Několik poznámek k evangelizaci u nás

Několik poznámek k evangelizaci u nás

Jiří Hájek

Situace
Komunismus si vytkl cíl: ideologicky i administrativně likvidovat náboženství, především katolickou církev. V době vlády komunistické strany u nás prakticky neexistovalo vyučování náboženství, počty křtů, svateb a pohřbů byly stále nižší, stejně tak i počet účastníků bohoslužeb. Ale cizinci, kteří v té době navštívili Československo, se shodovali v názoru, že politické poměry a tlak proti církvi nemá jen negativní vliv. Věřící, kteří „zbyli“, se vyznačovali opravdovostí a hloubkou víry, což se nejzřetelněji projevovalo při bohoslužbách; soustředěnost, modlitební atmosféra, pozornost při kázání a homiliích, zájem o duchovní literaturu atd. byly hlubší než v západních zemích. K tomu přistupovala i odvaha k tajným setkáváním, rozmnožování duchovních textů, vyhledávání dobrých kazatelů a živého společenství v kostelích, neorganizované poutě apod. Když dnes máme možnost navštívit křesťany v západních zemích, docházíme přibližně ke stejnému názoru. Křesťané na západě se nám jeví povrchnější, zaměření jen na činnost, zdají se nám méně zbožní, než jsme my, a hlavně nepozorujeme to, co je podstatou našeho křesťanství – naprostá, přímo existenční závislost na Bohu. Považujeme jejich náboženské průvody (Boží Tělo, Vzkříšení, prosebné průvody apod.) jen za náboženský folklór, aktivity všeho druhu za povrchní a nepotřebné, spolkový život za zbytečný a dáváme najevo, že jsme rádi, že komunismus náboženský folklór, vnější aktivity i spolkové tradice u nás vymýtil.
Svou víru prožíváme spíše v hloubce své duše než navenek a skoro jsme přijali komunistickou zásadu, že náboženství je soukromou věcí každého jednotlivce. U nás vydávané náboženské knihy z valné části se týkají hlubokého duchovního života. Aniž bychom podceňovali nebezpečí duchovní pýchy, víme, že naše prožívání víry je jiné než v tradičně náboženských krajích. Jsme ve své víře hluboce utvrzeni a neustále si to ověřujeme nejen konfrontací se západními sousedy, ale i s věřícími z Moravy, ze Slovenska či z Polska, kteří po přestěhování do Čech po určitou dobu udržují jakýsi kontakt s církví a farností (navštěvují bohoslužby, trvají na křtu svých dětí, žádají církevní svatby, příp. pohřeb pro své příbuzné), ale pozvolna jejich zájem o náboženský život upadá. Možná, že se ještě modlí, ale už jen doma a ne společně s farností. Přičítáme to tomu, že jejich duchovní život je povrchní a v „české diaspoře“ neumějí žít, protože vyžaduje mnohem více opravdovosti a hloubky.
Komunismus nás odsoudil k životu uvnitř našeho srdce, kde svou víru prožíváme velmi intenzivně. Společná i individuální modlitba nám dávala sílu žít z víry a přežít nenávist a všechny nástrahy a těžkosti, kterými jsme byli zahrnováni, a také do jisté míry nahrazovala rozumovou podporu víry. Po celou dobu komunismu jsme neměli možnost si svou víru utvrzovat četbou teologické literatury, příp. dokumentů koncilu, ale „ducha víry“ a „ducha koncilu“ jsme „bnacházeli“ v modlitbě a v pevném vnitřním spojení s Bohem. Dokladem toho, že nešlo pouze o individuální zájem jednotlivců je to, že jsou v české církvi velmi činná církevní hnutí, fokoláre, charismatici atd., která staví nejen na hloubce přesvědčení, ale především na vytrvalé modlitbě. Jsou to duchovně hnutí velice silná a často i mezi „normálními“ katolíky obávaná právě pro svou vnitřní sílu vyvěrající z modlitby. Církev u nás je navzdory malému počtu praktikujících katolíků duchovně velmi silná, přestože podle vatikánského rozhlasu je Česká republika třetím nejateističtějším státem v Evropě po Albánii a Estonsku.
Duchovní síla církve i jejích jednotlivých členů pocházející z modlitby pádem komunismu nezanikla. Je stále přítomna a ateistický svět o ní ví, respektuje ji a skoro se jí obává, protože proti ní nemá žádnou jinou než materialistickou, tj. hmotnou obranu. Proto odmítá materiální bohatství církve (viz politické spory kolem restitucí církevního majetku), protože pak by se duchovní síla spojila s hmotnou a církev by byla mnohem mocnější než ateistický stát, ačkoliv počet věřících je z hlediska státu mizivý.
I ateisté žijící kolem nás jsou ve své ateistické víře utvrzeni. Jejich ateismus není povrchní, jak si rádi představujeme, ale je v mnoha směrech hluboký. Ateisté nemají důvod o svém přesvědčení přemýšlet. Nechápou náboženský svět a mají za to, že jde jen o pozůstatky minulosti, které budou velmi brzy překonány. V mnoha případech se sice věřícím lidem obdivují, ale jejich obdiv se vzápětí mění v odsudky a výsměch. Trapné dohadování o vlastnictví katedrály, postoj k církvi u politiků, kteří na jedné straně žádají církevní sňatek, aby pak v parlamentě vystoupili proti církvi bojovně a nepřejícně, se nás nepříjemně dotýká a cítíme se zrazeni. Ve veřejném i v soukromém životě jsou věřící zesměšňováni a dosud trvají hluboké předsudky proti víře především na školách, takže není výjimkou, že dětem navštěvujícím vyučování náboženství se ostatní děti posmívají (ministrantům především). Ateismus je v našem národě cosi nového a moderního a ateisté se s touto moderností jen nesnadno vyrovnávají. Mezi věřícími a nevěřícími vznikla hluboká, těžko ¨překlenutelná propast: dva světy, které si nerozumějí. Nevěřící nás považují za zatvrzelé, nechápající současný svět, spolek turistů, včelařů, či zahrádkářů, stejně jako je za zatvrzelé považujeme i my. Ke svému překvapení musíme říci, že jsme se domnívali, že ateismus je jen povrchní záležitost vyvolaná strachem a že pádem totality se náboženský život rozvine v plné šíři. Nic takového se nestalo.

Menšina jako problém
Katolická církev v Čechách a na Moravě v posledních 250 letech nebyla nikdy menšinou. Ke katolické církvi se v našem i předcházejícím století hlásilo 75 % obyvatelstva. Těžko v té době hledat obec, kde by byli katolíci v menšině. I když se mnoho mluvilo o tzv. matrikových, tedy nepraktikujících katolících, většina obyvatel v školách absolvovala povinné vyučování katolického náboženství a převážná většina měla kontakt s církví při křtu, svatbě, pohřbu, na půlnoční, při Vzkříšení a o Božím Těle alespoň v tom smyslu, že v hrubých obrysech tehdejší absolventi vyučování náboženství věděli, oč jde. Liturgii mše sv. nebylo třeba znát, ani jí rozumět. Kněz recitoval vše latinsky a víceméně potichu, přitom se zpívala česká (někdy mešní) píseň. Rytmus církevního roku s jeho svátky ovlivňoval dění na vesnici i ve městě až do konce 2. sv. války.
Důslednou čtyřicetiletou ateizací se katolická církev stala menšinou. Tuto skutečnost si uvědomila až po vystřízlivění ze „sametové revoluce“. Nejen, že na tuto situaci nebyla připravena, ale nikdy s ní nepočítala a neumí v ní žít. Jen s velkou námahou své místo teprve hledá. Ve výhodě jsou evangelíci, husité a členové jiných církví, které jsou v našich zemích v menšině již po několik staletí. Katolíci se snaží od evangelíků cosi naučit, ale obávají se, že jejich model života je příliš defenzivní a uzavřený do sebe.
Charakteristikou menšin je metoda výběru. Ne každý se může stát členem menšiny. Ačkoli katolická církev byla vždy církví lidovou a ne výběrovou, v době pronásledování zapustila tato metoda v naší církvi hluboké kořeny. A tak se můžeme setkat s faráři, kteří odmítají křest dětí, když není stoprocentně zaručena náboženská výchova, i když nedovedou vysvětlit, co těmi 100 % míní. Často tím myslí pouze pravidelnou nedělní účast na mši sv. V některých farnostech nevpustí farář do kostela sbor nevěřících zpěváků vedený nevěřícím ředitelem školy, aby o vánocích zazpíval nevěřícím lidem koledy.
V obhajobě nezastupitelnosti církve ve společnosti argumentujeme minulostí: kolik nádherných kostelů postavila, kolik je z toho kulturních památek, které jezdí obdivovat cizinci, kolik nemocnic a s jakou obsluhou církev v minulosti vlastnila, jak se zasloužila o vzdělanost prostřednictvím klášterů a škol atd. A o budoucnosti mluvíme stejně, když zdůrazňujeme, že církev chce řídit nemocnice, školy, domovy důchodců a bezdomovců a věnovat se v minulosti osvědčené činnosti. Z řečeného vyplývá, že církev u nás má pouze okrajový a nikoli podstatný vliv.
Problém menšin se netýká jen katolické církve. Respektovat menšinu je totiž také problém většiny. Je dostatečně známo, jaký vztah mají Češi k cizincům: na jedné straně až nemístná servilnost a podlézavost (k Němcům, Američanům) a na druhé straně takřka vzápětí odsudek a nadávky (Vietnamcům). Ještě větším problémem jsou čeští a slovenští Romové. Většina se neumí k menšinám chovat a menšiny se neumějí vyrovnat se svým menšinovým postavením. Menšinu dost často ovládá strach ze zániku, který vede až k panice. Toho není ušetřena ani církev, není-li opřena o Kristův příslib „neboj se, malé stádce“.
Pro život katolické menšiny uprostřed nekatolické většiny má církev název diaspora. V naší situaci je to slovo takřka neznámého obsahu.

Dialog
Demokracie je založena na dialogu a střetu myšlenek; je plodem křesťanství a vznikla na půdě křesťanství. Církev je starší než demokracie, stále se považuje za „matku a učitelku“ demokracie, ale samou podstatou však demokratická není a ani nemůže být, neboť má hierarchicko-monarchistické zřízení, kde vše závisí na autoritě a rozhodnutí hierarchie. Z toho důvodu mnoho členů církve demokracii nedůvěřuje. Především je varuje příklad západních demokracií, kde uvědomění laiků dospělo až do té fáze, že se sami laici pokoušejí hlasováním ovlivnit důležitá zařízení v církvi (celibát apod.) Tyto „demokratické“ iniciativy se nám jeví jako scestné a raději si přejeme mírnou totalitu než tyto projevy demokracie. Proto je církev z touhy po totalitě stále obviňována.
Církvi se daří v totalitních režimech obojího druhu: buď jsou církvi nakloněny (Rakousko-Uhersko), nebo proti církvi bojují (komunistická diktatura). Konkordáty se Svatým Stolcem v evropských státech uzavřely většinou diktatury: Bismarck, Hitler, Mussolini, Franco jsou nejkřiklavějšími příklady posledních desetiletí. V diktaturách církev roste po stránce kvantitativní, jsou-li církvi nakloněny, a po stránce kvalitativní, jestliže proti církvi bojují.

Vnitrocírkevní dialog
Pro uvědomění si sebe a ujasnění si místa ve společnosti je nutný vnitrocírkevní dialog.Volání po tomto dialogu se ozývá už delší dobu, ale ze strany kněží a biskupů je zřetelný strach z dialogu. (Dozvěděl bych se věci, které nechci slyšet.) Avšak je třeba také říci, že v církvi není pro dialog žádný prostor, kde by se mohl legálně konat. Církev nemá „parlament“ pro výměnu názorů, nemá možnost vést dialog v tisku a pokud je tam dialog veden, je napadán, že pisatelé tímto způsobem ubližují církvi. Liturgie jako důležité a základní shromáždění věřících není shromážděním určeným pro dialog. Nazývá-li se v liturgii něco dialogem, není to dialog, jsou to předepsané aklamace a odpovědi. Jedinou, a to dosti omezenou možností vést dialog v církvi na úrovni farnosti je farní rada. Církevní právo toto fórum umožňuje a i doporučuje. I tam je však ze strany laiků a i ze strany kněží strach před dialogem jako před něčím nevyzkoušeným a pro postavení faráře ve farnosti i nebezpečným. Účastnit se zasedání farní rady považujeme za ztrátu času a pokud je ve farnosti nějaký problém, pak by bylo podle téměř všeobecného názoru mnohem důležitější se pomodlit růženec (a jistě by se věc vyřešila sama!) než dlouze o ní a (jak se domníváme) neplodně diskutovat. I když je podle CIC možné v každé farnosti zřídit farní radu, mnozí kněží tak dosud neudělali, protože se bojí ztráty prestiže (laici by příliš poroučeli), a jsou přesvědčeni, že jejich rozhodnutí má pečeť neomylnosti. Často se poukazuje na negativní zkušenosti s prací farních rad v západních zemích, aniž by se mluvilo o kladech tohoto vnitrocírkevního dialogu. Fórum pro dialog na úrovni diecéze je pastorační a kněžská rada. I tam záleží pouze a jen na biskupovi, jak a do jaké míry využívá této možnosti a záleží na odvaze členů jmenovaných grémií, zda jsou schopni a ochotni s příslušnou odvahou říkat své názory. Ale vždy je riziko, že člen pro své názory upadne v nemilost a bude odvolán pro přílišnou kritičnost, nebo že biskup těchto hlasů nebude dbát, protože odpovědnost za diecézi podle církevního práva nese pouze a jedině on. Jedním z dalších pokusů o jakýsi dialog s věřícími se občas objeví při různých setkáních mládeže, případně poutích, kdy biskupové odpovídají na otázky věřících. Povětšině však nejde o dialog, ale o monolog, kdy jsou věřící poučováni nebo jsou opravovány jejich špatné názory vyplývající z nedostatečné informovanosti. V podobném duchu jsou i rozhovory biskupů s novináři, kdy biskup odpovídá na jejich otázky. Je to sice dobrá věc, ale dialog to není.
Dialog na kněžských dnech a vikariátních konferencích má velmi nízkou úroveň.
Tím jsou všechny „legální“ možnosti pro dialog vyčerpány. Nelze se tedy divit velkému tápání a bezradnosti. V evangelických církvích jsou pravidelné synody, které dávají prostor pro demokratickou diskusi, a proto se také jeví jako modernější a ne tak ztuhlou institucí jako katolická církev. Zasvitla nyní naděje, že by biskupy svolaný „všeobecný sněm“ mohl fórem pro dialog být.
Vnitrocírkevní dialog je pro církev u nás jednou z nejpotřebnějších věcí.

Vnější dialog
Velkou překážkou pro vnější dialog je neznalost situace ve které se jako církev nacházíme. To má za následek, že jsme schopni o své víře podávat svědectví jen z nám vlastních pozic. Věřící v Čechách o své víře nepřemýšlí a nediskutuje, ale on ji žije. Jeho život je, jak se domnívá, dostatečným svědectvím víry a diví se, že okolní ateistický svět toto svědectví nepřijímá. Myslíme si, že věřit je snadné a že stačí jen učinit rozhodný krok. Je pravda, že bojovný ateismus, který používá proti církvi nepravd a polopravd i lží, nevymizel, ale také platí, že na straně věřících se ukazuje stejně bojovná obrana, slabá intelektuálně po stránce vzdělání a nelaskavá pro porozumění dnešnímu člověku. Ateistický svět nechápeme.
Další překážkou je malá intelektuální výbava. Dlouhým odloučením od světové církve a jejího intelektuálního vývoje trpíme strachem ze všeho nového, co k nám přichází. Raději se držíme starých a jak si myslíme osvědčených jistot, než bychom se pustili na tenký led aggiornamenta. Jako ateismus nabízí jednoduchá řešení pro současné problémy společnosti, podobně jednoduchá řešení nabízíme i my.

Veřejný prostor
Všechna místa, kde se lidé setkávají na veřejnosti, jsou veřejným prostorem. Silnice, náměstí, obchody, supermarkety, divadla, kina, trhy, poutě, hospody, restaurace, kavárny, hotely, kostely a všechny veřejné prostory, budovy a místnosti, které slouží veřejnosti, jsou veřejným prostorem.
Stav silnic a náměstí a veřejných budov i postkomunistický (tj. žalostný) stav kostelů vypovídá o tom, že veřejný prostor byl komunistickým režimem zcela záměrně zničen. Ani současný stát a obce nepečují o veřejný prostor dostatečně, takže až dosud vše, co je ve státní správě, stav silnic, úklid náměstí a ulic, je hrubě zanedbáváno; obecní majetek je spravován poněkud lépe. Co je v soukromém vlastnictví, je v pořádku, co je veřejné, nezajímá ani starostu, ani faráře, ani učitele, ani poslance, ani jiné veřejné činitele. Pokud je tomu někde jinak, platí, že „výjimka potvrzuje pravidlo“.
Jak jinak na nás působí pěkné upravené náměstí s opraveným kostelem než špína, nepořádek a zpustošený kostel vně i uvnitř.
Komunismus veřejný prostor nejen zničil, ale tam, kde se mu to zcela nepodařilo, vyprázdnil. Prázdnota vzbuzuje strach. Příklad: po setmění jsou všechna veřejná prostranství prázdná a procházet se po městě lze jen na vlastní nebezpečí. Výjimkou jsou pouze veřejná prostranství velkých měst, která jsou ovšem zaplněna cizinci – turisty.
Podobně lze vysvětlit i agresivní chování řidičů (i západních) na našich silnicích. Zničený a prázdný veřejný prostor je nebezpečný a pud sebezáchovy velí takový prostor rychlou jízdou co nejdříve opustit. Odpor k veřejným průvodům a k jiným akcím na veřejnosti v současné době vyplývá ze strachu z prázdnoty veřejného prostoru. Pro setkání u vánočního stromu, průvody sportovců, majáles studentů atd. je těžké získat nejen aktéry, ale i diváky. Pokud se vůbec takové akce konají, proběhnou za pramalého zájmu ostatních spoluobčanů.
Komunistický režim veřejný prostor nejen vyprázdnil a zničil, ale i uměle zaplňoval: organizoval májové a jiné průvody, brigády na úklid ulic, parků a náměstí (jarní úklid), ale jakákoli jiná než organizovaná iniciativa byla podezřelá a nežádoucí.
Církev pro svou činnost veřejný prostor potřebuje. Odpor k průvodům na veřejnosti není dán jen tím, že nám příliš připomíná nařízené komunistické průvody, a že tímto způsobem vyznávat víru nemůžeme, ale jsme v prázdném a zničeném prostoru sami, a proto se v něm necítíme dobře. Máme snahu buď do něj vůbec nevstoupit, nebo ho co nejrychleji opustit (viz chování řidičů na silnicích).

Společenský život
Ateistický režim navzdory hlásanému kolektivismu usiloval především o atomizaci společnosti: nestarat se o záležitosti společnosti (to přenechat osvíceným diktátorům), ale starat se jen o sebe, o svou rodinu, o své zaměstnání, o svou chatu či chalupu. Atomizace společnosti započatá komunistický režimem dále pokračuje tentokrát i jako oficiální ideologie: každý si musí pomoci sám a nemůže od nikoho nic žádat. Sociálně tržní hospodářství založené na solidaritě je oficiálně odmítáno. Myšlenka solidarity je podezřelá; problém zřizování spolků a nadací – tzv. zákon o neziskových organizacích – stále ještě není uveden ani do teorie, ani do praxe.
Společenský život v obcích prakticky neexistuje. Kromě všedních setkání „u piva“ se lidé prakticky na veřejnosti nescházejí. Výročí narození, sňatku apod. slaví jen v úzkém rodinném kruhu, loučení se zemřelým se koná „bez obřadu“, předvolební schůze, schůze obecních zastupitelstev apod. jsou velmi málo navštěvovány nebo ignorovány. Kromě sporadických plesů pořádaných několika málo spolky či organizacemi, a sjezdy rodáků, pořádané obcemi, se taková setkání neorganizují programově pro výrazný nezájem občanů. Od společenského života obce, pokud vůbec existuje, se církevní obec i jednotliví věřící zpravidla distancují. Obávají se, jak již výše řečeno, ztráty duchovního bohatství, které v době totality církev nashromáždila. To vede k rezignaci na společnou práci pro cokoliv.
Škola má napomáhat tomu, aby se veřejný prostor stal pro děti zajímavým. Vedení škol se nezajímá, zda v okolí školy je prostředí pěkné, upravené, čisté, poněvadž i sami učitelé ve svém bydlišti veřejnému prostoru nevěnují žádnou pozornost. Škola nemá v obci žádné významné postavení, a pokud se o něčem v souvislosti se školou hovoří, tak pouze to, že škola nemá tolik peněz, kolik by potřebovala a kolik by jí měl stát či obec dát.
Škola neslaví veřejně svá výročí, nevydávají časopisy nebo jen pro svou potřebu, nepořádají veřejné akademie, besídky nebo výstavky prací svých žáků. Pokud se tak děje, je tomu věnována velmi malá publicita. Koncerty, divadla, výstavy a jiné kulturní podniky, pokud se konají, vzbudí jen malý zájem a obyčejně o nich ani farář místa, ani jednotliví věřící nevědí a nezajímají se o ně.
Katolická církev byla šiřitelkou vzdělanosti a kultury, ale může v tom pokračovat pouze tam, kde je o tvorbu (nikoliv pouze konzumaci) kulturních hodnot zájem. Církev s výjimkou velkých měst nemá varhaníky, zpěváky, dirigenty, pěvecké soubory, divadelníky – ochotníky, pracovníky charity nejen proto, že „nejsou lidi“, ale i proto, že angažovat se pro nějakou práci, která je jen trochu nadosobní, vyžaduje vstoupit do prázdného prostoru. Proto i katolíci se uzavírají jen do svých vlastních společenství, mezi „své“, se kterými si rozumí, a usedají své televizi, aby byli – pokud možno – mimo jakékoliv veřejné dění. U věřících i u kněží je výrazná nechuť kvůli falešnému předsudku, že si farář nebo člen farnosti na sobě příliš zakládá a předvádí se. (Toto se týká i biskupů! Ani oni nechtějí být středem pozornosti při svých životních či kněžských výročích, ovšem ke škodě věci. Oslava výročí kněžského svěcení je dobrou příležitostí promluvit o kněžství z osobního pohledu, což není pro věřící nebo případné kandidáty kněžství nezajímavé). Cokoli dělat společně není v církvi zvykem. Spoléháme na osvícené vůdce (biskupy, faráře), kteří za nás všechno zařídí, vymyslí a udělají.
Spolky jako výraz společenského života víceméně živoří. Pokud vůbec jsou, pracují bez podpory státu a obcí, a i církev je k jejich činnosti velmi skeptická, jak bylo poznamenáno výše. Nenachází v nich nic dobrého, nazývá je spolkařením a nahrazuje je nejrůznějšími společenstvími modlitby, rozjímání nad Písmem sv. apod. ze strachu, aby se nerozmělnila velká duchovní síla nastřádaná pomocí modlitby v době totality. K rozmnožení duchovní síly slouží také všechny druhy duchovních obnov (dny víry, duchovní obnova, exercicie) a další aktivity. Všechny se snaží o upevnění, prohloubení a utvrzení víry. Pokud se nějaký katolický spolek přece jen prosadí (tradiční Orel), obyčejně živoří na okraji zájmu faráře i hierarchie, nebo se mu přímo kladou překážky, aby vůbec mohl vzniknout. V edičních plánech katolických nakladatelstvích nenajdeme např. návody k aktivitám křesťanů při farních slavnostech, rady, jak pracovat v náboženských spolcích (jak se zakládají a pracují), divadelní hry pro ochotníky s biblickými tématy apod.
Spolek by však mohl být místem setkání s ateistickým světem, místem vnějšího dialogu.

Pokus o stanovení úkolů
1. Má-li církev v dnešní době zaujmout nějaké místo ve společnosti, musí o tom vést především vnitřní dialog. Pokud nebude „všeobecný sněm katolické církve“ v tomto směru úspěšný, bude situace na několik desítek let ztracena a očekávané obnovy se nedosáhne. Desetiletí duchovní obnovy národa, jak se nyní ukazuje, bylo modlitebním předpokladem obnovy.
2. Vnější dialog je možné vést jen s vědomím znalosti dnešního ateismu. Dnešní člověk otupělý každodenními bizarními zprávami z celého světa snadno přehlédne důležité sdělení, které mu přináší církev. To se týká především prostých lidí bez vzdělání. Není dobré se v evangelizaci zaměřit pouze na tenkou vrstvu intelektuálů a pořádat pro ně přednášky, aniž by se témata zaměřila na misii, nebo považovat uzavřená společenství za kvas, když k misijní práci nejsou členové společenství vůbec vychováváni. Kněz často zanedbává svou farnost, aby se mohl věnovat několika vybraným jedincům mimo svou farnost tak, jak mu to více vyhovuje.
3. Menšina – neuchylovat se do izolace, nepostupovat metodou výběru, usilovat o církev lidovou ne snad co do počtu, ale co do mentality, jsou důležité prvky, jak se může církevní obec (diecéze, farnost) naučit žít ve společnosti většiny.
4. Veřejný prostor – laici i hierarchie se musí rozhodnout, jaký postoj k veřejnému prostoru zaujmou:
· do veřejného prostoru vůbec nevstupovat, ignorovat ho a ponechat vše na státu či obci, až jej „něčím“ naplní a pak teprve bojovat o obsazená místa. Nepořádat ani ty nejméně náboženské průvody ani před kostelem, ani okolo kostela (např. průvod o Květné neděli). Zanedbávat obchod s náboženskými předměty a ponechat ho „kýčařům“ všeho druhu.
· Pokusit se do něho opatrně vstupovat s vědomím, že vstup do prázdného prostoru vyžaduje úsilí překonat strach z posměchu, který vzbudí.
5. Společenský život
· Školy
Vyučování náboženství na školách naráží nejen na těžkosti administrativního rázu, ale i na nemožnost soustředit několik dětí pohromadě vinou roztříštěného volného času, případně i nezájmu ze strany rodičů (děti by měly zájem, ale rodiče tomu nepřejí). Církev má pramalou možnost mít na aktivity školy vliv.
· Spolky
Církev si uvědomila, že její povinností je vytvářet společenství, a tak nabízí různé příležitosti k setkávání, např. v plzeňské diecézi při Dnech víry, charismatická konference v Českých Budějovicích apod. Kromě již shora uvedené zmínky o vytváření modlitebního pokladu jedná se také o společenskou záležitost, neboli příležitost k setkání a poznávání věřících navzájem.
Spolkovou činnost nahrazují v církvi „spolky“ typu fokoláre, charismatická obnova, neokatechumenát aj., které jsou povětšinou uzavřenou společností neschopnou navázat jiný kontakt s nevěřícími než ten, že dotyčný se zcela přizpůsobí dané spiritualitě. Jiný „dialog“ není možný. Jiný zájem než ten, který je takovému společenství vlastní, není dovolen, protože se jedná o společenství s výrazně duchovním obsahem. Pro setkávání na „světské“ úrovni jsou tato společenství nepoužitelná.
Pro spolky s účastí ostatních polověřících (správně: nepraktikujících katolíků) či nevěřících je třeba zásadního rozhodnutí:
ANO
· překonat strach z toho, že spolkovou činností církev ztratí duchovní kapitál
· mít naději, že spolek je také jedna z možností, jak kulturně pozvednout obec (nebo jen sousedy)
· spolky zakládat a vyvíjet v nich angažovanou činnost (nikoliv jen pasivně se účastnit a čekat, až s nápadem přijde někdo druhý) Protože v tomto oboru nemáme žádné zkušenosti, musíme se naučit, jak spolky zakládat, jak je řídit a jakou jim dát náplň.
NE
· nacházet nové, i když nevyzkoušené způsoby kontaktu s povrchně věřícími nebo nevěřícími.

Pro svou činnost církev veřejný prostor potřebuje, pohybuje se v něm a byla z něho komunistickým režimem násilně vytlačena. Jen těžko se do něho vrací, protože musí vstoupit do nelehké situace. Starší generace (60letí a starší) rádi vzpomínají na bohatý spolkový a veřejný život vůbec (Orel, SKM, Mariánské družiny, Živý růženec, církevní průvody atd.) Generace mladší šedesáti let má k veřejnému prostoru neujasněný postoj: od naprostého odmítání přes touhu po spolkovém životě až k velké angažovanosti. Mladší generace (30-50 let) „nemají čas“. Veřejný prostor je v době po koncilu ve světě a komunismu u nás především prostorem laiků.

Závěr
Vnášet evangelium do dnešní společnosti je možné za předpokladu, že církev (laici i hierarchie) budou ochotni učit se žít v demokracii, učit se žít jako menšina, učit se vést dialog, učit se unést prázdný prostor.

Zaslat reakci na tento text.