ČBK - plenární sněm Katolické Církve v ČR
 
Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR 
Poslední zprávy o sněmu 
 
Základní dokumenty plenárního sněmu 
Sněmovní kroužky 
 
I. zasedání Plenárního sněmu 
Příprava II. zasedání Plenárního sněmu 
II. zasedání Plenárního sněmu 
 
Statistiky a analýzy 
Příspěvky ke sněmu 
Napsali o sněmu 
 
Archiv 
První zasedání 
POSELSTVÍ Z PRVNÍHO ZASEDÁNÍ PLENÁRNÍHO SNĚMU 
Všeobecné informace 
Materiály prvního zasedání 
Tiskové zprávy 
Sněmovní zpravodaj 
Přípravná komise Plenárního sněmu 
Sněmovní kroužky 
Sekretariát Plenárního sněmu 
Liturgie Plenárního sněmu 
Modlitba za plenární sněm 
Církevní dokumenty (koncilní a pokoncilní) 
 
Mapa stránek 
Kontakt 
 
 



 

Pátek, 11. 7. 2003

„Když se pomodlili, otřáslo se místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem Svatým, a s odvahou mluvili slovo Boží. Všichni … byli jedné mysli a jednoho srdce…“ (Sk 4,31-32)

Z HOMILIE BISKUPA LADISLAVA HUČKA
I když to není v našem programu, můžeme se dnes, na svátek svatého Benedikta z Nursie, modlit za novou Evropu, které i institucionální, nejen geografickou a kulturnou součástí se zanedlouho staneme: modlit se za Evropu budovanou na křesťanských principech, tak jak to představoval svatý Benedikt z Nursie. Římští patricijové a senátoři mu předávali své syny na vychování; později jich budou benediktinské kláštery v Evropě vychovávat na 40 tisíc. Kdo v té době začíná žít jako mnich, stává se prvním Evropanem. Někteří autoři tvrdí, že Bendiktova řádova pravidla jsou první ústavní listinou západní Evropy. Benediktův klášter je způsob života města Říma zúžený na manuální práci, výchovu, modlitbu a poslušnost. Ora et labora. Den znamená sedm a půl až osm hodin spánku, čtyři až pět hodin náboženských úkonů, k tomu pět až šest hodin manuální práce a četby bible a Otců. Říká se, že tento řád dnes je pro duchovní utváření Evropy důležitější než všechny knihy pobenediktinské doby. Nedává prostor ani pro přílišný spiritualismus, duchovost až těkavost, stejně jako pro laborismus a aktivismus naši doby. Dává životu člověka jeho správný rytmus, který ho drží v jeho duchovní i fyzické rovnováze.
Právě odklon od benediktinské kultury staré Evropy v pozdější době ohlašuje Pascal ve své známé větě: „Všechna utrpení člověka pocházejí z toho, že nemůže zůstat v klidu ve svém pokoji“. Benediktin, a každý, kdo se benediktinským způsobem života inspiruje, může zůstat klidný na duchu a na těle, neboť stabilitas loci, řád jeho času a prostoru, mu dávají sílu k odpočinku i k nezbytné práci. Víme, že kdo je přetížen, ten už nemá dokonce ani sílu odpočívat.
Benediktův realizmus můžeme vidět na jednom citátu z Benediktových Regulí: „Jestli chceme něco prosit od mocných osob, neodvažujeme se to udělat jinak, než s pokorou a úctou. O kolik více a se vší pokorou a čistou oddaností musíme prosit Boha, Pána všech věcí. Buďme si vědmi, že nebudeme vyslyšeni pro mnoho slov (viz. Mt 6,7), ale pro čistotu srdce a skroušenost slz. Proto modlitba ať je krátká a čistá, jenom že bychom ji prodloužili z vnuknutí Boží. Modlitba v společenství v každém případě ať je celkem krátká...“.
Svatý Benedikt je patronem Europy a svatí Cyril a Metod jsou spolupatroni Europy. Tedy je mezi nimi úzká souvislost, ale i rozdílnost.
Věrozvěsti opustili svou domovinu a šli do jiných krajin hlásat evangelium; bratři chodili a hlásali, nezůstali doma. Benedikt zůstal doma a zakládál kláštery. V prvních dobách jich hned založil dvanáct. Cyril a Metod pracovali spolu, dnes bychom řekli, že v týmu, a Benedikt především sám. Benediktovo dílo zůstalo na místě, dílo Soluňanů se přenášelo. V jejich pozůstalosti je mnoho legendárního, u Benedikta je mnoho více-méně dokumentováno.
Tedy dílo těchto dvou bratří a Benedikta vykazuje společné nasazení a horlivost, ale jiné vnějní realizace. A tyto realizace se doplňují. Tak jako se doplňuje křesťanský Východ se Západem.
V dnešním evangeliu se zdůrazňuje potřeba opustit všechno. Důraz je na slovo všechno. Ne jenom něco. My jsme mnohdy v pokušení si myslet, že když jsme opustili jednu věc, když jsme upustili od jedného špatného skutku, udělali jeden dobrý skutek, tak to již stačí, že už máme nárok na věčnou odměnu. My v tom případě máme nárok jenom na pomíjivou pozemskou odměnu. Proto se zdánlivě často hříšníkům daří na tomto svetě lépe než věřícím. Ale pro Boha je potřeba opustit všechno. On se neuspokojí jenom s něčím. Jenom tehdy nám může i on dát všechno. To všechno je vyjádřeno v slovech stonásobek. A takoví byli právě jak Benedikt, tak Cyril s Metodějem, a to přes všechnu svou odlišnost a nepodobnost. Oni nejen opustili všechno, ale Bohu i všechno dali. Ne každý to může udělat fyzicky, ale duchovně je to možné pro každého.
My se už zítra rozcházíme z tohoto setkání, na kterém jsme se zúčastnili jako delegáti, to znamená jsme zastupovali i druhé, ne jenom sebe. Dny byli pro všechny náročné. Když je obětujeme Bohu a bratřím, určitě přinesou ty plody, o které jsme se modlili a stanou se kameny při budování nové křesťanské Evropy. AMEN.

STANOVISKO OTCE ARCIBISKUPA GRAUBNERA
První zasedání sněmu končí. Ještě nás čeká spousta hlasování a pak můžeme mít radostný pocit, že jsme dosáhli shody a máme text, který bude zároveň podkladem pro další práci komisí. To však není jediný a snad ani hlavní plod společně prožitých dnů na Velehradě. Cenná je zkušenost společenství a dialogu místní církve. Lidé různých zkušeností, názorů a postavení dovedli být otevření, kritičtí i přátelství. Sněmování je pro naši církev novou zkušeností se vším, co k tomu patří: chyby a nezkušenost, strachy z nesprávného, nereálná očekávání, ale taky radost z objevů nových pohledů, směrování různých postojů, radost ze společenství. Na nejednom projevu bylo také vidět, že řečník chce vyjádřit kritiku, či odlišný názor, ale snaží se být v postoji lásky, aby to sám dokázal dobře vyjádřit a druhým usnadnil přijetí toho, co říká.
Dnes ještě nevím, kdy celý Sněm skončí a co rozhodne, ale jsem si jistý, že přinese dobré plody, pokud bude pokračovat tato zkušenost z různých rovinách naší církve.
Rád bych za to všem účastníkům i četným spolupracovníkům Sněmu upřímně poděkoval.

EMANUEL LÉVINAS:
„Odpovědnosti za druhého, za to nekompromisní, se nelze zbavit nikdy. Je to odpovědnost, která nikdy nekončí, kterou jsem si nezvolil, odpovědnost proti mé vůli, odpovědnost rukojmího. Je třeba, aby společnost byla bratrským obecenstvím, aby byla schopna přímosti a lidskosti par excellence, ve které tvář druhého žádá o mé vstřícné přijetí. Náboženství je touhou po uznání, a nikoli zápas o ně. Je to ono ´navíc´, které je možné ve společnosti rovných: Ono ´navíc´, které patří k blahoslavené pokoře, odpovědnosti a oběti, jako podmínkám rovnosti.“

MONS. IVAN LJAVINEC, BISKUP – EMERITNÍ APOŠTOLSKÝ EXARCHA
„Vy jim dejte jíst…“ Tato slova Spasitele mě provázela po dobu naší první synody Katolické církve v ČR, které jsem se zúčastnil jako delegát Apoštolského exarchátu. Vždycky mně výzva Spasitele připadala trošku provokační. Věděl, že jeho slova apoštolové nemohli brát vážně. Měli k dispozici jen pět chlebů a dvě ryby. - K čemu to bylo pro hladový zástup posluchačů? – A přece Spasitel to mínil vážně – podobně jako při prvním znamení v Káně, když žádal učedníky, aby naplnili džbány vodou …
V podobné situaci jsme se cítili i my – delegáti – neboť jsme si byli vědomi, že nemáme k dispozici víc, než kdysi učedníci. Ale jejich důvěra je nezklamala, Spasitel počítal s tím, co měli a co mohli – a proto nasytil svým požehnáním všechny hladovějící.
Ježíš – stejný jako tehdy - je i v našich podmínkách zárukou úspěchu naší synody.

CO TAKÉ ZAZNĚLO V PLÉNU:
Tak jako několik předřečníků bych považoval za velmi vhodné, aby v § 8 bylo rozvedeno kritické období husitských válek v duchu konstatování prof. Amadeo Molnára v jeho studii „Valdenští a evropský rozměr jejich vzdoru“, kdy v tomto období vidí selhání české reformace. Podobně v období pobělohorském odmítání násilné rekatolizace ze strany čelných představitelů církve, kterými beze sporu byli pražský arcibiskup kardinál Harach, apoštolský nuncius Caraffa a otec Valerián Magni, jak prokázal ve své studii prof. Stanislav Sousedík.
Naopak bude třeba konstatovat určitou nepřipravenost a někdy až tvrdošíjnou uzavřenost vůči modernímu člověku, který po převratu v r. 1989 narazil na statickou formu pastorace, která nebyla schopna navázat potřebný dialog s hledajícími, a také odradila velkou část studentů neofytů po návratu do rodných farností. Na tomto místě bych chtěl poděkovat především řeholím, kteří věrny svému charismatu začaly pracovat či pokračovat ve své apoštolské práci mimo rámec lokálních farností. Vzhledem k nedořešení majetkoprávních vztahů mezi církví a státem nesou na svých bedrech celou tíži svého působení na dluh vlastně diecézí, které dostávají státní příspěvek na svůj provoz a administrativu. Nejedná se o peníze daňových poplatníků, ale o zákonnou finanční náhradu za konfiskovaný majetek v roce 1948, dle zák. 218/48 Sb.
Na začátku 20. století mohla naše církev počítat s více než 8 tis. vysokoškolsky vzdělanými teology, kteří byli kněžími. Uvědomme si, kolik procent populace mělo středoškolské či vysokoškolské vzdělání. V současné době počet všech kněží v České republice nedosahuje 2 tis., což je však o jednu pětinu více než v roce 1989. Rovněž tak je zapotřebí si uvědomit, že ročně opouští tři římskokatolické teologické fakulty cca 250 absolventů všech studijních oborů. Malé procento teologicky vzdělaných obyvatel, můžeme-li vůbec hovořit o procentech, protože se pohybujeme v řádu promilí, je důsledkem malé teologické vzdělanosti jak církve, tak společnosti. Proto podpora teologického studia ze strany biskupů, ale i kněží i věřících je beze sporu nutná. Z materiálů sněmovních kroužků zaznívá také potřeba odborného vzdělání kandidátů kněžství v oblasti pastorální teologie, katechetiky a manegementu, což doposud nebylo dostatečně reflektováno v studijních programech našich teologických fakult. Je to jeden z důležitých úkolů, který stojí před námi, a věřím, že ve spolupráci s teologickým fakultami a jednotlivými diecézemi dojde k uspokojivému řešení. (Mons. Dominik Duka)

V době konání koncilu vyslovil jeden kritik bonmot, že Pastorální konstituce Gaudium et spes je něco jako Noemova archa, do níž se na koncilu provizorně snesla všechna témata, pro která se nenašlo místo. Vyvolala tím velké naděje a hrozilo, že pak způsobí tím větší zklamání. Ale stalo se něco neuvěřitelného, byl to přímo převrat ve smýšlení a postoji. Církev se otevírá světu, nepovažuje ho už za protivníka, kterého musí porazit, nýbrž za přítele, jemuž chce naslouchat a jemuž chce pomáhat. Církev pochopila, že se musí se světem solidarizovat a setkat se s ním v upřímném a přátelském rozhovoru. A měla by to pochopit i česká církev a podle toho jednat. Téma „Církev ve světě“ bylo na koncilu tak naléhavé, že jej vůbec nebylo možno obejít a myslím, že i naše církev by se neměla bát otevřít světu. Svět se po II. světové válce radikálně změnil a od dob pontifikátu Jana XXIII. zavanul v církvi duch dialogu, který definitivně prolomil odmítavý postoj církve vůči modernímu světu. „Církev se podobala obleženému středověkému městu s opevněnými hradbami, zavřenými branami a vytaženými padacími mosty“ (K. Skalický, Radost a naděje, str. 250).
Církev na koncilu pochopila, že lidstvo je na prahu nové dějinné epochy, epochy sjednocování světa, kdy v důsledku technické civilizace se svět stává jednou velikou vesnicí a největší chybou křesťanů by bylo, kdyby nechali svět, aby se vytvářel a sjednocoval bez nich. Do průmyslového věku 19. století vstupovala církev nepřipravená, dnes však jsou vývojové trendy tak zřejmé, že církev se může na budoucnost připravit. Jen dobře číst „znamení času“!
Pastorální konstituce GS kritizuje politickou a sociální lhostejnost křesťanů a vyzývá je, aby vnímali znamení doby a všestranně se zapojili do veřejného života. Hybnou silou církve se mají stát laici. Jsou vzdělaní v různých vědních oborech, a proto mají svými profesionálními znalostmi a osobní odpovědností vnášet do světa hospodářství a politiky křesťanského ducha, a tak napomáhat obnově časného řádu. Mají jednat na vlastní odpovědnost ve světle křesťanské moudrosti.
Sociální učení církve nemá být jen „nejlépe uchovávaným tajemstvím katolické církve“, ale mělo by se stát žitou realitou všedního dne, protože církev by tím věrohodně prokázala, že jí nejde o privilegia, ale o aktivní podíl na životě občanské společnosti. Pastorální konstituce GS, která se stala nejdelším a nejdiskutovanějším dekretem koncilu, spojuje pozemské skutečnosti s vykupitelským Božím plánem. Kristus slíbil své církvi, že s ní bude až do konce věků a že ji nikdo a nic nepřemůže. Je ovšem nutné, aby se stala autentickou hlasatelkou radostné zvěsti, jistě nikoli mocná a vlivná, která se přes tisíc let podílela na řízení světa, ale daleko spíše chudá, trpící a sloužící, která může ukázat světu cestu do lepší budoucnosti v příštím tisíciletí. (Ing. Cyril Martinek)

GRAHAM GREENE (Jako rozloučení redakce se čtenáři)
„Nebojme se toho, že jsme jako křesťané v menšině a že máme proti sobě množství nepřátel. Vždyť je s námi náš Pán, dárce pravé naděje, a přimlouvají se za nás i naši mrtví. Nesmíme se proto nechat zastrašit ani naší situací menšiny, ani útočností těch, kteří bojují proti nám. Nebojme se a nedejme se touto situací znepokojit – vždyť i jejich mrtví jsou na naší straně.“