Prof. PhDr. Vladimír Smékal, CSc.

Reflexe zkušeností z více než deseti let přednášek a rozhovorů s knězi a laiky

Poznámky se týkají
a) nutnosti znát psychologii lidí, s nimiž pracujeme a na které působíme
b) přípravy a připravenosti kněží na duchovní povolání
c) oživení života farnosti a farníků

Motto: V duchovní správě je třeba dostatečně znát a používat nejenom teologických zásad, nýbrž i objevů světských věd, především psychologie a sociologie, aby tak i věřící byli vedeni k ryzejšímu a zralejšímu životu víry. (Gaudium et spes, § 62)

Ad a) Znalost lidí
„K poznání Boha dospíváme poznáním sebe.“ (Sv. Augustin). Aplikace této myšlenky v moderní pastoraci určitě nastolí větší respekt k individuálním zvláštnostem a rozdílům lidí: podle věku, vzdělání, rozdílů mezi muži a ženami, a v neposlední řadě podle typů osobnosti. K dispozici je mnoho výzkumných zjištění o tom, že sledování a kultivace duchovní cesty člověka v souladu s jeho typem osobnosti přináší dobré výsledky pro jedince i jeho bližní. Osobnost je „pravda o masce“ (výrok připisovaný lordu G. Byronovi). I z toho plynou bohaté možnosti využití v přípravě na svátost smíření. Stojí za to domyslet pro moderní pastoraci povzdech jednoho německého kněze: „Všichni se rodíme jako originály a většina z nás umírá jako kopie.“ Proto je třeba v duchovním vedení podporovat pozitivní originalitu a tím i náboženskou identitu lidí. Náboženskou identita je zakotvena v radosti a naději. Vědění je pesimistické, optimismus je aktem víry! Kde je naděje a víra, tam se snadněji vynoří i láska, která je základem všeho. Láska však u současného člověka sídlí v srdci obrostlém kamením, jak čteme už v Ezechielovi. Podílely se na tom duchovní rány, které moderní člověk dostává od dětství ze všech stran a které vyúsťují ve ztrátu smyslu života. Úkolem dobré pastorace je vytvářet podmínky, aby tyto lidi mohl Ježíš Kristus uzdravovat. City nelze nařídit, ale je možné je duchovním vedením probouzet a rozvíjet! A objevit, jak pěstovat touto cestou duchovní kulturu osobnosti je jeden z největších úkolů současné spirituální pedagogiky. V tradici učení církve je známá teze „Milost spolupracuje s přirozeností“. Rozumím jí tak, že lidská mysl, fantazie, city a vůle jsou psychické akty, jimiž naše osobnost přijímá sdělení a výzvy Boží. Pokud s touto psychickou úrovní nepracujeme v duchovním vedení, jsou duchovní obsahy v osobnosti nezakotvené a člověk často víru ztrácí. A. Grün v této souvislosti hovoří o spiritualitě zdola.
V pastoraci i evangelizaci je třeba respektovat strukturu základních potřeb a tíhnutí, která můžeme v této souvislosti rozlišit na periferní, sociální a centrální. I lidé, u nichž převládají periferní tužby zaměřené na úspěch, slávu a štěstí (prožívané často na úkor štěstí druhých) jsou hladoví po sociální vzájemnosti a sounáležitosti. Nabídne-li společenství věřících těmto lidem možnost realizace uvedených sociálních tužeb, začínají se pozitivně proměňovat a aktivizuje se i jejich náboženský smysl. My se však od nich často distancujeme, nebo posilujeme jejich sebestřednost kritickým komentáři.
Centrální tužba po Bohu a životě v království Božím je u většiny současných lidí nereflektovaná. Náboženský smysl (spirituální inteligence) již několik století není sekulární výchovou podporován a rozvíjen, avšak patří – jak potvrzuje mnoho výzkumů – k antropologickým konstantám.
Lidé nerozumí mnoha tradičním termínům náboženského jazyka, které jim už nic neříkají, i když upřímně hledají. Snažíme se pro ně najít současné jazykové ekvivalenty jako mosty k jazyku tradice? Nebo používáme slovníku, který už lidé neznají? Kardinál Newman konstatoval, že tradice, která není v každé době stále nově interpretována přestává být tradicí a stává se překážkou růstu.

Ad b) Připravenost na kněžské povolání
Fakulta vyučuje, seminář formuje – je věta, kterou jsem mnohokrát slyšel, když jsem svým přátelům z teologických fakult reprodukoval stesky mnoha kněží, že ve své přípravě na povolání měli málo psychologie, málo rétoriky, žádný výcvik v komunikačních dovednostech a žádné vzdělání v managementu.
Zde jde především o dovednosti a ne vědomosti. Dovednostem však nelze vyučovat, ty je třeba rozvíjet aktivizačními metodami, inscenačními výcvikovými programy. Málo řešeným tématem výchovy budoucích kněží je příprava na riziko „vyhoření“, na samotu a na otřesy osobní identity ve chvílích temné noci smyslů a ducha.

Ad c) Oživení života farnosti a farníků K viditelnému a radostnému i duchovně povznášejícímu životu farnosti vede mnoho cest, které jsem poznal při návštěvě bohoslužeb v Rakousku, Irsku a ve Velké Británii (např. psychospirituální regenerační programy v exercičních centrech, besedy věnované spiritualitě všedního dne, programy pro podporu aktivního stáří, důraz na ekologické aktivity apod.). Málo se učíme ze zkušeností zemí, kde sekularizace je snad ještě větší než v ČR, a jen ojediněle těchto zkušeností využíváme ve vnitřním životě církve i u nás. Viděl jsem, že podporují vnitřní život farnosti a posilují identitu křesťanů, kteří pak vedením dobrého života jsou příkladem i pro lidi mimo víru.

Závěr:
Něco se změnilo ve stavu světa a v mentalitě lidí. Je třeba tyto změny a jejich trendy zkoumat a podle poznání upravovat formy a metody práce na poli pastorace a evangelizace. Evangelizujeme už tím, jak jako křesťané žijeme.

Zaslat reakci na tento text.