Vizuální misie

Vizuální misie aneb Kinematografie ve službách apoštolátu

Zřejmě vám bude připadat poněkud zarážející název mého opožděného příspěvku, ale již dlouho mi leží na srdci problematika, s níž se jako zaměstnanec filmových laboratoří každodenně setkávám. Sama na sobě jsem velmi dobře poznala, jak snadno se může přes stříbrné plátno působit na psychiku člověka. Jak lehké je podvědomě přeprogramovat hodnotový systém a otupit smysly, které po pravidelném příjímání vizuální drogy nejsou již schopny rozeznat plíživé kroky zlodějovy, zanechávající ve svých šlépějích pachuť smrti. Záměrně se zmiňuji o negativním dopadu na lidskou duši. Ten pozitivní zatím ještě neměl šanci kamkoli dopadnout. Místo, které měl zaujímat, jsme nechali zívat prázdnotou. Rovnováha duší, které neměly z čeho vybírat, jimž nebylo umožněno volit, přestala existovat a rafička na vahách dobra a zla se přesunula do záporných míst lidského jednání, které jediné bylo dobře živeno. A kdo na to vlastně může? Od kolegů slyším jediné: Jak můžete jako křesťané dovolit, aby se v kinech promítaly tak nemorální filmy?
Ptáte se, proč s tím přicházím? Co my můžeme udělat? Nikomu nemůžeme nakázat, aby natáčel nebo kupoval a pouštěl mezi lidi zlo, ale naší povinností je vyvážit jej dobrem. A to je dluh, který musíme splatit. To, že jsme si nechali před sedmi lety ukrást tak mocného pomocníka pro evangelizaci našeho národa, jsme draze zaplatili. Ale ještě více na to doplatili lidé, kteří nám důvěřovali. Jaký morální profil českého národa by se dnes ukazoval světu, kdybychom včas stáli na místě, které nám bylo na mocnou přímluvu sv. Anežky tak znenadání uvolněno? Jako křesťané jsme tehdy definitivně zklamali. Když nám Pán připravil hojnou úrodu hroznů na své vinici, nebyli jsme schopni vzít své nádoby a vyjít sklízet. Teď, když jsme již jakžtakž odhodláni, jsou hrozny již nakažené, uschlé nebo shnilé. Co tedy teď?
1. katolického cenzora při výběru filmů žádná filmová společnost nepřijme
2. na vytvoření křesťanské filmové společnosti, která by nakupovala morálně hodnotné filmy, nejsou prostředky
3. není možné nechat dále bez povšimnutí situaci, v níž se denně přetvářejí k bezcitnosti tisíce mladých duší.
Jediné východisko z této situace zatím nacházím v následujícím:
1. rozšířit videokazety se všemi dostupnými hodnotnými filmy (historicko – křesťanské jistě zaujmou nejvíce) do všech běžných videopůjčoven
2. pokusit se prosadit katolické hodnocení filmů do příslušných filmových měsíčníků, novin a časopisů, které mají širší okruh čtenářů než katolický tisk

Tento svůj názor uvádím jako vodítko k hlubšímu zamyšlení pro všechny, kdo stejně jako já cítí povinnost učinit přítrž morové epidemii, jež zachvátila stříbrná plátna i televizní obrazovky, podáním vhodného protiléku, pod jehož silou by začala poznenáhlu ustupovat. Věřím, že z tohoto podnětu vzejde účinnější řešení, k němuž to mé chtělo být pouze startovacím impulsem. Žádnému z nás přece nemůže být lhostejné, pokud svůj život chce opravdu prožít ve službě Božímu království, že jeho pozemské hraniční kameny v české zemi, pod čtyřicetiletým nánosem mechu sotva viditelné, nebyly nejen očištěny, ale pod nenadálým přívalem bahna dočista zmizely. Je velmi jednoduché říci: „Vždyť se na ty filmy nikdo dívat nemusí. Já vypnu dětem televizi a nepustím je do kina.“ To slýchám dost často. Ale my nemůžeme před společností utíkat do separace, musíme ji proměňovat. Uchopme tedy už konečně do rukou ten nejmocnější prostředek 20. století a nasaďme mu kvalitní otěže, které bezpečně zastaví šílený trysk, jímž s námi ve své bezuzdnosti pádí do hlubin.

Zaslat reakci na tento text.