Vnitřní situace katolické církve v ČR

Vnitřní situace katolické církve v České republice
Výstup z kolokvia pořádaného z popudu kardinála Miloslava Vlka na ČKA

Popis hlavních symptomů

Teologické hledisko
Za všeobecně sdíleného předpokladu, že místní církev je „lid Boží putující v síle Ducha svatého dějinami“, byly účastníky vymezeny především tyto charakteristiky:
* naše církev není dostatečně communiem, což se projevuje poruchami dialogu, strachem z plurality a pasivitou
* absentuje potřebám doby i církve přiměřená teologická reflexe (včetně teologie každodennosti, teologie nové religiozity, rozvinutí „teologie agapé“ a zhodnocení vkladu naší minulosti), která by se podílela na kvalitním teologickém vzdělání i diskusi přesahující hranice církve
* nedostatek výrazných duchovních osobností (věrohodných svědků „Ježíše pro nás ukřižovaného a vzkříšeného“)

Religionistické hledisko
Jako určující jsou z tohoto hlediska pociťovány především tyto tři charakteristiky:
* silná institucionalizace zatlačující zájem o konkrétního člověka, která neznehodnocuje zkušenosti života v malých společenstvích
* zatím jsme „neprožili koncil“ (nejen, že chybí znalost základních dokumentů, ale zejména chybí motivace k „prožití koncilu na sobě samém, na naší farnosti“)
* trpíme (společně s celou českou společností) přílišnou uzavřeností, „provinčností“, málo se zajímáme o církev ve světě, natož o potřeby světa (viz. též dále).
Dále bylo poukázáno na nedocenění médií a chybějící reflexi rozdílných religiozit měst, venkova a mládeže.

Historické hledisko
Zde se rovněž účastníci shodli na třech důležitých znacích, které vyrůstají z naší historie:
* nedostatek všeobecně sdíleného historického vědomí, který komplikuje mezigenerační komunikaci.
* odlišná zkušenost i praxe různých skupin uvnitř české katolické církve v posledních desetiletích
* chybí nám zkušenost s církevní autoritou, která by věrně odrážela koncilní záměr (což se projevuje jak mezi nositeli autority, tak mezi těmi, kteří by ji měli respektovat)
Dále se jako nepřehlédnutelná skutečnost poukázalo na to, že vlastně po mnoho století (většinou v náboženské nesvobodě) se neléčila duchovní traumata našich dějin.

Sociologické hledisko
Z tohoto hlediska se ukázaly jako důležité zejména tyto znaky:
* disproporce mezi početností (katolická církev je v ČR bezkonkurenčně nejpočetnější „societou“ usilující o jednotu těch, kteří ji vytvářejí) a strukturou (přiměřenou situaci pozdně feudální zemědělské společnosti) – což se projevuje na celé stylu („kultuře“) života naší církve: v kvalitě komunikace, řízení, hospodaření, vztahu k politice, koncepci řešení důležitých společenských problémů (nezaměstnanost, drogy, nesnášenlivost ap.)
* nenašli jsme zatím dostatečně vhodný „jazyk“ pro navázání dialogu se soudobou společností a následnou inkulturací křesťanství
* přijímáme sebestřednost české společnosti včetně nezájmu o globální problémy světa (hlad, lidská práva, vztah „sever“ – „jih“, ochrana životního prostředí ap.)
* chybí nám aktuální a dostatečně zasvěcená sociologická reflexe „šedé zóny“, tj. těch, kteří jsou potencionálními sympatizanty či dokonce aktivními členy církve.

Interpretace

Syntéza dosavadních zjištění
Kořenem popisovaných obtíží je to, že církev u nás není dostatečně rozvinuta ve všech svých podstatných dimenzích.
1. Jako společenství (communio) – v této podobě je církev prožívána jako rodina, jako komunita naslouchající a doprovázející hledání konkrétních lidí, pro které má dostatek času. Základem je reálná přítomnost Vzkříšeného nejen skrze svátostné způsoby, ale i skrze Slovo a „společenství v Jeho jménu“. Tomu ovšem musí odpovídat jak vnitřní (spolupracující) postoj věřících spoluvytvářejících toto společenství, tak charakter komunikace (dialogu). Smyslem komunikace v rovině společenství je především vzájemné sebepřijetí, povzbuzení, osobní růst a maximálně možná „jednota“. Reálně lze církev jako společenství zažívat především v rámci živé farnosti (venkov, maloměsto), personálního společenství (velká města), řeholní či podobné komunity.
2. Jako společnost – je církev prostředím různých teologických, duchovních i kulturních tradic, do kterého vstupují nezastupitelní jedinci s různými (oprávněnými) individuálními zájmy, staly duchovnosti a povolání. Základem je tu dějinnost církve v časovém i prostorovém smyslu. Smyslem komunikace je tu porozumění jedinečnosti druhých, vzájemné obohacení jinakostí, vytváření alternativních vzorů křesťanské existence, ale také prověřování jejich nosnosti a „pročišťování“ a „prořezávání“ spiritualit v rámci katolické církve (a podobně i možných teologií), a to jak v historickém, tak prostorovém měřítku (např. spirituální a teologický přínos třetího světa).
3. Jako organizace – je církev „funkční jednotkou“, která navzdory tomu, že je respektována svoboda jednotlivců a jejich odlišnost, dokáže v podstatných záležitostech „táhnout za jeden provaz“. Nejedná se přitom především o „doktrinální uniformitu“, ale o jasnou sociální strategii a její naplňování, účinnou podporu různých skupin společnosti (mladé rodiny, děti, dospívající, staří lidé ap.), nabídku alternativní kultury a životního stylu ke konzumnímu směřování současné společnosti, charitu v globálním měřítku apod. Komunikace v této rovině má za cíl vytváření co nejširší báze shody na konkrétních strategiích a projektech, a proto se musí opírat o dobrou věcnou znalost, kompetenci a respektování pravidel funkčního dialogu. Jde o typ komunikace, který by měl být charakteristický pro řídící struktury církve (Biskupskou konferenci, konzistoře, rady a komise). Podobně by takový styl komunikace měl charakterizovat celocírkevní diskusi vedenou v médiích a velkých shromážděních. Zde nestačí „dobré úmysly“ – je třeba předvést dobré výsledky.
4. Jako instituce – je katolická církev subjektem občanské společnosti (v České republice bezkonkurenčně nejpočetnějším – minimálně přes 750 000 reálných členů). Musí „fungovat“ z hlediska právního, hospodářského a politického vůči ostatní společnosti (tj. státu, ale i dalším subjektům občanské společnosti – např. médiím). Komunikace na této rovině musí (má-li být účinná) respektovat pravidla moderního „public relations“. Jde tedy o „dialog se společností“, která církev chápe jako monolit poněkud pochybné pověsti a nejasného určení.

Pokus o analýzu

Příčiny selhávání
Církev u nás selhává jako:
* společenství v důsledku malé víry v reálnou přítomnost Vzkříšeného Pána
* společnost v důsledku uzavřenosti, nevzdělanosti a následného strachu z druhých (jiných) lidí.
* organizace v důsledku nekompetentnosti (odborné a občas i lidské) lidí v řídících strukturách (farností počínaje)
* instituce v důsledku neschopnosti účinně jednat v otevřené liberální společnosti (včetně hledání vhodných spojenců a předcházení zbytečných blamáží), což vposledku znamená, že vůči veřejnosti ji neprezentují vždy ti praví lidé.
Dále bylo vyjádřeno vážné podezření, že často dochází k mylným očekáváním a používání chybných metod v důsledku toho, že se zaměňují roviny: tam, kde je třeba jednat jako ve společenství, se uplatňují postupy charakteristické pro organizaci (instituci) – např. farář prosazuje svou autoritu tam, kde by naopak bylo na místě přijmout bratrskou pozici „jednoho mezi ostatními“; jinde se naopak církev nedokáže jasně zařídit jako velká organizace a instituce (hospodaření a majetek, pastorační strategie přiměřená počtu kněží, mediální strategie ap.), takže působí neschopně a „nečitelně“ pro ostatní veřejnost. To má vážné důsledky pro poruchy komunikace jak uvnitř církve, tak vůči veřejnosti.

Poznámka:
Kromě klasické výše uvedené typologie (společenství, společnost, organizace, instituce) umožňují nové komunikační prostředky (např. Internet) vytváření jiného typu „horizontální struktury“, která se označuje jako „síť“ (poněkud to připomíná protestantské pojetí církve – ta se vždy vytváří aktuálně konkrétním společenstvím v Duchu svatém). Na rozdíl od společenství, které má celkem jasné hranice (a reálně může být vytvářeno velice omezeným počtem lidí), je síť potencionální komunikační strukturou bez ohraničení: je možno volně „přistupovat“ i „vystupovat“ bez toho, že by se ohrozila sama tato struktura či byl proto někdo „emocionálně penalizován“ (na rozdíl od „vystoupení“ člena společenství, což je vždy pociťováno jako bolestná ztráta), přičemž je tak umožněna komunikace velkého počtu lidí se zachováním její osobitosti a „niternosti“.

Důsledky

Společenství na bázi
Pro budoucí život církve u nás je rozhodující, do jaké míry se stane standardním typem místní církve na „bázi“ (farnost a srovnatelné struktury) opravdové společenství. Zde jsme rozhodně dostatečně zatím nevyužili zkušenosti ze 70. a 80. let. Jenom skrze takovou podobu života církve je možno nabídnou skutečné doprovázení zahrnující solidní poznání víry a následné obrácení. Je to úkol pro Biskupskou konferenci, aby nabídla – i s ohledem na chystaný plenární sněm – pastorační strategii, která by od současného stavu měla dovést naši církev do výše zmíněné žádoucí podoby. Tato strategie musí zahrnovat pravdivý a dostatečně komplexní popis současného stavu (i na základě hodnověrných sociologických šetření), reálně stanovení cílového stavu prostřednictvím ověřitelných faktorů, určení postupů, které by k němu měly vést, a prostředků, které k tomu budou potřebné.

Vymezení „církevního úřadu“
Je třeba odborně vypracovat model „optimálního církevního úřadu“ (nejspíš Křesťanská akademie ve spolupráci se zahraničím). Funkčnost církve jako organizace je velice závislá na tom, aby „církevní úřad“ zahrnoval „ty a právě jenom ty“ úkoly a typy činností, které „organizační styl“ vyžadují. Tím se jednak výrazně zvýší efektivita činnosti „úřadu“, jednak se ale ukáže, kde všude je naopak potřeba přístup „úřadní“ nahradit přístupem „bratrským“.

Podpora dialogu
Zatím nejsou dostatečně vymezeny roviny a role pro vedení účinného dialogu. Jedná se především o ty polohy, které jsou přiměřené dialogu ve společnosti a organizaci i dialogu instituce s okolím. Pro tyto formy dialogu je třeba hledat fungující roviny a podoby. Současná církevní média tento prosto zdaleka neposkytují v potřebné míře i kvalitě, ostatní média často nevyužíváme nejlépe.
Typické poruchy dialogu v těchto rovinách:
1. chybné zvážení dimenze problému (přecenění či nedocenění)
2. chybné řešení konfliktních situací
* „kdo není s námi, je proti nám“ (odlišný názor je interpretován jak charakterová záležitost nebo selhání ve víře)
* manifestuje se „jednota“ tam, kde není a ani třeba být nemusí (děs z konfliktů – „co si o nás druzí pomyslí“)
Za hlavní příčiny poruch dialogu (kromě již zmiňovaného zaměňování rovin) účastníci považují:
* nekompetentnost (nevzdělanost, malý rozhled ap.)
* strach (v kořeni slabost vlastní víry)

Závěr

Významnou možností pro další roviny dialogu je chystaný plenární sněm.
Podpoře dialogu bude věnováno příští kolokvium. Zaměříme se na témata: „Čeho se v naší církvi bojíme a proč?“ „Jak komunikuje naše církev a veřejnost?“

Výstup z kolokvia zpracoval: Jiří Zajíc (moderátor)

P. S. Čeho se bojíme?
* že si život své církve nedokážeme zaplatit (protože klérus, který o tom jedná, nevěří obětavosti a solidaritě laiků)
* že se u nás rozmůžou „západní poměry“ = ztráta autority duchovních (protože mnozí z duchovních skutečnými autoritami nejsou a dobře to vědí)
* že dojde k „devalvaci křesťanské morálky (zejména v sexuální oblasti)“ (protože se příliš mezi námi katolíky nevěří, že skutečně křesťanský život je životem šťastným – natož aby s tím byla dostatečná zkušenost).

Zaslat reakci na tento text.