Jako základní text Písma o jáhnech je často označována perikopa Sk 6, 1-7. Nevypovídá však o jáhnech tak jednoznačně, jak bývá interpretováno. Autor Skutků apoštolských se zde vyhýbá označení sedmi vybraných mužů za jáhny, ale jejich úkol, který jim Dvanáct vkládáním rukou svěřilo, je zcela jistě chápán jako diakonický.
“Lukáš velmi zřetelně upravil tradici, která se původně zmiňovala o vystoupení Štěpána a Filipa. Lukášovi totiž záleží na tom, aby představil sedm jáhnů jako lidi ustanovené autoritou Dvanácti, a tak podřídil oba hlasatele víry Štěpána a Filipa apoštolům. Apoštolové je totiž vyvolili a určili ke službě, nikoli k hlásání.“
Z uvedeného vyplývá, že Sedm bylo vkládáním rukou ustanoveno k činnostem, které Dvanáct už nestačilo vykonávat, ne k tomu aby apoštoly zastupovali. Šlo o službu při stolech a při rozdělování darů chudým. Když Lukáš těchto sedm mužů neoznačuje jako diákony, je třeba v tomto textu hledat pouze základy jáhenské služby a její svátostnosti, ale nelze tento text chápat jako explicitní vyjádření ustanovení jáhenství. Slovem diákon bude titulován až Filip ve Sk 21,8, kde je ovšem chápán v narážce na Sk 6 jako jeden ze sedmi jáhnů. Sk 6 jsou tedy zprávou o ustanovení určité služby v církvi, která se postupně vyvinula v jáhenské svěcení. To však neznamená, že vyprávění o Sedmi nemůže nic říci k jáhenství. Právě naopak. Může k jáhenství říci mnoho, protože vypovídá o genezi jáhenství, o samotných základech jáhenství. A proto můžeme členy sboru Sedmi označovat jako jáhny. Samotné slovo diákon (řecky služebník), které bude později ve Skutcích použito, odkazuje na služebný charakter, který měla jejich práce od samotného ustanovení. Prakticky bezprostředně na text o ustanovení Sedmi, navazují příběhy prvního z nich Štěpána (Sk 6,8-7,60) a druhého Filipa (Sk 8,4-40), které rozvíjejí základní téma šesté kapitoly, kterým je zejména péče o sociální spravedlnost v církevní obci.
Štěpánův příběh vypráví o jeho svědectví a má ukázat úzkou spojitost mezi křesťany a Kristem. Na Štěpánovi je zde vidět jeden z prvků jáhenské služby, kterým je hlásání evangelia životem; Štěpán je odsouzen k smrti proto, že se hájil pomocí evangelia
(Sk 7,2-60).
Filipův příběh je rozmanitější a vypráví o jeho působení mimo Jeruzalém, ze kterého odešel kvůli pronásledování. První část se odehrává v Samaří (Sk 8,4-25). Filip zde káže evangelium a koná znamení. Mnoho lidí se proto obrací a přijímá, zřejmě od Filipa, křest (Sk 8,5-13). Když Filip takto položil základy křesťanství a církve, přicházejí do Samaří Petr a Jan, vyslaní Dvanácti. Ti vidí Filipovo dobré dílo a vkládají na nově pokřtěné ruce. Obyvatelé Samaří teprve nyní přijímají Ducha svatého a Petr s Janem tak jako zástupci Dvanácti potvrzují Filipův křest (Sk 8,15-16). Závěry plynoucí z toho pro jáhenství jsou zřejmé: Filip zde pracuje pro budoucnost křesťanství. Křtem tvoří základy, a teprve Petr a Jan, zástupci sboru Dvanácti, na nich budují skutečné církevní společenství skrze působení Ducha svatého. První z Filipových příběhů tak dobře ukazuje to, co o jáhnech vyjádřil kardinál W. Kasper:
„Jáhen musí communio-diakonii v církvi uskutečňovat v tom smyslu, že buduje církev budoucnosti. A to je podstatný a nepostradatelný přínos k dnes vyhlášené nové evangelizaci.“
Druhý Filipův příběh, ne nepodobný legendě, se odehrává na pusté cestě, po které se vrací domů etiopský dvořan:
„Překvapivě se v této krajině, která byla předtím označena za opuštěnou, nachází Etiopan, tedy černoch z Nubie a hlavního města Meroe, z krajiny za hranicemi tehdy známého světa, (...) Nejdříve je označen jako dvořan (eunuch = kleštěnec). (...) takže se zájem vyprávění soustředí na tuto skutečnost: Bůh sám ruší text Dt 23,2-9, tedy zákaz přijmout eunucha do národního společenství, a naplňuje zaslíbení z Iz 56,3-5.“
Jáhen Filip v tomto příběhu hlásá evangelium člověku, který je po všech stránkách velice vzdálen společenství Izraele. Lidé na okraji společnosti, kteří jsou z ní z různých důvodů přímo či nepřímo vyloučeni, jsou ti, kterým mají jáhni skrze svou službu hlásat evangelium. O Filipovi se píše ještě v Sk 21,8. Tato kapitola skutků se nachází ve druhé části spisu, která je věnována apoštolu Pavlovi. Ten se cestou do Jeruzaléma, kde bude zatčen, zastaví v Césareji, a navštíví tam Filipa. Právě zde, ve verši 8 je Filip titulován jako jáhen s odkazem na to, že je jedním ze sedmi jáhnů, o kterých se píše v Sk 6,1-6. Zatímco tedy v 6. kapitole není sedm mužů jmenováno jako jáhni, zde je dodatečně jejich služba označena za službu jáhenskou.
Více o jednotlivých službách můžeme najít v dalších knihách Nového zákona, konkrétně v 1Tm 3,1-13. Tento list patří do skupiny pastorálních listů, kterými se autor obrací k představeným obcí, které založil. Předpokládá se proto, že Timoteus byl episkopem v Efezské církevní obci. Ve v. 3,1-13 autor popisuje úkoly, které přísluší těm, kdo přijali biskupskou nebo jáhenskou službu. O jáhnech jsou verše 8-13. Jde zde však především o osobnostní profil jáhna nebo kandidáta jáhenství. Dále je zde také často opomíjená připomínka diákonek (jáhenek), o kterých autor píše, že mají stejné povinnosti jako jáhni. A to je pro tuto problematiku podstatnější výpověď než zmínka od diákonce Foibé v Řím 16,1.
V době vzniku listů (mezi r. 66-90) již tedy byly v církvi nějakým způsobem služby biskupa, presbytera (1Tm 5,17-22) a jáhna ustanoveny. Služba jáhnů je v té době zřetelně řazena vedle služby biskupa; jáhni jsou jeho nejbližší spolupracovníci. O tom svědčí i nekanonické knihy, například Didaché:
„Ustanovte si proto vkládáním rukou episkopy a diákony hodné Páně, muže vlídné, neoddané lakomství, pravdivé a zkušené. Neboť vám slouží službou proroků a učitelů.“
Biskupové a jáhni jsou tak postaveni na roveň charismatikům (proroci a učitelé), kteří měli v prvotní církvi zásadní vliv. Doba charismatiků však zanikla poměrně krátce po založení církve, a charismatiky tak nahradila služba biskupů, jáhnů a presbyterů. Později, spolu s nástupem křesťanství jako státního náboženství, se ze služby stal úřad, a to především biskupský a kněžský (presbyterský) . Prakticky až s 2. vatikánským koncilem přichází znovu pojetí biskupství a presbyterství jako služby, ke které je opět plně počítáno i samostatné jáhenství. To je nastínění velice stručného přehledu vývoje svátosti svěcení v době vzniku Písma. O některých, pro jáhenství podstatných aspektech této svátosti, bude pojednávat následující podkapitola.
|
