Některé aspekty pastorace naší církve

Přicházím asi poslední a pravděpodobně nepřináším nic nového. Na italské pouti po stopách sv. Vojtěcha jsme se jakoby dotýkali kořenů první církve a děkovali jsme Pánu, že ji stále vede a je s námi. Ježíš Kristus je ten tajemný, živý střed církve. On je tím impulsem každého obrácení, každého nasměrování k dobrému. Kéž stojí uprostřed nás a je světlem nejen příprav, ale každého jednání plenárního sněmu.
Z minulých časů zůstává stále ještě mnoho jizev, jsou často skryté a mohou se jich dotknout jen ti docela blízko. Pokud chceme stanovit správnou diagnózu a určit terapii, je nutné pravdivé „odhalení“, odborně vedený průzkum situace. Výsledky průzkumu by pak vedly k vypracování jasné koncepce, nové formaci kněží i laiků a k sestavení speciálních misijních týmů. To by mělo umožnit rozložení sila poskytnutí přibližně stejných možností všem, křesťanům i ostatním lidem. Stvořitel dal všemu svůj řád. Týká se nejen vesmíru, přírody, ale i mezilidských vztahů. Jen pro pastoraci u nás jako by to neplatilo. Povrchnost, zaběhnutá rutina, zakrývání nedostatků různými aktivitami. Osamocenost kněží není jen pozůstatek minulosti u nás, je to často i neochota přijmout odborně vzdělaného laika, zvláště ne ženu. Kněží by získali větší prostor pro duchovní činnost, kdyby si vytvořili podmínky pro práci v týmu. Měli by dobře znát a respektovat práci v týmu, roli vedoucího a ostatních členů, znát a používat základy informatiky. Není to „připodobňování se světu“, ale pokud se mrtvá teorie oživí duchem Krista, jeho láskou, je to připodobňování se prvotní církvi, vykročení k nové evangelizaci.

Mgr. Jaroslava Kopecká

Zaslat reakci na tento text.