V tomto centralizačním procesu hrála svou vlastní roli diecézní synoda, prastará instituce obce věřících shromážděných kolem svého biskupa. Je známá již ze II. století. Její jednací řád však stanovil až IV. lateránský koncil v roce 1215. S rozšířením křesťanství z měst na venkov přejímá totiž venkovský farář stále větší zodpovědnost i samostatnost vůči biskupovi, proto IV. lateránský koncil prozíravě zdůraznil význam diecézních synod pro jednotnou pastoraci diecézí. V tomto procesu centralizace se tak posilovala synodalita místní církve. Kněží, diákoni a významné osobnosti partikulární církve mají povinnost diecézní synody se účastnit, i když nemají rozhodující hlas, jejich hlas však musí být biskupem přijímán jako poradní. Regulované diecézní synody se dají v západní Evropě doložit už od 9. století.
V roce 973 se od řezeňské diecéze oddělilo pražské biskupství. Zároveň s ním bylo zřejmě obnoveno i moravské biskupství, které po zničení Velké Moravy de iure nezaniklo . Obě biskupství byla součástí mohučské metropole. Moravské biskupství bylo později neobsazované, a proto bylo spravováno pražským biskupem. Teprve pražský biskup Šebíř ho v roce 1063 postoupil novému olomouckému biskupovi Janovi I. Tak se pražští a olomoučtí biskupové účastnili často konaných mohučských provinčních a říšských generálních sněmů až do roku 1344, kdy se Praha sama stává metropolí.
Usnesení mohučských provinčních sněmů se staly normami pro život naší církve až do konce 13. století. Byly to právě mohučské provinční sněmy, které zásadním způsobem ovlivnili latinskou orientaci rané období naší církve. Mohučský metropolita Siegfried III. z Eppsteinu však už roku 1244 vydal svá vizitační statuta na závěr své metropolitní vizitace pražské diecéze jako nařízení jen s platností pro pražskou diecézi. Svou zevrubností a systematickým rozvedením obecně platných norem pro místní české poměry nahrazovala tato vizitační statuta v naší zemi funkci diecézních synodálních usnesení.
Počátky konání domácích diecézních synod v plném významu je pro pražskou diecézi třeba hledat v osmdesátých letech 13. století. Po smrti Přemysla Otakara II. se v Čechách sešel první a dlouho nejdůležitější zemský sněm , kdy formující se šlechtická obec spojila s reprezentanty duchovenstva a předních měst, aby přebrala záruku za zemi dočasně zbavenou královské vlády. K témuž směřovaly i první, z té doby doložené české diecézní synody středověkého typu jako normotvorná shromáždění duchovenstva. Počátky synod v Čechách vyrůstaly z potřeb čelit obecnému ohrožení. Nově svolávaná shromáždění diecézního duchovenstva se zaměřovala na specifické církevní záležitosti, ale v úhrnu směřovala k téže záruce za klid v zemi jako paralelní či mírně časově předcházející diecézní sněmy .
Zvyklosti při konání synod v pražské diecézi se teprve vyvíjely. Doklady o nejstarších synodách 13. století jsou natolik torzovité, že dosud nedovolují říci nic o jejich řádu. První zmínka o konání českých synod je z roku 1289 za biskupa Tobiáše z Bechyně. Ta zakazuje měnit kostely na tvrze vzhledem k poloválečné situaci v zemi po pádu Přemysla Otakara II.; není také vyloučeno, že příkaz sám reaguje i na Tobiášovy zkušenosti z říšského koncilu ve Würzburgu 1287. Po odchodu braniborských vojsk a po doznění hladomoru mohlo jít o rozsáhlejší synodu, jež se pokoušela uvést chaotický stav země do pořádku. Sporé zmínky nedovolují stanovit, zdali se synody od této doby konaly v Čechách nadále už pravidelně, nebo s uklidněním veřejných poměrů opět ustoupily do pozadí.
Olomoucké diecézní synody jsou v této druhé diecézi českého státu doloženy také už od poloviny 13. století , avšak spíše než plnými diecézními synodami byly shromážděními soudního charakteru (tzv. sendy). Jejich vznik byl vedle právně pokročilejšího církevního života Moravy ovlivněn lenním uspořádáním olomouckého biskupství .
První takovou známou moravskou sendu svolal biskup Konrád z Frýdbergu roku 1243 v Rostoměři u Žižkova. Účastnili se jí kanovníci, arcijáhnové a opati. Další moravské synody byly konány v Kroměříži . Předmětem jednání byl římským legátem nařízený kněžský celibát, systemizace partikulárního práva, disciplína udělování svátostí a povinnosti farářů.
V pražské diecézi svolal biskup Jan IV. z Dražic (1301-1343) synodu v roce 1308 po metropolitní vizitaci mohučského arcibiskupa Petra z Aspeltu. Ta sledovala uklidnění veřejných poměrů v zemi alespoň v dosahu církevní pravomoci. Statut shrnuje trestní kánony a prvotní partikulární právo. Jeho striktní nařízení jsou určena všem křesťanským obyvatelům pražské diecéze. Jednací řád a účastníci synody se nezmiňují; stejně tak to bylo obvyklé ve statutech mohučských. Počínaje rokem 1308 je pak až do vzniku arcibiskupství doložena pravidelná řada konaných synod, přerušená jen jedenácti lety nucené nepřítomnosti biskupa Jana IV. v zemi.
Mezitím papežství vrcholného středověku dosáhlo ve 14. století neomezené světské a osobní církevní moci. Reakcí na tuto papežskou autokracii nazývanou také papalismus bylo nejdříve tzv. avignonské zajetí roku 1307, kde se papež Klement V. (1305-1314) dostal pod vliv francouzského krále. Tento papež v roce 1311 svolal Viennský koncil , který byl posledním z papežských generálních koncilů pozdního středověku. Když zasedal, byly již ve vzduchu ideje, které chtěly přikládat všeobecným koncilům daleko obsáhlejší funkci, totiž uskutečnit naléhavě potřebnou reformu církve v hlavě i údech (reformatio in capite et membris).
Z tohoto koncilu se vrátil pražský biskup Jan IV. a svolal pražskou synodu v roce 1312. Byla to první diecézní synoda, která se iniciativou ke svolání i obsahem svých ustanovení odpoutala od závislosti na Mohuči. Biskup na ní publikoval reformní myšlenky koncilu, konala se proto za účasti krále a předních šlechticů a tím se stala shromážděním mimořádným. O zastoupeném duchovenstvu a o dalších okolnostech se neříká sice nic, avšak vzhledem k účasti panovníka a šlechty je možno předpokládat zastoupení značně široké.
Pravidelné synody Jana IV. z Dražic se v jeho předavignonském a poavignonském episkopátu, tj. před rokem 1318 a po roce 1329 značně lišily. Předavignonské diecézní synody vytvářely v souhrnu základ právních, disciplinárních a liturgických norem, poavignonské se zabývaly také dobovými otázkami, což nebylo ve srovnání s diecézními synodami sousedních církví samozřejmé.
Místem konání synod ve třicátých létech 14. století byla pražská biskupská katedrála a synodu zahajoval biskup kázáním, exhortací a příkazy, jež svému kléru uděloval. Některý z arcijáhnů pak před shromážděnými předčítal předem vypracované nařízení a s ním byla se stejnou závazností opakována i starší usnesení. Zlomky ze třicátých let jednotně vypovídají už o běžné účasti opatů, arcijáhnů, děkanů a jednotlivě i farářů. Na systematičnost ukazuje rozlišení synod konaných děkany v podzimním období, které měly nejspíše charakter přípravy na větší, diecézní generální synody, konané pak v červnu nebo červenci následujícího roku za plné účasti všeho kléru. Tyto synody děkanů snad přímo navazují na starší arcijáhenské synody, jak je vyžadovala vizitační statuta z roku 1244. Děkanátní shromáždění v arcibiskupské době, označovaná jako konvokace, již zcela změnila svůj charakter: konala se v návaznosti na diecézní synody a s úkolem publikovat jejich nařízení. Statuta vyhlášená na těchto generálních synodách byli faráři povinni číst lidu ve svých kostelech v lidové řeči, vždy o nedělích. Pravidelnost a obsah těchto synod je také důkazem autority a angažovanosti české církve jak v domácí společnosti, tak v celé církvi.
První diecézní synoda z roku 1343, svolaná biskupem Arnoštem z Pardubice vnášela jasno do otázky poměru českých zemí k německému císaři Ludvíku Bavorovi, který byl tehdy exkomunikován. Arnošt stál na straně papežově. Řešil se zde otázka bludařů a sekt, které se začaly šířiti v Čechách. Arnošt zřídil instituci inkvizitorů, kteří měli na starosti jejich obrácení. K tomu nařídil řádný překlad Otčenáše a Věřím v Boha do češtiny i do němčiny. Synoda zakázala úroky a vymáhání poplatků za duchovní úkony. Faráři nesměli ze své moci exkomunikovat a měli dodržovat residenci. Zakazovala tzv. ordálie (boží soudy) jako pohanský přežitek. Zakazovala potulné kněze, a přikazovala přezkoumávala jejich svěcení.
Všechna ustanovení pražské synody z roku 1343 byla předmětem jednání první provinční synody roku 1349. a její usnesení platila pro nově vzniklé biskupství v Litomyšli a pro biskupství olomoucké přechází z mohučské církevní provincie v roce 1344 pod nově vzniklou pražskou provincii. Se stanovami tohoto provinčního sněmu poslal arcibiskup Arnošt všem kněžím velkou příručku k náboženskému vyučování. Byl to katechismus z roku 1316 irského kněze Tomáše Hibernica. Olomoucký biskup Jan VII Volek připojil k těmto provinčním stanovám i ustanovení o svěcení svátku sv. Cyrila a Metoděje, patronů Moravy na den 9. března. Podobné synody měli pro svůj okrsek svolávat arcijáheni. Asi tomu tak nebylo, a proto arcibiskup nařídil dělat vizitace farností a dohlížet na dodržování synodních ustanovení. Pak poslal Arnošt důvěrníky s velkou pravomocí, které ustanovil nad arrijáhny a nazval je correctore cleri (oprávci kněžských mravů).
Roku 1353 Arnošt z Pardubic na pražské synodě stanovil, že metropolita má svolat provinční sněm jednou ročně , jak to vyžadovalo tehdejší církevní právo. S jistotou však víme jen o diecézních synodách, jež se měly pravidelně slavit jeho nástupci dvakrát ročně . Takto pravidelně se však konaly až od sklonku 14. století. Některé z nich mohly být provinčními sněmy. V Praze se synody obvykle slavily 16. června, den po svátku hlavního patrona pražské katedrály, sv. Víta, a 18. října, na svátek sv. Lukáše. Ojediněle se synody konaly za nepřítomnosti arcibiskupa, tehdy jim předsedal generální vikář. Synody se mohl už zúčastnit kterýkoliv duchovní, faráři a univerzitní mistři a jiní duchovní z Prahy a okolí. Členové katedrální kapituly, arcijáhni, venkovští děkani a zástupci řádů zastoupeni být museli .
Mezitím v Římě v roce 1378 dochází k osudné emancipaci kardinálského sboru od římského papeže Urbana VI., což způsobilo chronickou schizmatickou krizi.
Jeden z Arnoštových nástupců, Jan z Jenštejna, se velmi snažil, aby celá Římská říše zůstala v poslušnosti římského papeže Na říšské sněmu ve Frankfurtu v březnu 1379 byl hlavním obráncem Urbanových nároků proti svému bývalému učiteli Francouzi Janu de Bourzanel a zvítězil. Sněm se postavil za římského papeže Urbana VI. Jan z Jenštejna proto konal 29. dubna 1381 provinční koncil. Nebyl to však obvyklý provinční sněm, ale zřejmě legátní koncil, poněvadž arcibiskup jej svolal také jako stálý papežský legát a týkal se i tří jiných diecézí, jež spadaly pod jeho legátskou pravomoc: bamberské, míšeňské a řezeňské . Ovšem pouze čtyři nařízení vydaná Janem z Jenštejna by mohla být považována za výsledky tohoto sněmu. První se týká mimo jiné zákazu lichvy, další dvě laických násilností proti duchovním a poslední pak mravní povinnosti laických úředníků a soudců povolit odsouzeným na smrt přijmout před popravou eucharistii.
Jenštejn věnoval všecku svou pozornost péči o náboženský život v Čechách. Dvakrát do roka svolával diecézní synody, na kterých byla ohlašována nařízení pro církevní život. Úroveň synod zvyšoval výběrem vynikajících kazatelů z řad univerzitních mistrů, jako byli Matouš z Krakova a Vojtěch Jankův z Ježova.
Provinční sněm se konal zřejmě i roku 1385, neboť jeho usnesení nařizuje zastavení všech bohoslužeb v celé církevní provincii, když je arcibiskup nebo jiný biskup uvězněn nebo zabit světským velmožem, a roku 1392, kde Jan z Jenštejna jednal z titulu své diecézní a metropolitní pravomoci. Ze stejného důvodu je možno považovat některé ze známých synod i z doby arcibiskupa Jana Očka z Vlašimě za provinční sněmy .
Synodální nařízení se zabývala také disciplínou: v době morové nákazy udávají nařízení výlučně pokyny kněžím, jak se chovat v době moru. Více synod se také zabývalo problémem simonie, počtem kmotrů při křtu, povinností opatřit si opis synodálních usnesení a chováním kleriků. Jinak se všechny dosavadní synody zabývaly širšími problémy, všechny také řešily problémy spojené s laiky.
Synody upravují rovněž liturgii a slavení svátků: v roce 1366 byly ke starému seznamu svátků, připojeny dva nové: výroční den posvěcení pražské katedrály a nový svátek sv. Zikmunda, který byl zjevně zaveden jako odpověď na početné zázraky, k nimž došlo na světcovu přímluvu. Synody z let 1374-1378 potvrdily ustanovení papeže Řehoře XI. týkající se zvonění zvonů k modlitbě tří Ave Maria, stanovily odpustky za zpěv starobylé písně "Hospodine, pomiluj ny", jež se zpívala mj. při korunovaci českých králů; na kroměřížské synodě roku 1380 byl vydán zákaz tělesných prací o nedělích a svátcích, který bylo padesát; v roce 1389 pražské synody ustanovují svátek Panny Marie Sněžné a Navštívení Panny Marie a udělují odpustky za modlitbu "Magnificat" na počest Navštívení a za pokleknutí při pozdvihování, při vyslovení jmen Ježíš a Maria během modlitby breviáře ; povoluje se laikům přijímat eucharistii jednou měsíčně; udělují se odpustky papeže Urbana VI. těm, kdo by doprovodili kněze nesoucího k nemocnému eucharistii. V roce 1394 se nařizuje slavení svátku sv. Cyrila a Metoděje v celé diecézi.
Z počátku roku 1400 konal v Kroměříži olomoucký biskup Mráz diecézní synodu, kde si všímá ožehavých bodů náboženského života kněžstva i lidu. Posiluje úctu cyrilometodějskou. Zvláštní péče měla být věnována přinášení eucharistie nemocným. Zdůrazňuje péči o učitele a kostelníky.
Papežské schizma mezitím dosáhlo vrcholu na Pisánském koncilu roku 1409. Vlivem chronického rozštěpení obediencí došlo nezvratně k decentralizujícím, autonomizujícím, nacionalizujícím a demokratizujícím tendencím. Toho využilo úsilí národů vytvořit vlastní národní církve, které se projevovaly na tzv. reformních synodách , proklamujících tzv. konciliarismus, hlásaný zejména Marsiliem z Padovy a Vilémem Occamem.
Jak hluboko do života místních církví zasahovalo vzniklé schizma ukazují pražská synodální statuta z let 1380-1387: odvolávají platnost všech milostí udělených kardinálem Pilem de Prato a Galeottem di Pietramala, a to pro jejich odpad od papeže Urbana VI. k avignonskému papeži Klementu VII. , a oznamují exkomunikaci kanovníků vyšehradské kolegiátní kapituly, kteří také přešli k avignonskému papeži; nařizují modlitby za jednotu církve, za římského papeže a českého krále; také je patrné napětí mezi Janem z Jenštejna a králem, k němuž v té době došlo a které bylo provázeno násilnými činy proti arcibiskupovi. Při jedné příležitosti, 18. října 1384, se obvyklá synoda sešla v arcibiskupově paláci na Malé Straně, kde tehdy kázal slavný reformní mistr Matouš z Krakova . Jinak byla běžným místem pro konání synod pražská katedrála, kde také velké shromáždění duchovních roku 1389 bylo svědkem odvolání radikálních výroků mistra Matěje z Janova a jeho žáků. Červnová synoda 1391 vyzývá modlitbám za nově pokřtěné Židy, což připomíná velikonoční pogrom v pražské židovské čtvrti v roce 1389 .
Pravidelné synody arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hazenburku jsou poznamenány radikalizujícím se reformním hnutím: zdůrazňují disciplinární příkazy, opětovně přikazují rezidenci kněží, odsuzují remanenční blud a členy exemptních řeholních řádů, nedodržující interdikt vyhlášený arcibiskupem; na dvou synodách kázal mistr Jan Hus; v roce 1408 přijímají kroky podniknuté papežem Řehořem XII. proti českým přívržencům učení Jana Wyklifa, jakož i zahajují proces proti jeho obráncům , zakazují vlastnit jeho knihy, šířit jejich obsah a hájit jejich nauky a vyhlašují tresty za nedodržení , zakazují kázání proti duchovním a nařizují konat procesí a modlitby za úspěšnost Pisánského sněmu a odstranění schizmatu; zakazují užívat v liturgii písně v lidovém jazyku a podávání přijímání laikům pod oběma způsobami pod trestem exkomunikace. . Také v olomouckém bispkuství se konala synoda, a to ve Vyškově roku 1413. Příčinou bylo i zde se rozmáhající husitství. Zajímavé je, že tato synoda ustanovila, aby se olomoucké synody slavily každoročně v Kroměříži po svátku sv. Martina.
Mezitím působily konciliaristické ideje živené vleklým schizmatem nejsilněji na koncilu v Kostnici a Basileji , které byly osudné pro církevní rozkol v nejprve v Čechách a posléze v celé Severní Evropě. Biskupové na těchto koncilech nejsou už ani reprezentanty celé církve, nýbrž jsou v jednoznačné menšině. Z koncilu se stává církevní parlament. To mělo ovšem vliv i na partikulární sněmy. S rozpadem papežské moci stoupl opět - tentokrát náhle, silně a konfrontačně - vliv světské moci v církvi. Proto se říšské a národní koncily snažily prosadit autonomii proti papeži. Papeži Evženu IV. (1431-1437) se však díky urychlené unii s Řeky na koncilu ve Florencii opět podařilo obnovit papežskou moc a konciliarismus překonat . Tím říšské a národní koncily ztrácely opět na významu a Řím v nich viděl pouze partikularistické a sekularistické nebezpečí, takže jejich svolávání opětovně prořídlo.
Také za pražského arcibiskupa Konráda z Vechty se pravidelnost pražských diecézních synod a provinčních sněmů v důsledku zklamání z Kostnického koncilu nutně ztrácí. Arcibiskup neměl ani sílu ani vůli za rozjitřené situace sněmy svolávat, na kterých se nedal čekat žádný konsenzus. Přesto se diecézní synody konaly až do roku 1417. Další sněmovní činnost byla znemožněna husitskými událostmi a odpadem pražského arcibiskupa Konráda roku 1422 k husitům. Sněmovní činnost v českých zemích pokračovala sice dále v utrakvistických synodách až do roku 1440 , ale pravidelná synodalita české církve byla husitskými událostmi tak zasažena, že se doposud neobnovila.
Po odpadu pražského arcibiskupa Konráda formálně přejali správu nad pražskou metropolí olomoučtí biskupové. Tak biskup Konrád III. svolal roku 1431 synodu do Brna pro obnovení církevní kázně. Po husitských nepokojích svolal diecézní synodu také biskup Stanislav Thurzo (1496-1540) ve Vyškově roku 1498.
Ani papežové neměli v době vítězství konciliaristických idejí zájem svolávat koncily nebo povolovat provinční či národní sněmy. Odpor papežů k pořádání koncilů stále víc sílil proto, že pohrůžka koncilem se stala běžnou zbraní politiky. Francouzský král Ludvík XI. a český král Jiří z Poděbrad ji použili proti papeži Pavlu II. a Sixtovi IV., francouzský král Karel VIII. a Ferdinand Aragonský proti Alexandrovi VI. Pohrůžku uskutečnil teprve francouzský král Ludvík°XII. Ten použil ve válce proti Juliovi II. některých opozičních kardinálů a uspořádal roku 1511 v Pise protipapežský koncil, tzv. pisánské conciliabulum (tržiště). Účastníky byli téměř výhradně Francouzi a francouzský král, jejich jediná bezpečná opora. Málo jim pomohlo, že obnovili známé kostnické dekrety Haec Sancta a Frequens, stavící koncil nad papeže a přikazující pravidelné svolávání koncilu. Pisánské conciliabulum by nestálo za zmínku, kdyby nepohnulo papeže Julia II. (1503 až 1513) k tomu, aby svolal všeobecný V. lateránský koncil (1512-1517) .
|
