Mons. Josef Suchár

Informace o Posttraumatické intervenční péči
Dne 14. listopadu 2001 byl vydán závazný pokyn policejního presidenta, kterým se zřizuje systém poskytování posttraumatické intervenční péče příslušníkům Policie České republiky, kteří prožili traumatizující událost v souvislosti s plněním služebních úkolů.
Dne 17. října 2002 podepsal ministr vnitra Stanislav Gross dohodu s ČBK zastoupenou mons. Janem Graubnerem a ERC zastoupenou Mgr. Vladislavem Volným o účasti osob vykonávajících duchovenskou službu na systému poskytování posttraumatické intervenční péči příslušníkům Policie České republiky.
Tímto bylo umožněno pověřeným duchovním zařazení do týmů, kde společně s policejními psychology i řadovými policisty mohou poskytovat duchovní a psychickou pomoc všem, kdo o ni požádají. Jedná se zejména o situace, kdy policista prožil šokující událost (drastická havárie, stal se rukojmím, použil zbraň s následkem smrti, v akci mu zahynul kolega apod.)
Je to prostor represivních složek a pomoc zde je dle mého soudu velmi důležitá.
Při budování integrovaného záchranného systému se otvírá další prostor pro duchovní a v západním světě je jejich služba a spolupráce běžná. Například při těžkých haváriích je volán kněz a je vpuštěn na místo nehody, aby mohl eventuelně udělit svátost, modlit se či poskytovat duchovní útěchu.

Otázka péče o kněze v závislosti
Druhým bodem bych se chtěl zmínit o bolesti, která mne velmi trápí. Tou je situace kněží, kteří se ocitli v závislosti na alkoholu, drogách, hráčství (gamblerství) či jiných úchylkách. Mnohdy jsou to důsledky samoty nebo jednoho špatného kroku, který nebyl řešen, a svědomí, které se ozývalo, bylo přehlušováno různými „léky“, až do dotyčného dostalo do nekontrolovatelného stavu, kdy neví, jak dál, a je si schopen sáhnout i na život. Co jim jako církev můžeme nabídnout?
Suspenzi a až se dá do pořádku, pak může znovu přijít? Ano, samozřejmě musí přijít opatření dané Kodexem i zákony této země, ale co dál? Zvláště v případech alkoholu a drog bych se přimlouval za řešení, které knězi pomůže uchovat si blízkost oltáře. Ve chvílích, kdy prožívá krizi svého stavu, do kterého se dostal, je podle mne nutné, aby stále cítil přítomnost církve ve svém životě, jde mi nejen o vytvoření odvykacích zařízení, které bude schopno použít to, že je kněz, k procesu léčby, ale i o způsob rekonvalescence. Jeho postupného začleňování přes určité chráněné prostředí do služby.
Jsem si vědom, že je to velmi těžký a složitý úkol, který vyžaduje spoustu času, odborníků na danou tématiku i náročné doprovázení. Přesto se domnívám, že je naší povinností zabývat se řešením i tohoto úkolu. Jednu z cest vidím v řešení problému kněžské samoty.

Zaslat reakci na tento text.