Biblické zprávy jasně ukazují, že jáhenské svěcení není svěcení pro liturgii nebo pro přinášení mešní oběti, ale, jak to popsal koncil, svěcení ke službě. Pátrání po tom, jak a kde se má tato služba uplatňovat, má úzké souvislosti se situací dnešního světa a s životem církve ve světě a vztahem církve ke světu. Jak celé církvi připomněl zvláště v konstituci Gaudium et spes 2. vatikánský koncil (1963-1965), má si všímat a reagovat také na mnohé všední problémy tohoto světa. Stav v době před koncilem naznačil jezuitský provinciál německé provincie Alfons Höfer ve své přednášce, kterou na začátku devadesátých let 20. stol. otiskly Teologické texty:
„V minulém století se církev nechala státem zatlačit do sákristie a nebránila se takovému rozdělení úloh, při kterém státu připadla starost o blaho občanů a církvi péče o spásu duší. Takový ústup do nitra nesmíme v našem století trpně akceptovat.“
Dnes v době po koncilu, kdy většina lidí nejsou křesťané, se proto stále více ukazuje, že církev se může a má zaměřit na často sekularizovaný svět kolem sebe, který si prostřednictvím státu zmíněné blaho až příliš často nedokáže opatřit:
„Církev je zásadně a podstatně ve vztahu ke státní obci, aniž by ji proto měl stát vzít do vleku. Jejím nejpřednějším úkolem zůstává otvírat jednotlivému smrtelnému, a tím ve svém smyslu vždy ohroženému, člověku možnost klást v náboženském společenství tuto otázku po smyslu a nacházet ve víře v božskou moc základ smyslu a cíl života. Dobrý Bůh chce vést člověka právě skrze jeho život v čase a na světě, v dějinách, v kultuře a společnosti ke konečnému naplnění jeho existence v Božím království.“
Tak se i bratrská služba bližnímu diakonia nemá dít jen v církvi nebo jen pro členy církve. Proto má následující kapitola dvě části. V první se pojednává o některých aspektech současného světa. A to v tom smyslu, že do této situace vstupuje církev obracející se ke světu kolem sebe, jak připomíná 2. vatikánský koncil:
„Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu.“
V druhé části bude popsáno, jaké je v této situaci pastorační využití jáhnů české a moravské církevní provincie. Jaké by mělo nebo mohlo být bude rozvedeno v dalších kapitolách. Zde je však třeba dát alespoň základní odpověď na otázku, proč zde takto zdůrazňuji tyto souvislosti. Lze totiž namítnout, že se problémy v první části týkají každého křesťana, protože každý z křesťanů je vázán díky povinnosti vůči pravdě a spravedlnosti udržovat vysokou mravní a kulturní úroveň občanské společnosti. Vztah mezi jáhenstvím a spravedlností je však, jak víme z Písma, mnohem užší:
„V té době, kdy učedníků stále přibývalo, začali si ti z nich, kteří vyrostli mezi Řeky, stěžovat na bratry z židovského prostředí, že se jejich vdovám nedává každodenně spravedlivý díl. A tak Dvanáct svolalo všechny učedníky a řekli: „Bohu se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo a budeme sloužit při stolech. Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a pověříme je touto službou.“ (Sk 6,1-3).
Jak bylo popsáno v první kapitole, Sedm je později ve Skutcích apoštolů chápáno jako jáhni. Zde tedy můžeme připomenout a znovu zdůraznit, že jáhenství jako konkrétní služba se od počátku odvíjí od poslání zjednávat nápravu nějaké nespravedlnosti a pečovat o všechny potřebné:
„(...) jáhen svou samotnou existencí i úlohami, které vykonává, zrcadlí ve shromáždění křesťanů tvář církve. Svou přítomností doplňuje její portrét podle charismatu, jež je vlastní jeho úřadu, tj. diakonie, služby lidem: je svědkem, nebo lépe svátostí církve, otevřené vůči světu a pozorné zvláště vůči nejmenším“
Pro jáhny mají tedy zvláštním způsobem platit slova otců 2. vatikánského koncilu o tom, že proti ateizmu je potřeba postavit svědectví víry, kterým je láska a spravedlnost k chudým. Do jaké míry tomu odpovídá současný stav v české katolické církvi má popsat právě druhá část této kapitoly.
|