Stav české katolické církve

V Kadani dne 25.1.1998
Patřím ke generaci laiků, která pravidelně sledovala dění na II. vatikánském koncilu prostřednictvím vatikánského rozhlasu. Patřím ke generaci laiků, která byla aktivní při změnách i součástí změn v naší církvi těsně po koncilu. Patřím ke generaci laiků, s kterou se v církvi již zřejmě nepočítá a která je odsouzena už jen vzpomínat.
Patřím ke generaci laiků, která toto všechno těžce nese a která se s tímto zakonzervováním stavu, umírání církve, oddalováním řešení, církevním formalizmem a pohybováním v kruhu naší církve těžko smiřuje. Je to smutný stav, který se rok od roku zhoršuje. Úroveň, náročnost a kvalita jde dolů. Kvalitu jsme nahradili kvantitou a "aktivitou", hloubku povrchností, službu řemeslnou zručností. Katolíkem i teologicky "vzdělaným" je možno se stát snadno a rychle. Holedbá,ne se čísly a "výkony“. Zavedly jsme vztahy, způsoby a vazby, které jsou ve světě - lámeme rekordy, hodnotíme povrchně, vykazujeme jen úspěchy (za neúspěchy může někdo jiný nebo nejsou, klademe důraz na kvantitu a ne kvalitu, podprůměrnost vydáváme za standard, sledujeme "úspěšnost" postupů, bagatelizujeme, povinnosti a zodpovědnost přesouváme nebo není, improvizujeme kolikrát jen hasíme bez koncepce, kontraproduktivně, chaoticky. Pro farnost jsme zavedli označení mrtvá - živá, perspektivní - neperspektivní. Nechceme, nemusíme nebo neumíme hospodařit s financemi ani majetkem. Děláme samoúčelné věci i akce, šablonovitě bez potřeb a znalostí terénu. Zavedli jsme a podporujeme kult mladých a konvertitů, kteří se sami pokládají za věřící, ale žiji životem profánním, nekřesťanským a mnohdy mají přímo odpor ke katolické věrouce, věří ve spiritismus, okultismus nebo magii. Jsme k sobě neupřímní, nadřazení a bohorovní. Vybavení v církvi máme nad poměry (nadstandardní) na úrovni dnešního tržního světa a nad úrovní obyčejných lidí.
Tento neutěšený stav v církvi nevadí těm novým věřícím - polistopadovým, kteří nemají s čím srovnávat. Zatím. Těm starým věřícím - polistopadovým, kteří na několik desítek let "přerušili" (a opět našli křestní list) to taky nevadí. Už si ani nepamatují, jak to bylo za jejich mládí, že byl mezitím nějaký koncil, se doslechli při příležitosti jeho kulatého výročí. A věřícím - předlistopadovým, kterých je většina, těm to vadí. Je jim však už hodně přes šedesát nebo sedmdesát let a jsou hlavně rádi, že zatím někde mohou denně chodit do kostela. A zbytek věřících - předlistopadových, co mají deset až patnáct let do důchodu, tím trpí nejvíce. Jsou odsouzeni postupně pasivně stárnout a zařadit se do předchozí skupiny.
Čím více se o chystaném plenárním sněmu katolické církve u nás mluví a píše, tím více mám pochybnosti o smysluplnosti tohoto "projektu". Domnívám se, že Nový zákon, Dokumenty II. vatikánského koncilu, nový katechizmus, Kodex církevního práva apod. jsou natolik jasné, věcné a konkrétní, že není třeba kvůli uvedení do života (rozvinutí závěrů a přiblížení života církve potřebám doby i současné společnosti na základě "znamení času", a aby tak církev lépe odpovídala na touhu a hledáni dnešního člověka) svolávat plenární sněm. Domnívám se, že takový přístup a postup jedině oddaluje (na další řadu let) uvedení do života závěru koncilu. který byl ukončen před tolika lety. Pokládám to dokonce za určité znevážení koncilu, když jeho závěry můžeme u nás uvést do života až na základě plenárního sněmu. Přitom tento sněm má trvat několikrát déle, než trval celý koncil. Přitom problémy naší církve nejsou problémy laiků. Jsou to problémy neřešených příčin a neřešených důsledků. Jsou to problémy naší hierarchie - vedení naší církve - ČBK.
Osobně si myslím, že by bylo užitečnější, statečnější, pravdivější, přesvědčivější, hodnověrnější, reálnější v této fázi ještě ustoupit od nekonečného, dlouhodobého sněmování a ČBK stanovit mantinely dalšího života církve u nás a jejího přínosu pro společnost na prahu 21. století. Stejně jedině ČBK má v tomto procesu rozhodující hlas - všichni ostatní jen hlas poradní. Podklady pro ČBK by bylo možno čerpat z uvedeného nebo další zajistit v daleko kratším čase a s daleko menšími náklady na čas, organizaci, průzkumy, plány, komise, analýzy a zpracování.
Bojím se, že očekávání, se kterým jsme spojili sněmování, nepřinese tolik potřebný průvan a změny, že nebude dobrá vůle, abychom byli více světlem a solí, přesvědčiví a hodnověrní, pravdiví a reální. Že sněm bude ztráta času, energie, zmařených šancí a nadějí. Že sněm bude více hledat důvody než způsoby. Že sněm bude chtít řešit více důsledky než příčiny.
Tato vize budoucnosti naší církve, která by se měla uskutečňovat a naplňovat až po sněmu, jakkoli blízké nebo vzdálené odvádí pozornost od současnosti, odčerpává sílu, energii i finance. Úkol i poslání církve je třeba naplňovat především již dnes. Dlouhodobý proces, systematickou, odvážnou každodenní práci bylo nutno zahájit ihned po listopadu 1989, dnes a ne až ve sněmovním procesu (v době zrání sněmovního procesu) a po sněmu. Pro řešení dlouhodobých záležitostí opomíjíme současné a aktuální. Nejen odpovědi sněmu musí být jasné, věrohodné a přesvědčivé ale již dnešní a včerejší odpovědi naší církve. Přiměřená a žádaná odpověď na potřeby naší doby - logické vyvrcholení Desetiletí duchovní obnovy národa v duchu pokoncilového "aggiornamenta" by měla být již dnešní denní praxí naší církve.
Nechceme chápat (vidět, slyšet) pojmenovat, přiznat negativní skutečnosti, tlak a úsilí měnit, impulsy, návrhy řešení současných - aktuálních a dlouhodobých záležitostí naší církve vyjadřované a uveřejňované v průběhu uplynulých let v tiskovinách nebo ohlasech čtenářů (KT, TT, Perspektivy, AD, knize Kněz strážce majáku a pod.) např. arcibiskupem M. Vlkem, biskupem Fr. Radkovským (Koncil jsme ještě nenaplnili), V. Malým, kněžími O. Mádrem, T. Halíkem, A. Opatrným, O. Štampachem a jáhnem M. Kašparů (Co očekávám od plenárního sněmu).
Předpokládal jsem, že po roce 1989 dojde v prvé řadě k poctivému, pravdivému a objektivnímu zhodnocení stavu na. všech úrovních naší církve (k hlubší a věcné analýze) a zmapují se jednotlivé oblasti a úkoly i za pomocí laiků. Vyhlásí se stav ohrožení, přijmou se mimořádná opatření, která budou řešit aktuální problémy (pro nejbližší budoucnost) a přijme se koncepce střednědobých a dlouhodobých úkolů. Zmobilizují se vhodní laici a otevře se jim také prostor.
Zatím již osm let neustále jen mluvíme o aktivizaci laiků, nedostatku, stáří a přetížení kněží, zabýváme se dlouhodobým plánem evangelizace třetího tisíciletí a nechceme si připustit neodvratný a úplný rozpad farní pastorace. Slova se již stávají prázdným a zastíracím manévrem hluchoty, slepoty, bojácnosti a spánku.
Zatím již osm let veškeré úsilí věnujeme formování církve jako instituce (přes instituci a organizaci není však vidět člověk) a plánování evangelizace 21. století. Žijeme budoucností více, než současností (přípravou na Velké jubileum roku 2000 a teď už i sněmem) a utápíme se v nepodstatných a povrchních věcech, jakoby těmito mezníky bylo nutno založit naši novou církev, která by až potom mohla splnit náročný úkol doby, na který je nutno se důkladně připravit - dlouhodobě připravovat.
Zatím již osm let neustále jen mluvíme o tom, že laici jsou nezastupitelní, nenahraditelní, odpovědní, jaké mají specifické poslání a místo ... co všechno se od nich očekává, co všechno již mohou a mají, jaké mohou a mají podmínky pro uplatnění a rozvinutí svých darů... Laici v naší církvi působí spíš jako obtížný hmyz než jako rovnocenná součást Božího lidu. Zaměstnáváme neúměrný a nadměrný počet "potřebných" laiků a "vyrobili" jsme řadu jáhnů a laiků "na sklad". Přitom vydáváme další a další omezující instrukce a směrnice pro službu laiků v naší církvi. Děláme z laiků hloupé, málo teologicky vzdělané, nedospělé a nesvéprávné členy naší církve. Jakýkoliv kritický názor je brán jako útok na samé základy církve nebo opozice. Zatím již osm let věnujeme veliké úsilí masovosti akcí, okázalým akcím a vnějškovitosti. Každá farní slavnost nebo pout' musí být "ozdobena" nejméně účastí jednoho biskupa, všech kněží a jáhnů vikariátu a okolí a pohanským pěveckým sborem, když nemáme svůj vlastní. Počítáme kolik autobusů, aut, politiků a věřících se těchto akci účastní. Pro tuto "přetíženost" a "přezaměstnanost" biskupů a kněží nám pak už nezbývá moc času a energie na obyčejné potřeby, touhy, službu a hledáni dnešního člověka.
Většina veřejných prohlášení bývá plná falešného optimizmu a hlavně spokojenosti s daným stavem a situací. Vypočítáváme, kam už jsme se všude dostali. Aktivizace kněží a laiků slouží pro chlubení a k uspokojení, jak jsem dobří, co všechno a kolik toho již funguje. Trpíme sebestředností, zahleděností do sebe, ztrátou sebereflexe, komplexem nedostatku kněží, přezaměstnaností a přetíženosti. Trpíme profesní deformací, formalizmem, hluchotou, slepotou, nepřesvědčivostí, nehodnověrností, nepochopení, nepravdivostí, nereálností, zkresleností a izolovaností.
Církev se vzdaluje od věřícího člověka a má o životě i ostatních lidí žijících v tomto reálném světě značně kusou, zkreslenou, zdeformovanou, povrchní, nepravdivou představu - o skutečných starostech, těžkostech, radostech, trápeních co člověka zavaluje a moří, co by potřeboval od církve pro snadnější a radostnější nesení tohoto údělu na cestě k Bohu a za Kristem. Nevyužívá možností nahlédnout bez obalu, pravdivě v celé šíři a ve všech souvislostech do tohoto světa.
Nemohlo by se pak stávat, že vnímavý posluchač kázání slyší hlavně prázdná slova, poraženecké a ublíženecké řeči, výčitky, stesky, zatrpklost, sebelitování, ukřivděnectví, nepochopení a slova která jaksi nepasují do radostné zvěsti a moc nepomáhají k pozvednutí mysli k Bohu. Je mu často vyčítáno a doporučováno něco, co z tohoto pohledu ani neexistuje a není možné. Svědčí to o neznalosti nebo povrchní znalosti světa a jeho problémů.
Kněží přicházejí do styku nejvíce s nejstarší generací - s důchodci, kteří pracovní, pracovně existenční starosti již nemají ani mít nemohou. V tomto směru jsou již finančně "zajištěni" a pracovně izolováni, stejně tak jak jsou zajištěni a izolováni kněží. A je to úplně jiný život, na hony vzdálený tomu, který prožívá pracující, studující a rodina s dětmi. Z tohoto stavu je pohled na většinu věcí, starostí a trápení pracujícího, studujícího člověka a rodinu úplně jiný, který v praxi funguje úplně jinak. Kněz by se měl snažit dostat pod povrch věci, vztahů, vazeb, aby se dozvěděl skutečnost a utvořil si pravdivý a skutečný obraz. Kněží potřeby, starosti a problémy pracujících, studujících farníků a rodin nechápou, ani si je nepřipouštějí a vyhýbají se jim. Kněží se nemusí brát o své místo. Nemusí každodenně počítat, usilovat, nervovat a stresovat se, mít i existenční nejistotu a nekonečně bojovat proti všemu a proti všem. Tento důležitý aspekt v současné době není zas až tak zanedbatelný, nepodstatný a různé "duchovní" (vzletné a prázdné) řeči působí opačně. Nemohou oslovit a povzbudit.
Za těch osm let jsme se již dostali na úroveň v komunikačních prostředcích - FAX, MOBIL, PC, INTERNET, SATELIT apod., ale nedovedeme lidsky otevřeně komunikovat ani se sousedem (knězem, vikářem, biskupem), natož s laiky. Vysíláme, sdělujeme, oznamujeme, instruujeme, ale neslyšíme, nepřijímáme a neumíme vést dialog. Neexistuje zpětná vazba. Máme pak pocit, že co děláme - dobře děláme. Lidi jsou spokojení, lidi nic jiného nechtějí, lidi nemají zájem, lidem se to líbí, nejsou lidi.
Za těch osm let jsme začali vydávat a vydáváme farní, vikariátní, diecézní a řeholní zpravodaje, které nám umožňují zase jen a jen se holedbat výsledky, úspěchy, spokojeností s daným stavem a situací a projevovat falešný optimizmus. Když je člověk pročítá, tak si říká, že to je vlastně všechno bez chyby, úplně perfektní a ideální, že je asi jen chyba v něm, že to tak nevidí a necítí. Zpravodaje všemožně dotujeme, protože s ohledem na náklad, rozsah a obsah nejsou životaschopné. Marníme tím finance, papír, čas a energii. Těch pár originálních farních, vikariátních a diecézních příspěvků by se do celorepublikového periodika taky vešlo. Stejně se stává, že jedni přebírají informace od druhých, takže ve všech je postupně všechno. Aktivizace laiků se dělá bez současné aktivizace kněží (bez chuti a ochoty přijmout spolupráci s laiky, bez zájmu o laiky a o společnou věc, se strachu s laiky a bez potřeby). Aktivizace laiků bez kněze nebo proti knězi, které se většinou chopí mladí, draví konvertité, kteří se jen pokládají za věřící, ale nežijí křesťanským životem, vede k povrchnosti, samoúčelnosti, chaosu a k uspokojení jen jejich potřeb a na úkor farnosti a církve. Taková aktivizace je mnohdy až pohoršením.
Aktivizace laiků se dělá neosobně od ambonu nebo z kazatelny ohláškou: ... "má-li někdo zájem, bylo by potřeba, bylo by nutné nebo pan biskup doporučuje, koncil umožňuje, - ať se dostaví do sakristie" nebo oběžníkem nebo článkem v novinách. Aktivizace se děla bez objektivní a pravdivé znalosti terénu a skutečných potřeb té které farnosti a bez odlišnosti (šablonovitě, direktivně, povrchně a samoúčelně).
Zatím to většinou vypadá tak, že aktivní laici jsou maximálně jen ti, co bezprostředně obklopují kněze (hospodyně, kostelník/ce, varhaník/ce, ministrant/ka a draví konvertité nebo důchodci). Jak kdosi trefně v KT nazval "farářská nomenklatura". Těm je dovoleno nebo se jim trpí vše a jen oni mají nezastupitelné, nenahraditelné, nezadatelné, odpovědné právo a specifické poslání k vykonávání své funkce (ne služby). Přitom ani tak nevadí, že nedělají, co mají a jak mají, ale co chtějí. Když čtou. zpívají nebo hrají, tak jim není rozumět, není je slyšet, je to falešné nebo k tomu ani nemají schopnosti a vlohy. Funkce těchto "aktivních" laiků jsou pak natrvalo a výlučně obsazeny. Jsou to čestné funkce zasloužilých nebo zasloužených kejvalů, podkuřovačů, kteří jsou přesvědčeni, že v naší církvi se všechno děje jen a jen kvůli nim.
Při plánování budoucnosti naší církve, kdy spoléháme jen na mladé, zapomínáme, že tito mladí se taky ožení nebo vdají (kolikrát již v době studií nebo krátce po studiích) a pak minimálně 10 až 15 let vypadnou z aktivity a pastorační služby zcela nebo částečně, aby jejich manželství a rodiny touto službou nestrádaly. Zapomínáme na zapojení věkové skupiny dnešních pětačtyřicátníků a výše, kterým děti už odrostly, život i doba je dostatečně vzdělala, formovala, prohloubila a prověřila. Samostudiem by mohly doplnit, co jim třeba chybí a být ještě něco platní a předávat své zkušenosti v různých formách pastorace.
Domnívám se, že zájem o laickou duchovní službu v naší církvi by neměl projevovat jen laický zájemce, ale mělo by to být povinností každého pastýře, především v tomto stavu ohrožení vyhledávat i mobilizovat možné a schopné i starší laiky.
Při přijímání na TF v Českých Budějovicích (denní studium) jsme požadovali výběr a dvojnásobné doporučení (kněze a biskupa). Přesto poměrně značná část studentů je bez základů, kořenů, tradice a zkušeností s životem podle víry, protože jsou čerství konvertité nebo dokonce nevěřící. Někteří byli přijati dokonce bez jediného doporučení. O tyto studenty na TF byl doposud ze strany diecézí absolutní nezájem, přestože byli za svou diecézi "vysláni" studovat. V současné době jsme to vyřešili elegantně tím, když jsme vyhlásili, že každý laický student (pastorační asistent, katecheta) studuje vlastně sám pro sebe.
Domnívám se, že základní duchovní péče čerstvým konvertitům nebo lidem teprve hledajícím by neměla by poskytována na TF pro laiky, která má vzdělávat, vychovávat a formovat k pastorační službě budoucí asistenty a katechety, které nadpřirozeným životem z víry již sami nějakou dobu žijí. Domnívám se, že by nebylo od věci u mladých konvertitům stanovit "délku praxe" života z víry před přijetím na TF a zamezit tomu, aby TF neopouštěli s diplomem laická studia nevěřící.
"Nikdo nemůže ve veřejné pastorační službě církve působit z vlastní vůle" a přitom s tichým souhlasem církevních míst vyučuje náboženství ve školách i církevních dnes kde kdo (i studenti TF konvertiti. nevěřící) - bez kontroly, příprav a ustanovení, ale za výhodný peníz. Na závěr toho sněmovního příspěvku volám spolu s Guy Gilbertem: "Velebím tě a trpím, církvi. "

Jaroslav Fega

Zaslat reakci na tento text.