máme uvažovat jako o slově samotného Ducha Svatého, který nás provází od II. vatikánského koncilu až po dny prvního zasedání sněmu. Můžeme vyznat: Je zde „opravdu přítomná a působí jedna, svatá, katolická a apoštolská církev Kristova.“ A v ní je přítomen Kristus, který ji k sobě přidružuje jako svou milovanou nevěstu.
§ 12
Sněm si je vědom toho, že tvoříme vzájemně propojené společenství věřících, jediný putující Boží lid. Poznáváme, jak se zkušeností dialogu obohacuje naše společná víra, zodpovědnost i oddanost vůči Božím tajemstvím mezi námi. Uvážíme-li na jedné straně naši slabost, chyby, selhání a prohry, na druhé straně pak nepřeberné množství dobré vůle, stále nových iniciativ, síly modlitby a bratrského napomenutí, musíme uznat, že jsme stále zakoušeli mocnou ruku Krista, našeho Bratra a Pána. Když zvážíme, kolik dobra nám bylo dopřáno vykonat a kolikerého odpuštění se nám dostalo, pak chceme Krista ukřižovaného a vzkříšeného na této naší společné cestě koncilní iniciace, prostřednictvím sněmu, účinněji následovat a spojit se v námahách s tím, který je jedinou naší slávou.
§ 13
Koncilní iniciací můžeme nazvat stále nové objevování učení II. vatikánského koncilu a ochotu nechat se jím vést. Cesta obohacování víry vede přes růst vědomí církve. Především celistvé vidění církve, jak je podává věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, je klíčem k přijetí koncilu. V ní můžeme nalézt směřování církve od koncilu k budoucnosti. Jejím nejvlastnějším doplněním je pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes. Zde se můžeme učit, jak je možné i dnes vydat se na cestu obohacování víry v dějinách. Víra spojená s dialogem nás formuje a uvádí do ducha koncilu.
|
